IV.ÚS 1489/11
V PLATNOSTI- KS Brno 7 To 141/2011
- ÚS IV.ÚS 1489/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její podání nebylo zjevně neopodstatněné. Stěžovatel, bratr odsouzeného, se domáhal zrušení rozhodnutí, které zamítlo jeho stížnost proti usnesení o podmíněném propuštění. Soud se opřel o § 142 odst. 2 trestního řádu, podle něhož má právo podat stížnost pouze odsouzený nebo státní zástupce. Protože odsouzený své právo stížnosti vzdal, nebyl bratr oprávněn stížnost podat. Ústavní soud neshledal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, protože soudy mají svobodu výkladu jednoduchého práva, pokud nejde o svévolnou nebo neproporcionální aplikaci.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. I. D., M.B.A, PhD, zastoupeného JUDr. Štěpánem Romanem, advokátem, AK se sídlem Letohradská 40, 170 00 Praha 7, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 7 To 141/2011 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného unesení Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 2. 2011 čj. 1 Pp 7/2011-18. Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v Břeclavi nevyhověl žádosti odsouzeného JUDr. Z. D. o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody; odsouzený i státní zástupkyně se po vyhlášení rozhodnutí vzdali práva stížnosti. Proti usnesení okresního soudu podal ve prospěch odsouzeného stížnost stěžovatel, který je bratrem odsouzeného. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením stížnost zamítl bez věcného přezkoumání, neboť dospěl k závěru, že stížnost podala osoba, jíž zákon toto právo nepřiznává. Podle krajského soudu může podat příbuzný jako osoba uvedená ustanovení § 247 odst. 2 tr. řádu odvolání proti rozsudku a podle ustanovení § 142 odst. 2 tr. řádu stížnost proti usnesení o vazbě, o ochranném léčení a o zabezpečovací detenci. Výkladem opaku posledně citovaného ustanovení krajský soud dospěl k závěru, že ve vykonávacím řízení má při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu právo podat stížnost pouze státní zástupce a obviněný (odsouzený). Jestliže se odsouzený práva stížnosti vzdal, pak žádná z osob jinak uvedených v § 247 odst. 2 tr. řádu není oprávněná ho v podání stížnosti nahradit či zastoupit. V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybnil právní závěr Krajského soudu v Brně námitkou, že rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi je svojí povahou a významem srovnatelné s rozsudkem ve věci samé, a na podporu tohoto tvrzení citoval z komentářové literatury k trestnímu řádu. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítl, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Stanovený postup, za který je třeba považovat postup podle příslušného procesního předpisu, v projednávané věci trestního řádu, zavazuje nejen účastníka řízení, ale i soud. Podstatu ústavně právní argumentace stěžovatele představoval jeho nesouhlas s právním závěrem Krajského soudu v Brně, pokud šlo o aplikaci a výklad ustanovení § 142 odst. 2 tr. řádu. Odlišný názor stěžovatele na výklad procesní normy jednoduchého práva však sám o sobě neznamená, že došlo k porušení jeho základních práv. Ústavní soud respektuje, že právo činit příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům, které jsou Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jde o případy konkurence norem jednoduchého práva, kdy Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná norma, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. nález sp. zn. III.ÚS 256/01, publ. in Sb. n. u. sv. 25, č. 37, a další), dále případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 114/94, tamtéž sv. 3, č. 9 a další) a konečně o případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (srov. nález sp. zn. I.ÚS 549/2000, tamtéž sv. 22, č. 63 a další). V projednávaném případě Ústavní soud porušení žádné z těchto podmínek, za kterých by byl odůvodněn jeho zásah, neshledal. Krajský soud v Brně interpretoval příslušnou procesní normu za použití metody v právní metodologii obecně uznávané a pokud shledal, že stěžovatel nebyl osobou oprávněnou k podání stížnosti proti předmětnému usnesení Okresního soudu v Břeclavi ani ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 tr. řádu, ani podle odst. 2 téhož ustanovení, pak nezbylo, než jím podanou stížnost zamítnout. Na tomto závěru nic nemění ani odkaz stěžovatele na komentářovou literaturu, která považuje usnesení o podmíněném propuštění podle jeho povahy a významu za srovnatelné s rozsudkem ve věci samé. Je jistě žádoucí, aby takové usnesení bylo možné přezkoumat, opravný prostředek, stížnost, však přísluší především osobě, které se usnesení přímo dotýká. Práva jiných osob (a to i těch, které spadají pod ustanovení § 247 odst. 2 tr. řádu) jsou však v případě podání stížnosti proti usnesení, byť svojí povahou a významem srovnatelné s rozsudkem, limitována výčtem obsaženým v § 142 odst. 1 a 2 tr. řádu. V projednávaném případě se odsouzený Z. D. svého práva podat proti předmětnému usnesení Okresního soudu v Břeclavi stížnost výslovně vzdal, a protože nešlo o případ, kdy bylo možné podat stížnost i proti vůli oprávněné osoby, Krajský soud v Brně nepochybil, považoval-li bratra odsouzeného za osobu neoprávněnou k podání stížnosti v jeho prospěch. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 21. června 2011 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.