IV.ÚS 1463/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Ecksteina, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2026 č. j. 30 Cdo 57/2026-159, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2025 č. j. 30 Co 99/2025-113 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. prosince 2024 č. j. 46 C 168/2024-88, a to v rozsahu, pokud jimi nebylo vyhověno jeho žalobě co do nároku na veřejnou omluvu a co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl o žalobě stěžovatele proti vedlejší účastnici, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení 169 187 Kč s příslušenstvím a poskytnutí písemné i veřejné omluvy jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného týmž soudem pod sp. zn. 47 C 166/2020. Obvodní soud dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Délka řízení trvala 3 roky a 5 měsíců včetně doby předběžného projednání u vedlejší účastnice. Při výpočtu zadostiučinění obvodní soud vyšel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "stanovisko"), a základní částku stanovil na 37 500 Kč. Tuto částku podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. snížil o 30 % z důvodu řízení na třech stupních soudní soustavy a před žalovanou. Dále ji snížil o dalších 10 % z důvodu sníženého významu řízení pro stěžovatele, naopak ji navýšil o 15 % z důvodu postupu soudů a opakovaného nesprávného rozhodování. Výsledné zadostiučinění tak činilo 28 125 Kč. Snížený význam řízení pro stěžovatele obvodní soud odůvodnil tím, že jde o kumulaci kompenzačních řízení (kompenzace za jiné kompenzační řízení), přičemž zástupce stěžovatele zastupuje proti státu opakovaně různé osoby v řízeních se shodnými znaky (blanketní odvolání následně doplňovaná, zahlcování soudu podáními, vedení věci na třech stupních a pasivita účastníka), což stojí na hraně zneužití práva a svědčí o účelovém prodlužování řízení. Protože vedlejší účastnice již stěžovateli vyplatila 30 813 Kč, tedy částku převyšující přiznané zadostiučinění, obvodní soud žalobu zamítl a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč.

2. Městský soud v Praze zčásti vyhověl odvolání stěžovatele a změnil rozsudek obvodního soudu tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaslat stěžovateli písemnou omluvu. Jinak rozsudek obvodního soudu ohledně veřejné omluvy na webových stránkách vedlejší účastnice a ohledně zaplacení částky 169 187 Kč s příslušenstvím potvrdil. Vedlejší účastnici zavázal zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 25 111 Kč. Městský soud korigoval délku řízení na 3 roky a 6 měsíců (nikoli 5 měsíců, jak chybně dovodil obvodní soud) a setrval na jejím hodnocení jako nepřiměřené ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Tvrzení stěžovatele, že řízení skončilo až dne 18. 4. 2024 doručením rozhodnutí o ústavní stížnosti, posoudil jako nepřípustnou novotu podle § 205a o. s. ř. Požadavek na valorizaci základní částky městský soud odmítl s odkazem na ustálenou praxi (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025 sp. zn. 30 Cdo 2356/2024) s tím, že stanovisko je i nadále aktuální a určujícím kritériem je rozhodovací praxe ESLP. Při aplikaci kritérií podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. městský soud základní částku 37 500 Kč navýšil o 10 % z titulu postupu orgánu veřejné moci (nesprávné právní hodnocení, které však nedosahovalo závažných vad) a snížil o 30 % z titulu složitosti věci (tři stupně soudní soustavy), naopak se neztotožnil se závěrem obvodního soudu o sníženém významu řízení, neboť řetězení kompenzačních řízení ani zneužití práv v případě stěžovatele dovodit nelze, kompenzační řízení nemá zvýšený ani snížený typový význam. Po úpravě tedy městský soud stanovil přiměřené zadostiučinění na 30 000 Kč. Jelikož žalovaná již vyplatila stěžovateli 30 813 Kč, další finanční náhradu mu nepřiznal. Písemná omluva podle městského soudu jako satisfakční prostředek obstojí vedle peněžitého zadostiučinění, veřejnou omluvu však neshledal důvodnou, neboť vztah účastníků má ryze soukromoprávní povahu a zásada veřejnosti je naplněna veřejným projednáním věci.

3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pouze pro dosud neřešenou otázku, zda právo na veřejnou omluvu plyne z veřejného projednání věci. Ostatní námitky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaložily. Městský soud se neodchýlil od ustálené judikatury, dovodil-li, že nešlo o závažné vady v posuzovaném řízení. Nepochybil rovněž, zohlednil-li víceinstančnost řízení v rámci kritéria složitosti věci. Námitka řetězení nároků jako postupu zneužívajícího právo přípustnost dovolání nezakládá proto, že městský soud na takovém závěru své rozhodnutí nezaložil. Městský soud rovněž nevyšel z toho, že by posuzované řízení trvalo přiměřeně dlouho, proto jeho rozhodnutí není v rozporu ani se stěžovatelem odkazovanou judikaturou ESLP. Tvrdí-li stěžovatel zmatečnost skutkových zjištění městského soudu, vychází z odlišných skutkových zjištění a jde o nezpůsobilý dovolací důvod. Výši základní částky městský soud stanovil v souladu s ustálenou judikaturou, přičemž k valorizaci není důvodu přistupovat ani podle nejnovější praxe ESLP (srov. k tomu také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025 sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, a nález ze dne 24. 9. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 26/25). K otázce, jež přípustnost dovolání zakládala, Nejvyšší soud uvedl, že v případě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení postačuje k naplnění zásady přiměřenosti poskytnutí osobní omluvy, nikoliv omluvy veřejné. Újma v těchto situacích spočívá primárně v dlouhotrvající osobní nejistotě účastníka ohledně výsledku sporu a nedosahuje takové intenzity či veřejného dosahu, který by si vyžadoval plošné zveřejnění omluvy. Ani samotná skutečnost, že soudní jednání probíhají veřejně, nezakládá nárok na veřejnou omluvu. Zvolená forma kompenzace musí vždy adekvátně odpovídat povaze a následkům konkrétního nesprávného úředního postupu.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími, resp. specifikovanými výrokovými částmi, byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 1, čl. 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Namítá, že obecné soudy včetně Nejvyššího soudu nerespektují konstantní judikaturu a fakticky ji mění, aniž by byl aktivován postup pro takovou změnu (velký senát). Soud má povinnost se s dřívějšími rozhodnutími argumentačně vypořádat, nikoli je pominout. Potřeba posoudit spor ve více stupních soudní soustavy z důvodu podávání opravných prostředků je projevem vadného právního posouzení nižších soudů, nikoli důsledkem chování účastníka řízení. Jsou-li opravné prostředky využity oprávněně a vedou-li ke změně napadených rozhodnutí, jde o důsledek neschopnosti soudů dostát zásadě iura novit curia. Snížily-li obecné soudy i za takové situace zadostiučinění o 30 %, reagují ve svém důsledku na pochybení soudů. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že jeho dovolání byla úspěšná. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021 sp. zn. 30 Cdo 1166/2020 okolnosti přičitatelné výlučně státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nelze současně zohlednit v neprospěch poškozeného v rámci kritéria složitosti řízení (obdobně nález ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2026 sp. zn. 30 Cdo 2630/2025 využití procesních práv účastníka nesmí jít k jeho tíži, naopak důvodnost podaných opravných prostředků může svědčit o nesprávném úředním postupu na straně státu. Podle rozsudku ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02, nelze stěžovateli vytýkat, že plně využil vnitrostátní opravné prostředky. Stěžovatel rovněž namítá, že soudy nezohlednily zvláštní povahu kompenzačního řízení vedeného o jiném kompenzačním řízení. Opírá se o rozsudek ESLP ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, podle něhož se na kompenzační řízení neuplatní táž kritéria jako na řízení původní, takové řízení není složité, naopak vyžaduje zvýšenou péči státu a nemělo by zpravidla trvat déle než dva roky na dvou stupních soudní soustavy. Veřejná omluva jako forma zadostiučinění odpovídá zásadě veřejnosti soudního řízení, představuje veřejné doznání státu k pochybení, je nákladově zanedbatelná a naplňuje preventivně sankční funkci zadostiučinění (srov. k tomu nález ze dne 23. 1. 2025 sp. zn. I. ÚS 428/23). Konečně stěžovatel brojí proti výši jemu přiznané náhrady nákladů řízení podle advokátního tarifu. Tarifní hodnota stanovená pro peněžité odškodnění do 30 000 Kč je nižší než pro pouhé konstatování porušení práva, takže přiznání vyšší formy zadostiučinění (tedy peněžitého odškodnění) vede paradoxně k nižší odměně advokáta. Stát tím vytváří překážku vymáhání nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. Zdůrazňuje, že soudce je vázán zákonem, nikoli podzákonným předpisem (čl. 95 odst. 1 Ústavy), a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, podle něhož je náhrada nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem kompenzací za zásah do osobnostních práv, a tedy odůvodňuje použití vyšší tarifní hodnoty.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal.

6. Ve věcech týkajících se přiznání zadostiučinění z titulu nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, Ústavní soud není zásadně oprávněn vstupovat do samotného zhodnocení konkrétních okolností ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., s výjimkou závěrů extrémních, odporujících smyslu a účelu této právní úpravy. Z judikatury Ústavního soudu je zřejmé, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod, přičemž pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily jednotlivé okolnosti podle § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu, nedosahuje ústavněprávní roviny (viz nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10).

7. V intencích shora uvedených ústavněprávních principů Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výší přiznaného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, resp. polemika s hodnocením jednotlivých kritérií pro snížení, resp. zvýšení základní částky přiznaného zadostiučinění.

8. Stěžovatel primárně brojí proti způsobu, jakým soudy zhodnotily kritérium složitosti věci spočívající v instančnosti řízení, přičemž namítá, že byl nepřípustně penalizován za to, že úspěšně využíval opravné prostředky k nápravě vadných rozhodnutí nižších soudů. Z napadených rozhodnutí obecných soudů však zřetelně vyplývá rozlišování mezi objektivními a subjektivními kritérii ovlivňujícími celkovou délku řízení. Soudy posoudily řízení probíhající ve více stupních soudní soustavy jako objektivní prvek složitosti věci. Řízení ve více stupních totiž objektivně vyžaduje dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro její posouzení a rozhodnutí. Z tohoto důvodu je celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu řízení před další instancí, a to bez ohledu na konkrétní důvodnost podaných opravných prostředků. Tento závěr plně koresponduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, výslovně pak s rozsudkem ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 a Ústavní soud v něm nespatřuje ústavně relevantní pochybení (srov. podobně usnesení ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 736/22).

9. Nelze ani souhlasit se stěžovatelem, že případná pochybení obecných soudů v posuzovaném řízení šla k tíži stěžovatele a že by za ně byl krácením odškodnění trestán. Soudy neopomenuly, že městský soud v původním řízení dospěl k nesprávnému právnímu hodnocení věci, pro které musel Nejvyšší soud jeho rozhodnutí zrušit a následně další měnící rozhodnutí sám upravit. Jak obvodní soud, tak městský soud tyto skutečnosti v kompenzačním řízení zohlednily v neprospěch státu.

10. Taktéž vyvážily dva protichůdné faktory ovlivňující konečnou výši odškodnění. Na jedné straně transparentně reflektovaly objektivní složitost danou počtem instancí, která představuje nezbytný časový a procesní rámec pro realizaci práva na spravedlivý proces, a na straně druhé penalizovaly stát za to, že svými konkrétními pochybeními a vadným právním hodnocením tuto celkovou dobu řízení prodloužil. Tímto postupem soudy dostály požadavkům plynoucím z nutnosti spravedlivého odškodnění, aniž by stěžovatele aplikací kritéria složitosti trestaly za legitimní výkon jeho procesních práv.

11. Jde-li o námitku stěžovatele týkající se nerespektování principu jednoduchosti kompenzačního řízení a zvýšené péče státu v nich, Ústavní soud konstatuje, že i tyto aspekty soudy zohlednily. Vyhodnotily celkovou délku řízení v trvání 3 roky a 6 měsíců jako nepřiměřenou a konstatovaly existenci nesprávného úředního postupu. Požadavku na urychlené vyřízení věci, resp. nutnosti zvláštní péče, si byly vědomy. Městský soud pak při hodnocení významu řízení správně korigoval dvě protichůdné polohy. Na jedné straně se vypořádal s argumentací stěžovatele, který se s odkazem na rozhodnutí ESLP snažil dovodit, že z principu zvláštní péče automaticky plyne i zvýšený typový význam kompenzačního řízení. Poukázal na významové rozlišení obou odlišných pojmů a vysvětlil, že procesní požadavek ESLP na "zvýšenou péči státu" (tedy povinnost věnovat těmto agendám zvýšenou pozornost a vyřizovat je urychleně pro zajištění účinnosti opravného prostředku) automaticky neznamená, že samotný předmět sporu má pro život poškozeného "vyšší typový význam" ve srovnání s jinými řízeními. Na straně druhé městský soud neakceptoval ani opačný přístup v podobě původního závěru obvodního soudu, který odškodnění stěžovatele naopak snížil s odůvodněním, že stěžovatel řetězením nároků zneužívá právo. V uvedeném přístupu neshledává Ústavní soud jakýkoli výkladový exces odporující smyslu a účelu právní úpravy.

12. Požadavek na valorizaci základní částky z důvodu ekonomického vývoje byl soudy vypořádán s odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle níž na přiměřenost výše základní částky odškodnění nemá vliv inflace ani znehodnocení měny, přičemž východiska ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu nadále splňují kritéria judikatury ESLP. Pouhý vývoj ekonomických poměrů v České republice v této souvislosti nepředstavuje platný referenční rámec pro navyšování přiznaného odškodnění. Určujícím měřítkem přiměřenosti je naopak výlučně rozhodovací praxe ESLP, resp. přiměřenost odškodnění podle okolností konkrétního případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025 sp. zn. 30 Cdo 2356/2024 a navazující zamítavý nález sp. zn. Pl. ÚS 26/25).

13. Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele proti zamítnutí nároku na veřejnou omluvu na webových stránkách vedlejší účastnice. Přestože stěžovatel zdůrazňuje preventivně sankční funkci zadostiučinění a princip veřejného projednání věci, obecné soudy vysvětlily, že vztah vzniklý z titulu odpovědnosti státu za škodu má ryze soukromoprávní charakter. Újma způsobená nepřiměřeně dlouhým řízením spočívá v nejistotě účastníka ohledně výsledku, nikoliv ve skutečnosti, která by měla veřejný dehonestující dosah srovnatelný například s neoprávněným zásahem do osobnostních práv v celostátních médiích. Zásada veřejnosti byla naplněna samotným veřejným projednáním věci před soudem. Uvedené závěry nejsou jakkoli excesivní a nelze proti nim z ústavního pohledu nic namítat.

14. Konečně k námitce, že soudy neměly aplikovat právní úpravu zakotvenou v advokátním tarifu, neboť je nelogická a popírá povahu kompenzačních řízení, Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nevyčísluje, o jakou částku na nákladech řízení tvrzeným pochybením obecných soudů přišel. Ústavní soud konstantně uvádí, že u bagatelní výše nákladů řízení je ústavní stížnost zpravidla zjevně neopodstatněná, neprovázejí-li věc mimořádné okolnosti (srov. nález ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 37). Stěžovatel však netvrdí ani tyto okolnosti, ani nedokládá, že by sporná částka vůbec převyšovala bagatelní hranici. Úkolem Ústavního soudu není hypotetické náklady řízení vyčíslovat a argumentaci stěžovatele domýšlet.

15. Odkaz na nerespektování závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 není přiléhavý, neboť dané usnesení představovalo výklad dřívějšího znění advokátního tarifu, které explicitní úpravu pro odškodňování nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení postrádalo. Nynější úprava je odlišná. Shodnou argumentací stěžovatele směřující proti novému znění advokátního tarifu se ostatně Ústavní soud již opakovaně zabýval (srov. např. usnesení ze dne 30. 1. 2026 sp. zn. I. ÚS 3805/25 a tam odkazovaná další rozhodnutí) a shledal ji zjevně neopodstatněnou.

16. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími, resp. jejich výrokovými částmi, nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu