IV.ÚS 1506/15
V PLATNOSTI- VS Praha 1 Ko 27/2014 - 10088
- ÚS 1 Ko 27/2014-10088
- NS 29 Cdo 501/2015
- ÚS IV.ÚS 1506/15
Citované zákony (4)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kabourka, zastoupeného Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem se sídlem Vojtěšská 232/15, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Ko 27/2014-10088 ze dne 24. listopadu 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 501/2015-10233 ze dne 25. února 2015, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 20. 5. 2015, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a právo účastníka řízení na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Z přiloženého listinného materiálu se podává, že napadeným usnesením č. j. 1 Ko 27/2014-10088 ze dne 24. 11. 2014 Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") zamítl jednak návrh stěžovatele (úpadce) na ustanovení zástupce k ochraně jeho zájmů pro odvolací řízení (výrok I) a současně k odvolání stěžovatele potvrdil usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 52 K 92/97-10014 ze dne 24. 9. 2014 (výrok II). Posledně zmíněným rozhodnutím městský soud zamítl návrh stěžovatele na vyslovení neúčinnosti doručení usnesení téhož soudu č. j. 52 K 92/97-9947 ze dne 26. 6. 2014. Stěžovatel následně napadl výrok I usnesení vrchního soudu odvoláním a výrok II dovoláním. Nejvyšší soud rozhodl o těchto návrzích usnesením č. j. 29 Cdo 501/2015-10233 ze dne 25. 2. 2015. Řízení o "odvolání" stěžovatele Nejvyšší soud zastavil s odůvodněním, že proti rozhodnutí vrchního soudu, který je soudem odvolacím, není odvolání přípustné. Zákon pro takový případ nestanoví funkční příslušnost soudu [srov. § 201, § 10 odst. 2, § 9 odst. 4 a § 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], přičemž její absence představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Dovolání proti druhému výroku usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné s tím, že nejde o rozhodnutí, jímž by odvolací soud potvrzoval usnesení soudu prvního stupně "ve věci samé" (dovolací řízení se řídilo právní úpravou účinnou do 31. 12. 2007). Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasil, což dal najevo v ústavní stížnosti. Vrchnímu soudu v ní vytýkal, že si svévolně přisvojil pravomoc rozhodovat jako soud prvního stupně a zbavil tak stěžovatele možnosti podat proti rozhodnutí o neustanovení právního zástupce opravný prostředek. Nedostatek právního zastoupení se pak dle stěžovatele negativně promítl do výsledku řízení, o čemž svědčí výrok II usnesení vrchního soudu. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že proti výroku I usnesení vrchního soudu bylo přípustné odvolání, neboť předmětné rozhodnutí nespadá do taxativního výčtu obsaženého v § 202 o. s. ř. Bylo proto povinností Nejvyššího soudu postoupit odvolání věcně a místně příslušnému soudu, který by byl oprávněn o něm rozhodnout. Stěžovatel také podotkl, že ani v jednom případě nebylo za účelem projednání podaného odvolání nařízeno jednání, přestože se práva na jeho konání žádným způsobem nevzdal. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, i obsah naříkaných soudních aktů, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatel brojil proti usnesení Nejvyššího soudu, nedůvodná. V prvé řadě je třeba uvést, že se Ústavní soud totožnou právní argumentací stěžovatele, týkající se přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu o neustanovení právního zástupce pro odvolací řízení, zabýval již v usnesení sp. zn. III. ÚS 1505/15 ze dne 26. 11. 2015. Ústavní soud dospěl v citovaném rozhodnutí k závěru, že pokud Nejvyšší soud řízení o "odvolání" stěžovatele zastavil, postupoval v souladu s ustálenou judikaturní praxí a jeho postupu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Od tohoto právního názoru neměl Ústavní soud žádný důvod se v projednávané věci odchýlit. Pokud jde o výrok Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání, stěžovatel proti němu v ústavní stížnosti výslovně nic nenamítal a ani Ústavní soud v této souvislosti neshledal nic, co by svědčilo o porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Skutečnost, že Nejvyšší soud je oprávněn o návrhu rozhodnout bez nařízení jednání, vyplývá z ustanovení § 243a odst. 1 o. s. ř. Ani v tomto ohledu tedy nebylo možno výtkám stěžovatele přisvědčit. Ústavní soud tedy ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 501/2015-10233 ze dne 25. 2. 2015 odmítl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že nebylo-li dovolání stěžovatele odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, předznamenává tato skutečnost nevyhnutelně způsob hodnocení zbývající části ústavní stížnosti - tedy části směřující proti rozhodnutí odvolacího (popř. nalézacího) soudu. Odmítl-li totiž Nejvyšší soud objektivně nepřípustné dovolání ústavně konformním způsobem (a opak se stěžovateli nepodařil prokázat), pak je vyloučena aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v rozhodném znění, tj. není možné lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů nižších stupňů odvíjet od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Přiměřeně se tyto závěry uplatní i ve stěžovatelově procesní situaci, přičemž je zjevné, že ústavní stížnost proti rozhodnutí vrchního soudu nebyla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), jelikož běh této lhůty je třeba odvíjet ode dne doručení usnesení vrchního soudu. Dlužno rovněž připomenout, že stěžovatel byl o nepřípustnosti opravného prostředku vrchním soudem řádně poučen. Ústavní soud tedy neměl jinou možnost, než ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti usnesení vrchního soudu č. j. 1 Ko 27/2014-10088 ze dne 24. 11. 2014 odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že se nezabýval námitkou podjatosti JUDr. Jirsy, kterou stěžovatel vznesl v podání ze dne 22. 12. 2015, neboť tato se v návaznosti na rozhodnutí pléna Ústavního soudu o ustanovení senátů č. j. Org. 60/15 ze dne 8. 12. 2015 stala bezpředmětnou. V souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2016 (rozhodnutí Org. 1/16, dostupné na http://www.usoud.cz) o ústavní stížnosti stěžovatele rozhodoval I. senát, jehož členem JUDr. Jirsa není. Na obměnu složení senátů byl stěžovatel upozorněn přípisem ze dne 18. 12. 2015.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. června 2016 David Uhlíř v. r. předseda senátu