IV.ÚS 1551/17
V PLATNOSTI- KS Praha 9 To 376/2016-274
- OS Příbram 2 T 29/2016
- NS 6 Tdo 194/2017
- ÚS IV.ÚS 1551/17
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelka neprošla všemi procesními prostředky, které zákon poskytuje. Návrh byl považován za nepřípustný, protože dovolání bylo podáno proti výroku, který nebyl předmětem odvolání. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je stížnost nepřípustná, pokud nebyly všechny výsledky řízení vyčerpány. Výrok o trestu nebyl předmětem odvolání, proto byl dovolání odmítnut jako nepřípustné.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Jitka P. (jedná se o pseudonym), nyní ve výkon trestu odnětí svobody ve Věznici ve Světlé nad Sázavou, zastoupené JUDr. Adamem Kopeckým LL. M., advokátem se sídlem v Praze, Zlatnická 1582/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2017, č. j. 6 Tdo 194/2017-30, a rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2016, č. j. 9 To 376/2016-274, a Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. června 2016, č. j. 2 T 29/2016-258, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požaduje stěžovatelka zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž měla být zkrácena ve svém právu na spravedlivý proces. Trestním příkazem ze dne 25. února 2016, č. j. 2T 29/2016-222, shledal Okresní soud v Příbrami stěžovatelku vinnou ze spáchání trestného činu ohrožení výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), b) a c), odst. 3 písm. a), b) a c) trestního zákona, přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 2 trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. května 2015, přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b) a d), odst. 3 písm. a), b) a c) trestního zákoníku a odsoudil ji k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu 40 měsíců s dohledem. Poškozená nezletilá byla odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestní příkaz napadl odporem státní zástupce; následně byla stěžovatelka shora citovaným rozsudkem okresního soudu shledána vinnou ze spáchání trestného činu ohrožení výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), b) a c), odst. 3 písm. a), b) a c) trestního zákona, a přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 2 trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. května 2015, přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b) a d), odst. 3 písm. a), b) a c) trestního zákoníku, a za to odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu 60 měsíců s dohledem. Poškozená nezletilá byla odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině a náhradě škody nově stěžovatelku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky do věznice s dozorem. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že byla odsouzena pro jednání směřující proti vlastním dcerám, a proto považuje za klíčový důkaz jejich výpověď. Jejich výslech však nebyl proveden, byl tak opomenut důkaz a tím porušeno právo na spravedlivý proces. Dále popisuje stěžovatelka, že se trestné činnosti dopouštěla pod vlivem manžela, z něhož měla strach, její vůle tedy nebyla svobodná a její jednání nemůže být trestným činem, dopouštěla-li se jej pod pohrůžkou násilí - ani tuto okolnost soudy nevzaly v úvahu. Podle stěžovatelky byl postup Nejvyššího soudu formalistický - nezohlednil souvislosti věci a skutečnost, že odvolacím soudem uložený nepodmíněný trest byl odvozen od závěrů o její vině. Závěrem odkázala na judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 164/2016 či Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04, III. ÚS 3136/09 a navrhla, aby Ústavní soud zrušil buď všechna napadená rozhodnutí, nebo alespoň usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost je částečně nepřípustná a ve zbytku zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 2 T 29/2016, z něhož se podává, že stěžovatelka se nedala v řízení před soudem prvního stupně zastupovat - důvod pro povinné zastoupení zde nebyl. Po vynesení rozsudku okresního soudu se stěžovatelka vzdala práva na odvolání (č. l. 255); rozsudek napadl odvoláním státní zástupce (č. l. 267, 268), přesvědčený, že uložený trest neodpovídá závažnosti jednání ani přístupu stěžovatelky k věci. Poté, co krajský soud změnil trest na nepodmíněný, podala stěžovatelka, nyní již právně zastoupena, dovolání (č. l. 297 - 302) založené na tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu]; argumentace užitá v dovolání je shodná s argumentací v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud přihlédl k tomu, že odvolací soud projednával pouze odvolání státního zástupce do výroku o trestu, a přezkoumával tedy oddělitelný výrok, jeho zákonnost, odůvodněnost i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, aniž byl s ohledem na povahu vad vytýkaných v odvolání povinen přezkoumat jiné výroky (§ 254 trestního řádu). Stěžovatelka tedy mohla podat dovolání jen do výroku o trestu; vzhledem k tomu, že brojila výhradně proti výroku o vině, Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako nepřípustné. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Stěžovatelka tak neučinila, neboť nepodala odvolání (vzdala se práva jej podat) a své dovolání směřovala proti výroku, který nebyl předmětem odvolacího řízení. Proto je ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně nepřípustná. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vyčítá přílišný formalismus, neboť výrok o trestu jednoznačně vyplývá z výroku o vině. K tomu je na místě poukázat, což učinil i Nejvyšší soud, například na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 660/02, podle kterého může dovolatel "...dovoláním napadat rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat". Stanovil-li zákonodárce taxativně dovolací důvody (§ 256b trestního řádu), nemůže Nejvyšší soud porušit dispoziční zásadu a prověřovat, co nebylo v dovolání napadeno. Brojí-li stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu, který v souladu se zákonem a uvedenou zásadou neshledal přípustnost dovolání, je ústavní stížnost v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh nepřípustný i zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.