IV.ÚS 1562/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Rýnovice, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2026 č. j. 11 Tdo 74/2026-1445, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. září 2025 č. j. 13 To 270/2025-1369 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. června 2025 č. j. 3 T 33/2024-1268, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel byl Okresním soudem v Pardubicích shledán vinným ze zločinů týrání osoby žijící ve společném obydlí, znásilnění a vydírání a několika dalších přečinů (mj. ublížení na zdraví nebo nebezpečného vyhrožování). Uvedeného se měl (ve zkratce) dopustit tím, že po několik měsíců roku 2021 opakovaně fyzicky a psychicky ubližoval své tehdejší přítelkyni (dále jen "poškozená"), přičemž jeden z útoků vedl ke zlomenině paže, vyžadující si operační zákrok a několikatýdenní rekonvalescenci. Dále si na poškozené slovně a fyzicky vynucoval pohlavní styk a orální sex, podával ji pod hrozbou násilí kokain a vyhrožoval ji zabitím, jestliže bude vypovídat na policii. Vůči některým skutkům stěžovatel prohlásil vinu. Za dané jednání okresní soud uložil stěžovateli souhrnný trest odnětí svobody v délce 7,5 roku nepodmíněně a povinnost nahradit škodu a nemajetkovou újmu poškozené.

2. Proti prvostupňovému rozsudku podali odvolání stěžovatel, státní zástupce i poškozená. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zrušil jeden z výroků o vině a výrok o trestu a náhradě škody. Znovu jej ale uznal vinným ze shodných zločinů a přečinů. Souhrnný trest odnětí svobody mu zvýšil na 9 let, naopak výši náhrady škody poškozené snížil a odkázal ji se zbytkem nároku do občanskoprávního řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť zčásti dovolací argumentace neodpovídá dovolacím důvodům a ve zbytku je zjevně neopodstatněná.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces. Věcně své námitky rozděluje do dvou částí. V první tvrdí, že trestní stíhání pro trestný čin znásilnění nebylo zahájeno zákonným způsobem. Na počátku bylo zahájeno pro skutek, který popisoval jeho fyzické napadání poškozené, neobsahovalo však žádné skutečnosti, byť jen připomínající skutkovou podstatu znásilnění. O několik měsíců později policejní orgán vyrozuměl stěžovatele o rozšíření popisu skutku (jednání sestávající z vynucování pohlavního styku a orálního sexu) a doplnění právní kvalifikace (zločin znásilnění). Tento postup byl podle stěžovatele chybný, jelikož šlo o nový skutek, měl policejní orgán pro něj vydat nové usnesení o zahájení trestního stíhání. Odvolací a dovolací soud se snažily tento postup ospravedlnit tím, že trestný čin týraní osoby žijící ve společném období je trvající, a přestože vynucování sexuálních styků v úvodním popisu skutku nebylo, jde stále o použití násilí a nejedná se o nový skutek. Stěžovatel však trvá na tom, že z popisu je zřejmá evidentní odlišnost obou jednání a logicky i obou trestných činů (znásilnění oproti týrání osoby žijící ve společném obydlí). Nezahájením trestního stíhání pro nový skutek přišel stěžovatel o možnost podat proti nevydanému usnesení stížnost.

4. Druhý okruh námitek stěžovatele směřuje proti nesprávnému hodnocení důkazů. Obecné soudy jen nekriticky převzaly výpověď poškozené, která byla v podstatě jediným usvědčujícím důkazem. Poškozená přitom byla na výsledku řízení jednoznačně zainteresována (výše náhrady škody), její výpovědi si v řadě ohledů odporovaly a vyvracely je výpovědi jiných svědků. Obecné soudy nevyhověly pro nadbytečnost návrhům stěžovatele na provedení důkazu svědectvím dalších osob, které mohly zpochybnit důvěryhodnost stěžovatelky.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

6. Pokud stěžovatel navrhuje zrušit i části výroků okresního soudu, které byly krajským soudem zrušeny, pak k rozhodování o této části výroků Ústavní soud není příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

8. K námitkám poukazujícím na nesprávné hodnocení důkazů je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Přezkumu skutkových závěrů obecných soudů se proto v řízení o ústavní stížnosti není možné domáhat. Totéž platí i pro vlastní interpretaci hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá ze zásady nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Uvedou-li obecné soudy, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (za všechny srov. nález ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 3044/22, body 19 až 21).

9. Stěžovatel v podstatě upozorňuje toliko na "zainteresovanost" poškozené ve věci, což podle něj zpochybňuje věrohodnost její výpovědi, která byla klíčovým usvědčujícím důkazem. V obecné rovině daná námitka neobstojí: v její logice by nemohly být výpovědi poškozených nikdy použity, neboť fakticky žádnému z nich není výsledek trestního řízení lhostejný. Věrohodnosti poškozené a jejích výpovědí v nyní přezkoumávaném řízení se navíc okresní soud podrobně věnoval, a to včetně vyžádání znaleckého posudku z oboru klinické psychologie. Došel k závěru, že poškozená postrádala motiv ke zkreslení výpovědi a ani se nesnažila stěžovateli uškodit (bod 17 rozsudku okresního soudu). Rovněž další námitky stěžovatele k hodnocení důkazů neshledal Ústavní soud opodstatněnými. Okresní soud podrobně předestřel, z jakých důvodů se postoj poškozené ve výpovědích k násilnému sexuálnímu jednání stěžovatele vyvíjel, a proč se stěžovatel dopustil zločinu znásilnění (srov. zejména bod 36 rozsudku okresního soudu). Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že dva ze svědků vyvraceli svědectví poškozené o vynucování sexu stěžovatelem, zjevně se mýlí, neboť z výpovědí citovaných osob nic takového neplyne (srov. body 25 a 27 rozsudku okresního soudu). V neposlední řadě okresní soud dostatečně vysvětlil, proč odmítl provést pro nadbytečnost některé stěžovatelem navržené důkazy (bod 33 rozsudku okresního soudu). Je vhodné dodat, že stejné námitky k hodnocení důkazů předkládal stěžovatel již v odvolání a dovolání a příslušné soudy je náležitě vypořádaly.

10. Ústavní soud považuje za nedůvodnou také námitku směřující proti (ne)zahájení trestního stíhání pro trestný čin znásilnění. Zákonný rámec je následující: jestliže během vyšetřování vyjde najevo, že se obviněný dopustil dalšího jiného skutku, než uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání, musí být pro tento (další) skutek zahájeno nové trestního stíhání (§ 160 odst. 5 trestního řádu); jestliže během vyšetřování skutek zůstává shodný, ale změní se "jen" právní kvalifikace tohoto skutku, postačí na změnu upozornit obviněného a učinit o tom záznam do protokolu (§ 160 odst. 6 trestního řádu). Úvahy stěžovatele v ústavní stížnosti o rozdílnosti obsahu či objektů trestných činů znásilnění a týrání osoby žijící ve společném obydlí jsou proto pro věc bezpředmětné, neboť jediným posuzovaným kritériem je totožnost skutku. Nadto při rozhodování o zahájení trestního stíhání nelze očekávat zcela vyčerpávající popis skutku, jednotlivé skutkové okolnosti se mohou v průběhu vyšetřování měnit či upřesňovat a shoda v totožnosti skutku (vymezená totožností jednání či totožností následku) tudíž postačí částečná (srov. např. usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 716/18, bod 13). Lze přisvědčit stěžovateli, že popis jeho jednání v původním usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahoval prvky jednání sexuálního charakteru. Nicméně tento počáteční popis skutku jednoznačně vykresloval dlouhodobé (trvající) rozsáhlé a závažné fyzické a psychické násilí stěžovatele vůči poškozené. Použití sexuálního násilí lze za těchto okolností posoudit jako součást přístupu stěžovatele k poškozené (totožnost jednání), která pouze vyšla na povrch později při postupném objasňování věci. Ostatně jak (v jiné souvislosti) podotkl okresní soud, tvrzení stěžovatele o dobrovolnosti všech jeho sexuálních styků s poškozenou je obtížně hájitelné v situaci, kdy jinak vůbec nerespektoval její tělesnou integritu a neměl problém ji fyzicky napadat, což sám přiznal (bod 36 rozsudku okresního soudu). Závěry obecných soudů o totožnosti skutku (srov. zvláště bod 43 rozsudku krajského soudu), a tedy přípustnosti postupu policejního orgánu, proto Ústavní soud nepovažuje za protiústavní.

11. Nad rámec předchozího bodu Ústavní soud dodává, že i pokud by (teoreticky) byl postup policejního orgánu podle § 160 odst. 6 trestního řádu chybný, nemohlo by to v nyní posuzované věci vést ke zrušení napadených soudních rozhodnutí. Stěžovatel totiž nedokládá, v čem varianta "nezahájení nového trestního stíhání" reálně poškodila jeho základní právo na spravedlivý proces a přístup k soudu. Byť by mu tímto postupem byla upřena možnost podat proti zahájení trestního stíhání stížnost, není zároveň pochyb o tom, že i proti novým (upřesněným) poznatkům ohledně jeho jednání i nové (další) právní kvalifikaci skutku (trestný čin znásilnění) měl dostatečný prostor se hájit v přípravném řízení a poté před obecnými soudy. Jinak vyjádřeno, i kdyby pro zmíněné jednání bylo zahájeno nové trestní stíhání, stěžovatel neuvádí, proč by mělo skončit jiným výsledkem než to aktuální (nerozdělené).

12. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje též na nepřiměřenou přísnost trestu a nepřihlédnutí obecných soudů ke znaleckým posudkům na osobu stěžovatele. Protože však tyto námitky nedoprovází jakákoliv argumentace, stěžovatel neposkytl Ústavnímu soudu příležitost je vypořádat.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu