IV.ÚS 1538/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky K. M., zastoupené JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem, sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2026 č. j. 11 Tdo 220/2026-497, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. srpna 2025 č. j. 6 To 63/2025-445, rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. listopadu 2024 č. j. 6 T 69/2023-401 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. května 2026 č. j. 6 T 69/2023-503, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Okresní soud napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 147 odst. 1 trestního zákoníku). Přečinu se stěžovatelka dopustila tím, že dopoledne 14. 2. 2022 v Ústí nad Labem, u autobusové zastávky jako řidička motorového vozidla nepřizpůsobila rychlost jízdy situaci, kdy pozemní komunikaci přecházel poškozený (v té době bezmála třiaosmdesátiletý), který se v rozporu s § 54 odst. 2 zákona o silničním provozu před vstupem do vozovky řádně nepřesvědčil, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemní komunikaci, pročež se vozidlo střetlo s poškozeným, který utrpěl těžkou újmu na zdraví. Okresní soud za to stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 18 měsíců, a trestu zákazu činnosti (zákaz řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců). Poškozeného a jeho zdravotní pojišťovnu soud odkázal s uplatněným nárokem na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu, a stěžovatelku znovu odsoudil k trestu odnětí svobody 4 měsíců, který podmíněně odložil na zkušební dobu 1 roku. Trest zákazu činnosti výjimečně neuložil. Změnu trestu odůvodnil dobou, po kterou probíhalo trestní řízení, chováním stěžovatelky před nehodou, během nehody i po nehodě a její upřímnou lítostí nad celým incidentem. Odvolací soud zvažoval též uložení trestu peněžitého, což ale nebylo možné „vzhledem k deficitům v činnosti obhajoby“, která nepředložila žádné novější důkazy o stěžovatelčiných majetkových poměrech. Nehodu spoluzavinil neodpovědným jednáním též chodec, který vešel na frekventovanou silnici.

3. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost napadeným usnesením. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, drobně jen korigoval jeho úvahy o tom, že stěžovatelka měla během jízdy přihlédnout též k zranitelnosti poškozeného jako chodce velmi vysokého věku (věk chodce totiž nemohla na tak velkou dálku poznat). Na rozhodnutí Nejvyššího soudu pak navázal okresní soud, který vydal napadené usnesení, kterým zavázal stěžovatelku zaplatit státu paušální částku 10 000 Kč, neboť stěžovatelka podala zjevně bezvýsledné dovolání (§ 153 odst. 1 trestního řádu).

4. Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozhodnutí všech tří soudů, a to včetně usnesení o náhradě paušální částky státu. Stěžovatelka předkládá své hodnocení důkazů, tvrdí, že trestní soudy porušily presumpci neviny a zastává názor, že mohla legitimně očekávat, že chodec do jízdní dráhy nevstoupí, proto nemusela brzdit, když ho na silnici uviděla. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že již to, že chodec vstoupí na silnici s rychlostním limitem 90 km/hod, má vést řidiče k tomu, aby snížil rychlost. Trestní soudy tak porušily princip omezené důvěry v dopravě.

5. Ústavní stížnost je včasná a přípustná, Ústavní soud však není příslušný k přezkumu výroku rozsudku okresního soudu o trestu, neboť nemůže přezkoumávat výroky, které byly zrušeny. Co se týče výroku rozsudku okresního soudu o náhradě škody a nemajetkové újmy, je stěžovatelka osobou zjevně neoprávněnou, neboť tyto výroky jí na právech nemohly nijak zasáhnout. Ve zbývající části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

6. Stěžovatelčina argumentace se soustředí převážně na zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů. To je však doménou soudů trestních, do které Ústavní soud zasahuje jen ve výjimečných případech. Není úkolem Ústavního soudu, aby jako čtvrtý soud v řadě přezkoumával skutkové otázky. Navíc stěžovatelka jen opakuje argumentaci, se kterou se trestní soudy již více než přisvědčivě vypořádaly. Ústavní soud nevidí v napadených rozhodnutích žádnou vadu, natož vadu nabývající ústavní relevance. Naopak, Ústavní soud musí rozhodnutí trestních soudů vyzdvihnout jako mimořádně citlivá vůči stěžovatelce a jedinečným okolnostem nynějšího případu.

7. Ústavní soud nevidí nic neústavního ani na závěru Nejvyššího soudu a jeho výkladu principu omezené důvěry v dopravě. Stručně řečeno, všechny tři trestní soudy vyšly z toho, že se nehoda stala sice na silnici, kde je nejvyšší rychlost 90 km/hod a že nehodu zavinil též sám chodec, který přecházel silnici v rozporu se zákonem, nadto byl pod vlivem alkoholu, přesto stěžovatelka nedodržela potřebnou opatrnost, a to za daných okolností tohoto případu. Nehoda se totiž stala u autobusové zastávky, na místě se pohyboval nejen poškozený, ale též další chodec, stěžovatelka viděla poškozeného přecházet silnici, přesto však nezačala brzdit (nebylo třeba brzdit nijak intenzivně, jak Nejvyšší soud také zdůraznil). V detailech lze odkázat na detailní a přesvědčivě sepsané odůvodnění v části IV/2 napadeného usnesení Nejvyššího soudu (srov. tento závěr v bodě 31: „Už samotný vstup chodce do silnice, obzvláště v úseku, kde auta mohou jezdit rychlostí až 90 km/h, signalizuje situaci, ve které je potřeba z hlediska opatrnosti a ohleduplnosti brzdit (i kdyby nakonec chodec nevstoupil do pruhu jedoucího automobilu a zůstal v protisměrném), nikoli pouze sundat nohu z plynového pedálu, čekat, co se stane dále, a v podstatě doufat, že chodec neporuší žádné své povinnosti, když se přeci na přijíždějící auto podíval“).

8. Nejvyšší soud rovněž opravil dílčí nepřesnost v úvahách odvolacího soudu a dal stěžovatelce za pravdu, že z dokazování skutečně neplyne, že by stěžovatelka mohla na dálku poznat, že chodec byl vysokého věku, a proto je potřeba dbát zvýšené opatrnosti [§ 5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu]. Klíčové je, že tyto úvahy odvolacího soudu nebyly určující pro naplnění znaků trestného činu (více body 25 a 26 usnesení Nejvyššího soudu).

9. Paušální částka 10 000 Kč, kterou okresní soud uložil stěžovatelce uhradit státu, je důsledkem rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud může zrušit takováto rozhodnutí jen ve zcela výjimečných případech (podrobně nedávno usnesení ze dne 29. 10. 2025 sp. zn. I. ÚS 2026/25).

10. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný, dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. c), d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu