IV.ÚS 1548/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2026 sp. zn. 4 To 18/2026, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Proti stěžovateli je vedeno trestní řízení pro zločin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1, odst. 3 písm. a) a b), odst. 4 písm. c), odst. 5 písm. b) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, spáchaný ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Zároveň bylo zahájeno trestní stíhání i dalších spoluobviněných a druhé trestní řízení v obdobné věci. Stěžovateli je kladeno za vinu, že v období nejméně od června 2015 do dubna 2017 zajistil neoprávněnou registraci v informačním systému Visapoint pro nejméně 52 žadatelů o pobyt, za což členům organizované zločinecké skupiny ze svého bankovního účtu poukázal částku v celkové výši 30 150 EUR, tj. cca 810 492 Kč. Sám z této činnosti získal majetkový prospěch, jehož výše nebyla dosud přesně zjištěna.

2. Usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 12. 12. 2022 č. j. VZV 45/2022-80 byly zajištěny peněžní prostředky na bankovním účtu stěžovatele pro účely zajištění výkonu peněžitého trestu, a to až do výše 1 000 000 Kč.

3. Stěžovatel podal žádost o zrušení zajištění peněžních prostředků. Státní zástupce vrchního státního zastupitelství tuto žádost zamítl usnesením ze dne 18. 2. 2026 č. j. VZV 45/2022-513. Stížnost stěžovatele směřující proti zamítavému usnesení zamítl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením. Vrchní soud uzavřel, že trestní řízení dosud pravomocně neskončilo a zákonné důvody zajištění nebyly vyvráceny ani oslabeny natolik, aby odůvodňovaly jeho zrušení či omezení. Rozhodující přitom není výsledek jiného řízení ani částečná personální shoda jeho účastníků, nýbrž to, zda v projednávané trestní věci i nadále existují konkrétní skutečnosti odůvodňující zajištění majetku obviněného.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí, že byly porušeny čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůvodňuje porušení svých ústavních práv tím, že zajištění majetku se stalo nelegitimním v důsledku pravomocného zproštění viny jiných osob v jiné větvi trestního řízení, které se týkalo obdobného jednání. Poukazuje na to, že v důsledku toho nelze očekávat uložení trestu ani v jeho trestní věci a zajištění majetku se proto stává neopodstatněným.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná závěry své ustálené judikatury, podle níž možnost jeho zásahu do neskončeného řízení v trestním procesu je nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti takto koriguje pouze největší excesy, jež jsou výrazem libovůle orgánů činných v trestním řízení. Je tak primárně na orgánech činných v trestním řízení, a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda použití některého ze zákonem předvídaných zajišťovacích institutů je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak.

7. Maximální zdrženlivost Ústavní soud zachovává i vůči rozhodování orgánů činných v trestním řízení o dočasném zajištění majetku obviněného pro účely případného výkonu peněžitého trestu. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do zákonem vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, nedošlo-li jejich postupem k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor (srov. např. usnesení ze dne 12. 11. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2572/25).

8. Ve své judikaturní praxi nicméně formuloval určité požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13). Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je nejen náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, ale i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a nahradit škodu způsobenou trestnou činností (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13).

9. S ohledem na výše naznačená ústavněprávní kritéria Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení a dospěl k závěru, že z ústavněprávního hlediska obstojí.

10. Vrchní soud vycházel z toho, že je třeba ponechat zajištění majetku stěžovatele ve výši odpovídající neoprávněnému majetkovému prospěchu, který měl stěžovatel napomoci získat členům organizované zločinecké skupiny, a také s předpokládanou výší jeho prospěchu. Následně se vypořádal s přiměřeností zajištění majetku a uvedl, že je věcí rozhodnutí soudu, zda a v jakém rozsahu bude případně trest ukládán, přičemž v současné době se stále výše i doba zajištění majetku jeví jako opodstatněná (srov. bod 15 a 20 usnesení vrchního soudu). Tento přístup odpovídá podstatě institutu zajištění výkonu peněžitého trestu podle § 344a trestního řádu a Ústavní soud mu nemůže cokoliv vytknout.

11. S argumentem stěžovatele o nelegitimnosti dalšího zajištění majetku s ohledem na jiné trestní řízení se vrchní soud dostatečně vypořádal a vyvrátil jej. Uzavřel, že zprošťující rozsudek v jiném řízení automaticky neoslabuje či nevylučuje zákonné důvody zajištění ve stěžovatelově trestní věci (srov. bod 17 usnesení vrchního soudu). Navíc ve stěžovatelem zmiňovaném jiném trestním řízení bylo státním zástupcem podáno dovolání, o kterém v době vydání usnesení nebylo rozhodnuto (srov. bod 16 usnesení vrchního soudu). Nadto Ústavní soud uvádí, že ani v době projednávání ústavní stížnosti o dovolání nebylo zatím rozhodnuto. Vrchní soud tak dostál požadavkům Ústavního soudu, neboť se v usnesení zabýval i tím, jestli nenastaly nové skutečnosti, které by vedly k závěru o odpadnutí důvodu zajištění nebo jeho omezení (srov. bod 19 usnesení vrchního soudu).

12. Lze uzavřít, že napadené usnesení splňuje požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot, vytyčené judikaturou Ústavního soudu. Mají zákonný podklad, byla vydána k tomu příslušným orgánem a nejsou projevem svévole. Rozhodnutí není excesivní, neboť vychází z osobní i majetkové situace stěžovatele a zohledňuje závažnost řešené trestné činnosti. Jde o legitimní omezení vlastnického práva, jež sleduje legitimní cíl zajištění majetku pro účely zajištění výkonu peněžitého trestu. Z pohledu tvrzeného zásahu do vlastnického práva je nutno připomenout, že v posuzované věci nejde o zbavení majetku, ale pouze o jeho preventivní zajištění.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu