IV.ÚS 151/03
V PLATNOSTI- KS Plzeň 12 Co 473/2000
- KS Plzeň 13 Co 518/2002
- ÚS IV.ÚS 151/03
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud zdůraznil, že jeho úlohou je ochrana ústavnosti, nikoli přezkum správnosti jednoduchého práva. Stěžovatelé neuváděli relevantní ústavněprávní argumenty proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozhodnutí o právním názoru soudů v rámci předběžné otázky nemá závaznou sílu pro jiná řízení.
Rubrum
IV. ÚS 151/03 Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Čermáka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů L. F. a D. P., zastoupených JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 13 Co 518/2002, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění
: Včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a co do dalších náležitostí řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení shora označeného rozsudku obecného soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 4. 2002, č. j. 14 C 173/2001-90. Soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se domáhali uložení povinnosti žalovanému (nyní vedlejšímu účastníkovi) zajistit nerušený výkon práv spojený s užíváním bytu v 1. patře nemovitosti v Nýřanech, B. 347, a to tak, že provede stavební úpravy, které umožní samostatný přístup z ulice samostatným vchodem nebo vchodem přes společné prostory. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku potvrdil závěry nalézacího soudu, podle nichž stěžovatelům nesvědčí nájemní právo k užívání předmětného bytu, neboť dohoda, která byla soudu předložena a která měla být titulem existujícího nájemního práva, je absolutně neplatným právním úkonem. Posouzení této otázky, jakožto otázky předběžné, pak mělo za následek zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně a jeho potvrzení soudem odvolacím. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli, že ačkoliv se Krajský soud v Plzni v napadeném rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že dohoda o užívání bytu nemohla založit nájemní vztah stěžovatelky k předmětnému bytu, zaujal dříve v rozsudku sp. zn. 12 Co 473/2000 zcela opačný závěr, totiž že k 1. 7. 1997 nájemní právo k předmětnému bytu stěžovatelce svědčilo. Stěžovatelé proto v ústavní stížnosti namítli, že účastník řízení nevycházel z již jednou prokázané skutečnosti. Dále se stěžovatelé domnívají, že závěr obecných soudů, podle něhož nájemní smlouva byla uzavřena před tím, než předmětný byt vůbec existoval, je v rozporu se zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podle § 76 odst. 1 stavebního zákona lze dokončenou stavbu nebo tu část stavby, na níž byla provedena změna nebo udržovací práce, užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí. Podle ust. § 78 odst. 1 stavebního zákona mohl být účastníkem kolaudačního řízení i uživatel (provozovatel), který byl podle § 79 odst. 1 zákona oprávněn jako budoucí uživatel podat návrh na kolaudaci. Z toho podle stěžovatelů vyplývá, že k termínu rekolaudace byl předmětný byt již dokončený, tedy existoval, a dále že k pronajmutí tohoto bytu mohlo dojít dokonce před termínem rekolaudace. Pokud také účastník řízení dospěl podle stěžovatelů k závěru, že nájemní smlouva nemá zákonem stanovené náležitosti podle § 686 odst. 1 Občanského zákoníku, tedy že v ní absentuje ujednání o způsobu výpočtu nájemného, opět pak nevychází z toho, co bylo již jednou prokázáno v řízení u Okresního soudu Plzeň - sever, sp. zn. 7 C 298/98, jehož rozhodnutí Krajský soud v Plzni rozsudkem sp. zn. 12 Co 473/2000 potvrdil. Ze shora uvedených skutečností stěžovatelé dovozují, že Krajský soud v Plzni napadeným rozhodnutím porušil ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to v řízení, v němž se domáhali obnovení nedotknutelnosti obydlí, kterou mají zaručenu čl. 12 odst. 1 Listiny. S ohledem na to stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil. Po provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Úkolem Ústavního soudu je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, jimž není nadřízen. Ústavní soud není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, teprve zakládá porušení základního práva a svobody. Stěžovatelé v ústavní stížnosti především polemizují s právními závěry nalézacího a odvolacího, pokud jde o posouzení existence nájemního vztahu, který měl být založen nájemní smlouvou uzavřenou mezi stěžovateli. Kromě polemiky s právními závěry obecných soudů a s jejich interpretací "jednoduchého" práva, nepředkládají stěžovatelé jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, která by byla relevantní ve vztahu k namítanému porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Odlišný výklad jednoduchého práva, který zastávají obecné soudy a který je v rozporu s právním názorem traktovaným stěžovateli, ještě sám o sobě neznamená zásah do jejich základních práv. Pokud jde o opakovanou námitku stěžovatelů, že obecné soudy v daném případě nevycházely ze skutečností, které již byly prokázány v jiném řízení, a zaujaly zcela opačný právní názor, než jaký byl vyjádřený v rozhodnutích, která z tohoto řízení vzešla (rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 11. 8. 1999, č. j. 7 C 298/98-54, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 9. 2000, sp. zn. 12 Co 473/2000), vyžádal si Ústavní soud od Okresního soudu Plzeň-sever k posouzení těchto tvrzení také tato rozhodnutí. K námitce stěžovatelů, že odvolací soud nerespektoval předchozí závěry a skutková zjištění, k nimž dospěl Okresní soud Plzeň - sever v řízení sp. zn. 7 C 298/98 a která Krajský soud v Plzni v odvolacím řízení sp. zn. 12 Co 473/2000, potvrdil, musí však Ústavní soud pouze konstatovat, že takové závěry byly soudy učiněny v rámci posouzení předběžné otázky, navíc v řízení s odlišnými účastníky. Takové právní závěry a rovněž hodnocení důkazů, jež byly v rámci tohoto řízení provedeny, nikterak nezavazují obecné soudy, které se těmito skutečnostmi zabývaly rovněž jako otázkou předběžnou. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, a proto návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení
: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 7. dubna 2003 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.