IV.ÚS 153/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Veroniky Navrátilové, advokátky, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. září 2025 č. j. 1 To 72/2024-1016, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Stěžovatelka vystupovala v trestním řízení jako zmocněnkyně poškozených, mj. i poškozené nezletilé A. A. (jedná se o pseudonym), narozené dne X (dále jen "nezletilá"). Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2023 č. j. 30 T 7/2023-757 byl C. C. (jedná se o pseudonym) (dále jen "odsouzený") uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy na B. B. (jedná se o pseudonym) (dále jen "zemřelý") dne 16. 8. 2022 a poškozeným (manželce a dětem zemřelého) byly - s výjimkou nezletilé - přiznány náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč a 2 000 000 Kč. Nezletilá byla se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na civilní řízení. Po ukončení zastupování nezletilé vyúčtovala stěžovatelka odměnu vycházející z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024, a to celkem ve výši 35 888,60 Kč s DPH. Krajský soud usnesením ze dne 3. 7. 2024 č. j. 30 T 7/2023-943 přiznal stěžovatelce odměnu za zastupování nezletilé celkem ve výši 4 719 Kč s DPH.

3. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 11. 2024 č. j. 1 To 72/2024-960 bylo předchozí usnesení krajského soudu zrušeno a stěžovatelce podle § 151 odst. 2, 3 a 6 trestního řádu nově přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování nezletilé celkem ve výši 8 712 Kč s DPH. Uvedené usnesení Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 4. 6. 2025 sp. zn. IV. ÚS 520/25. Ústavní soud vrchnímu soudu zejména vytkl, že nepostupoval konzistentně, když v případě nezletilé při výpočtu odměny stěžovatelky aplikoval tarifní hodnotu ve výši 10 000 Kč stanovenou podle § 10 odst. 5 část věty před středníkem advokátního tarifu, avšak u ostatních poškozených (manželky zemřelého a ostatních sourozenců nezletilé) vyšel z § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu a odměnu určil z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč. Vrchní soud dále neměl posuzovat některé úkony spočívající v převzetí a přípravě zastoupení nezletilé a uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy jako úkony společné, nýbrž jako úkony samostatné.

4. Vrchní soud následně ústavní stížností napadeným usnesením nově přiznal stěžovatelce odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 10 890 Kč s DPH. Vrchní soud v odůvodnění nejprve reagoval na výtky, které vůči jeho předchozímu rozhodnutí vznesl Ústavní soud ve shora uvedeném nálezu. Zabýval se především otázkou, podle jakého ustanovení advokátního tarifu se má postupovat při stanovení odměny zmocněnce poškozeného ve věcech náhrady nemajetkové újmy. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu zdůraznil, že má být poskytována náhrada nákladů účelně vynaložených, přičemž je třeba hodnotit přiměřenost výše odměny, potřebnost a účelnost jednotlivých úkonů, a to vůči celkové částce náhrady újmy přiznané poškozenému. Dovodil, že v případě nezletilé nelze na úkony stěžovatelky použít § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu jako u ostatních poškozených, nýbrž je třeba aplikovat § 9 odst. 1, resp. § 10 odst. 5 část věty před středníkem advokátního tarifu. Nezletilé na rozdíl od ostatních poškozených (manželky zemřelého a sourozenců nezletilé) nemohla být přiznána náhrada nemajetkové újmy. Ze spisového materiálu [výpovědi odsouzeného i manželky zemřelého (matky nezletilé)] totiž vyšlo najevo, že skutečným otcem nezletilé není zemřelý, nýbrž právě odsouzený, s nímž žila matka nezletilé (v době spáchání vraždy ovšem ještě manželka zemřelého) od února 2021 v družském poměru. Tyto specifické okolnosti vedly vrchní soud k závěru, že od okamžiku uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezletilou nešlo o účelné úkony, na jejichž podkladě by mohlo být rozhodnuto o přiznání náhrady nemajetkové újmy podle § 228 odst. 1 trestního řádu, ale ve smyslu § 43 odst. 1 trestního řádu mohlo jít pouze o úkony směřující k zajištění základních práv nezletilé (právo navrhovat doplnění dokazování, nahlížet do spisů, účastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání apod.). Vrchní soud současně vysvětlil, za které úkony odměnu přiznal, a za které ji přiznat nešlo. Zabýval se i případným porušením zásady zákazu reformationis in peius. Zdůraznil, že stanoví-li orgán rozhodující o stížnosti advokáta v souladu s revizním principem u některé dílčí položky méně, než bylo přiznáno stížností napadeným rozhodnutím, nedochází k porušení tohoto zákazu, není-li celkově přiznaná částka nižší než částka přiznaná stížností napadeným rozhodnutím.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že vrchní soud nerespektoval závazné závěry vyplývající ze shora zmiňovaného nálezu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 520/25) a opětovně (a nesprávně) stanovil odměnu vycházející z tarifní hodnoty podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu ve výši 10 000 Kč. Vyslovuje přesvědčení, že by jí měla příslušet stejná odměna jako právnímu zástupci v civilním řízení o náhradu nemajetkové újmy, tedy podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Aplikace uvedeného ustanovení není vázána na úspěch ve věci a odměna by měla vycházet z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč. Za absurdní považuje názor vrchního soudu, že nedojde-li k přiznání nároku na náhradu újmy, nesměřují úkony zmocněnce k účelnému uplatnění nároku, ale spočívají pouze v obecném zastupování poškozeného. Napadené rozhodnutí rovněž porušuje zásadu předvídatelnosti, neboť ve stejné věci bylo rozhodnuto různým způsobem. Vrchnímu soudu dále vytýká, že jí nepřiznal režijní paušál ke každému z vykonaných společných či samostatných úkonů ke každé zastupované osobě. Konečně namítá i porušení zásady zákazu reformationis in peius, kdy bylo změněno rozhodnutí v její neprospěch na základě změny soudní praxe.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 nemá povinnost být právně zastoupena jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Stěžovatelčiny námitky směřují vůči (podle jejího názoru) nesprávné aplikaci § 10 odst. 5 advokátního tarifu. V souvislosti se stěžovatelkou uplatňovanými námitkami Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím o nákladech řízení postupuje velmi zdrženlivě. Takové ústavní stížnosti jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li věc mimořádné okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou. Tvrzený rozpor proto musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele (viz stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34). Případná věcná nesprávnost (nezákonnost) rozhodnutí orgánu veřejné moci není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž námitky na ní postavené nemohou opodstatněnost ústavní stížnosti založit. Důvodem zásahu Ústavního soudu může být, až je-li příslušné rozhodování zatíženo prvkem libovůle (srov. např. usnesení ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. III. ÚS 2106/23).

9. Výkladem a použitím § 10 odst. 5 advokátního tarifu v souvislosti s rozhodováním o odměně zmocněnce poškozeného v trestním řízení se Ústavní soud již zabýval. Odkázat lze zejména na usnesení ze dne 25. 7. 2023 sp. zn. III. ÚS 1273/23, v němž připomněl, že v obecné rovině nejsou soudy advokátním tarifem vázány. Pokud zvolí z více jeho možných výkladů jeden, který není nelogický, nespravedlivý nebo jinak excesivní, z hlediska ochrany ústavnosti není žádný rozumný důvod tento jejich závěr zpochybňovat. Ústavní soud zde akceptoval přístup obecných soudů, které hodnotily úkony právní služby podle jejich obsahu, a zda tyto úkony nebyly z hlediska účelu zastoupení při celkovém zohlednění průběhu trestního řízení neúčelné. Ústavní soud současně nepovažuje za vadu, je-li s neadhezními úkony spojena jiná (nižší) sazba odměny než s úkony adhezními. Takový postup, který nevylučuje neadhezní úkony, byť je honoruje jinak než adhezní, neodporuje vývoji směřujícímu k posílení ochrany poškozených v trestním řízení a zároveň motivuje zmocněnce poskytovat poškozeným právní pomoc.

10. Stěžovatelka vrchnímu soudu zejména vytýká, že nerespektoval předchozí nález sp. zn. IV. ÚS 520/25 vydaný v téže věci a nepřiznal jí odměnu za zastupování nezletilé podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu tak, jako ostatním poškozeným za jejich zastupování. Tuto výtku Ústavní soud nesdílí. V uvedeném nálezu Ústavní soud výslovně uvedl, že neurčuje, podle jakého ustanovení advokátního tarifu se má odměna zmocněnkyni (stěžovatelce) nezletilé přiznat, nýbrž vrchnímu soudu toliko vytýkal nekonzistentnost rozhodování ve stejné věci (viz bod 20 nálezu). Vrchní soud následně stávající ústavní stížností napadeným usnesením reagoval na nález Ústavního soudu a podrobně vysvětlil, proč krajský soud, jehož závěry vrchní soud aproboval, v případě stěžovatelky, jako zmocněnkyně nezletilé, při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel na rozdíl od ostatních poškozených z § 9 odst. 1 advokátního tarifu, resp. z analogického výkladu § 10 odst. 5 věty první advokátního tarifu (viz body 13 až 16 napadeného usnesení). Oproti původnímu zrušenému rozhodnutí vysvětlil, že podstatnou okolností, kvůli níž nebylo možno považovat úkony stěžovatelky za účelně vynaložené, bylo, že nezletilá není dcerou zemřelého (byť ten je na základě domněnky otcovství zapsán jako její otec v rodném listě), nýbrž jejím skutečným biologickým otcem je sám odsouzený, proto na nezletilou nelze nahlížet jako na poškozenou. Krajský soud rozhodující v trestní věci pak nemohl rozhodnout o vzneseném nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 228 odst. 1 trestního řádu, pročež úkony stěžovatelky nebylo možno posuzovat jako úkony k ochraně práv poškozené, ale bylo je třeba hodnotit pouze jako úkony směřující k zajištění obecných základních práv nezletilé v trestním řízení ve smyslu § 43 odst. 1 trestního řádu. Opodstatněnost rozhodnutí, kterým krajský soud v trestním rozsudku dospěl k závěru o nedůvodnosti nároku nezletilé na náhradu nemajetkové újmy a odkázal ji na řízení ve věcech občanskoprávních, pak stěžovatelka nikterak nezpochybňovala.

11. Další výtka Ústavního soudu, která byla obsažena v nálezu, se týkala posuzování společných a samostatných úkonů právní služby a s tím souvisejícího neústavního použití § 12 odst. 4 advokátního tarifu. I touto výtkou se vrchní soud zabýval a zohlednil ji ve svém rozhodnutí, když úkon uplatnění nároku na nemajetkovou újmu považoval za úkon samostatný, za který náleží odměna podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu spolu s režijním paušálem (viz bod 18 napadeného usnesení). Další úkony (účast na jednání o dohodě o vině a trestu, dvě porady a účast u veřejného zasedání) označila stěžovatelka za společné, a proto jí byla přiznána odpovídající odměna podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 1 200 Kč za každý z nich. Vyjádření k návrhu na uzavření dohody o vině a trestu nepovažoval vrchní soud za plnohodnotný úkon a přiznal za něj odměnu ve výši 600 Kč (k tomu blíže bod 19 napadeného usnesení). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vrchní soud rovněž objasnil, proč nenáleží ke společným úkonům samostatný režijní paušál (viz bod 20 napadeného usnesení).

12. Vrchní soud se dále věnoval účelnosti či neúčelnosti některých dalších úkonů (např. přípravu a převzetí zastoupení nezletilé hodnotil spolu s první poradou jako jeden úkon). Ani v tomto směru nelze spatřovat žádné pochybení. Jak již bylo naznačeno výše, je věcí obecných soudů vyhodnotit, který úkon právní služby učiněný v konkrétní věci lze považovat za účelný či nadbytečný. Podstatné (z hlediska ústavního) je, že vrchní soud se účelností jednotlivých úkonů, a to zejména těch, za které odměnu nepřiznal (porada, při níž došlo pouze k předání rozsudku, činnosti spojené se žádostí o peněžitou pomoc oběti trestného činu), zabýval a zdůvodnil, proč na jejich náhradu nemá stěžovatelka nárok (viz bod 21 napadeného usnesení).

13. Vrchní soud konečně vysvětlil, proč nemohla být porušena zásada zákazu reformationis in peius (viz bod 22 napadeného usnesení). Dovodil, že jeho usnesením ke zhoršení postavení stěžovatelky oproti rozhodnutí krajského soudu nedošlo, neboť celkově jí byla přiznána větší odměna za poskytnuté úkony právní služby než rozhodnutím krajského soudu.

14. Ústavní soud závěrem a pouze nad rámec uvedeného podotýká, že stěžovatelka požadovala jako odměnu za úkony právní služby včetně režijního paušálu a DPH částku ve výši 35 888,60 Kč, přičemž přiznáno jí bylo 10 890 Kč. Rozdíl mezi přiznanou a nepřiznanou částkou, tedy předmět sporu, který je zhruba 25 000 Kč, lze z hlediska judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní (podrobně např. nález ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, body 29 až 33). Nepřiznání bagatelního nároku tak již kvůli jeho výši zpravidla nedosahuje intenzity schopné porušit ústavně zaručené základní právo či svobodu.

15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu