IV.ÚS 1578/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele R. R., t. č. ve Věznici Heřmanice, zastoupeného Mgr. Janou Šimkovou, advokátkou, sídlem Studentská 1225, Bohumín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2026 č. j. 3 Tdo 1147/2025-1016, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. června 2025 č. j. 5 To 113/2025-899 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 3. února 2025 č. j. 101 T 138/2024-864, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné - pobočky v Havířově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i jejích příloh se podává, že Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl napadeným rozsudkem, jímž stěžovatele uznal vinným osmi skutky spáchanými od října 2023 do ledna 2024. Skutek pod bodem 1 kvalifikoval jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, skutky pod body 2 až 7 jako pokračující přečin krádeže podle § 205 trestního zákoníku v souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku. Skutek pod bodem 8 - incident ze dne 1. 1. 2024 v psychiatrické ambulanci Nemocnice Havířov - okresní soud kvalifikoval jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, neboť stěžovatel poté, co lékařka odmítla jeho hospitalizaci a odmítla mu vydat požadované léky, stupňoval verbální agresi, vyhrožoval sebepoškozením, podpálením nemocnice a rozbitím oken, následně vytáhl kuchyňský nůž, přistoupil k lékařce na vzdálenost asi dvou metrů a čepel směřoval proti ní, čímž ji donutil v obavě o život opustit ordinaci.

2. Za popsané jednání okresní soud uložil stěžovateli souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let (za skutek pod bodem 1 a sbíhající se trestnou činnost z rozsudků Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2024 a Okresního soudu v Opavě ze dne 5. 3. 2024) a dále úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let za skutky pod body 2 až 8, oba se zařazením do věznice s ostrahou, jakož i trest propadnutí věci (nože). Dále mu uložil povinnost nahradit majetkovou škodu poškozeným. Obhajobu stěžovatele ke skutku pod bodem 8, podle níž nůž namířil vůči vlastnímu předloktí, aby demonstroval sebepoškození, a nikoli proti lékařce, okresní soud odmítl jako účelovou, neboť výpovědi svědků shodně potvrdily, že čepel směřovala proti lékařce. Návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, okresní soud zamítl jako nadbytečný s odůvodněním, že lékařka - psychiatrička, která stěžovatele bezprostředně před incidentem vyšetřila, u něj neshledala duševní poruchu.

3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením zamítl. K námitce nesprávné kvalifikace skutku pod bodem 8 zdůraznil, že pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty vydírání se zbraní postačuje, užije-li pachatel zbraň jako prostředek k zesílení nátlaku a zdůraznění pronášených výhrůžek, aniž by ji musel přímo namířit na oběť; manipulace s nožem, přiblížení se k lékařce s čepelí směřující k ní a výhrůžky podpálením nemocnice nátlak intenzivně umocnily. Tvrzení o míření nože jen vůči vlastní osobě krajský soud odmítl jako rozporné s výpověďmi svědků. Dále krajský soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 583/13, ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 31/12 a ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 2947/08, jakož i na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90 a Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998 č. 20124/92, podle nichž soud nemusí detailně vypořádat každý jednotlivý argument obhajoby, zabýval-li se podstatnými námitkami obhajoby již soud nižšího stupně. K návrhu na doplnění dokazování znaleckým zkoumáním duševního stavu stěžovatele krajský soud uvedl, že z dostupných odborných vyjádření nevyplývá psychická porucha vylučující jeho trestní odpovědnost, stěžovatel trpí poruchou osobnosti a zneužívá návykové látek. Výměru trestu posoudil jako přiměřenou s ohledem na dlouhodobou recidivu.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. K námitce neprovedení znaleckého posudku z oboru psychiatrie a tvrzení o tzv. opomenutých důkazech Nejvyšší soud konstatoval, že příčetnost pachatele se presumuje jako vyvratitelná domněnka a že znalecký posudek o duševním stavu není třeba opatřovat ve všech případech, kdy se jej obviněný domáhá; pro jeho vypracování nepostačuje subjektivní pocit obviněného, nýbrž z dokazování musí vyplynout konkrétní pochybnosti o příčetnosti, přičemž k tomu nestačí ani opakovaná psychiatrická léčba. Takové pochybnosti v dané věci nevyvstaly, neboť stěžovatel byl bezprostředně před incidentem odborně vyšetřen psychiatričkou, která duševní poruchu neshledala. K naplnění znaku "se zbraní" Nejvyšší soud uvedl, že kuchyňský nůž s čepelí 9 cm je zbraní ve smyslu § 118 trestního zákoníku, přičemž to, že jej stěžovatel běžně užíval k otevírání konzerv, je bez významu, neboť jej použil i způsobem, který z něj zbraň učinil. I kdyby nožem mířil jen vůči sobě, šlo by o pohrůžku směřující jako nátlak vůči lékařce. Námitku tzv. negativního omylu podle § 19 trestního zákoníku spočívající v tvrzení stěžovatele, že si nebyl vědom nezákonnosti sebepoškozování, Nejvyšší soud odmítl s tím, že stěžovatel nebyl odsouzen za sebepoškozování, nýbrž za to, že pohrůžkami vytvářel nátlak na vůli lékařky, aby konala podle jeho požadavků. Pokud stěžovatel argumentačně setrvával na nutnosti nechat vypracovat znalecký posudek k posouzení jeho trestní odpovědnosti, přičemž poukázal na znalecký posudek z oboru toxikologie prokazující přítomnost omamných látek v jeho krvi, jakož i na své snížené rozumové schopnosti na hranici lehké mentální retardace, Nejvyšší soud to vyhodnotil jako pouhé prosazování vlastní verze skutkového děje bez opory v provedeném dokazování.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel především tvrdí, že skutek pod bodem 8 měl být kvalifikován pouze jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, neboť nejednal v přímém úmyslu, ale v záchvatu zoufalství pod vlivem pervitinu a abstinenčních příznaků po vysazení léku Rivotril. Nůž, se kterým v tu chvíli manipuloval - je přitom běžná součást vybavení osoby bez domova - nebyl tedy zbraní ve smyslu § 118 trestního zákoníku, neboť jím nikoho neohrožoval a směřoval jej k vlastnímu předloktí jako projev hrozby sebepoškozením.

6. Soudy systematicky a bez náležitého odůvodnění odmítaly jeho klíčové důkazní návrhy. Zamítly návrh na vypracování aktuálního znaleckého posudku z oboru psychiatrie k posouzení jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností, ačkoli podle judikatury je takový posudek nezbytný, vzniknou-li pochybnosti o příčetnosti nebo o vlivu návykových látek. Naopak v této souvislosti vyšly ze subjektivního vyjádření lékařky, která není znalkyní, a nemůže znalecký posudek nahradit. Dále se soudy nevypořádaly s dřívějším znaleckým posudkem dokládajícím duševní poruchu stěžovatele na hranici mentální retardace, bipolární afektivní poruchu a závislosti. Dále zamítly výslechy ošetřující psychiatričky a dalších svědků. Rovněž znemožnily stěžovateli klást svědkyni otázky ohledně vlivu náhlého vysazení Rivotrilu a nereagovaly na zásadní změnu výpovědi nemocničního zřízence, který původně uvedl, že stěžovatel nožem nikomu nevyhrožoval. Rovněž pominuly závěry toxikologického posudku o vlivu metamfetaminu na jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti. Stěžovatel tedy uzavírá, že soudy prakticky vyšly jen z výpovědi poškozené lékařky, odmítly objektivní odborné posouzení jeho duševního stavu a kvalifikovaly jeho jednání jako zločin se zbraní, což jej stigmatizuje a omezuje ve výkonu trestu.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a zasahuje do rozhodovací činnosti soudů jen dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

8. Ke stěžejní námitce neprovedení znaleckého posudku z oboru psychiatrie je třeba uvést, že z ustálené judikatury jasně vyplývá, že znalecký posudek o duševním stavu není nutné opatřovat ve všech případech, kdy se ho obviněný domáhá. Pro jeho vypracování nepostačuje pouze subjektivní pocit obviněného, ale z dokazování musí reálně vyplynout konkrétní pochybnosti o jeho příčetnosti, přičemž ta se presumuje jako vyvratitelná právní domněnka. V tomto případě soudy nepochybily, pokud tomuto návrhu nevyhověly, jelikož byl stěžovatel bezprostředně před incidentem i během něj odborně vyšetřen a pozorován kvalifikovanou lékařkou - psychiatričkou, která u něj neshledala žádnou duševní poruchu, nýbrž pouze potvrdila zneužívání návykových látek. Tato lékařka navíc provedla i další šetření, včetně kontroly lékového seznamu a spojila se rovněž s nemocnicí v Opavě, kde se stěžovatel též dožadoval jím specifikovaného ošetření. V této souvislosti lékařka rovněž jednoznačně vysvětlila, proč stěžovateli nepředepsala jím požadované medikamenty, které bývají často zneužívány závislými osobami právě pro jejich psychoaktivní účinky. Namísto toho mu zcela doporučovala alternativní lék, což stěžovatel neakceptoval a reagoval agresivně. Obecné soudy tak řádně zdůvodnily, že chování stěžovatele bylo cílené a promyšlené, kdy se snažil agresivitou a vulgaritou vynutit si své požadavky, plně se tedy orientoval.

9. Obecné soudy rovněž zcela v souladu s ústavními principy zdůvodnily, proč neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy; měly totiž k dispozici dostatek objektivních podkladů pro posouzení věci, a to mimo jiné i zmíněný toxikologický posudek. Z něj bylo prokazatelně zjištěno, jaké konkrétní omamné a psychotropní látky měl stěžovatel v krvi v období, kdy se dožadoval hospitalizace a předepsání jím preferovaných léků. Samotný fakt přítomnosti těchto látek v krvi soudy nerozporovaly, ovšem jejich přítomnost automaticky neznamená ztrátu ovládacích a rozpoznávacích schopností vylučujících trestní odpovědnost. Podle znaleckého posudku z oboru psychiatrie zůstaly rozpoznávací schopnosti stěžovatele plně zachovány i při intoxikaci pervitinem nebo ovlivnění benzodiazepiny. Jeho ovládací schopnosti sice mohly být těmito látkami negativně ovlivněny, ale došlo k jejich snížení nanejvýš o jednu třetinu, což znalec hodnotil jako nepodstatné.

10. Pokud se stěžovatel dožadoval výslechu lékařky, která mu v minulosti poskytovala psychiatrickou léčbu, z dokazování jednoznačně vyplynulo, že mu tato lékařka přestala poskytovat odbornou péči již v průběhu roku 2023 z důvodu hrubého narušení důvěry mezi lékařem a pacientem. Stěžovatel nedodržoval užívání doporučených dávek medikamentů a léky si bral zcela dle vlastního uvážení. Zneužívání léků i odmítání smysluplné spolupráce s odbornými lékaři přitom dokládají i další ve spisu založené lékařské zprávy. Další návrhy na výslechy ošetřujících lékařů tak soudy odmítly provést pro nadbytečnost s ohledem na princip volného hodnocení důkazů, neboť nebyly způsobilé nijak vyvrátit stěžovatelův útok na poškozenou.

11. Nedůvodná jsou rovněž tvrzení stěžovatele ohledně údajných rozporů ve výpovědích, zpochybňování povahy nože jako zbraně a tvrzeného právního omylu. Ve výpovědi poškozené lékařky a nemocničního zřízence rozpor není. Je nutné vzít v úvahu, že zřízenec nebyl s poškozenou lékařkou a stěžovatelem neustále v ordinaci; do vyšetřovny chodil pouze na kontrolu, a to z obavy a právě proto, že stěžovatel začínal být agresivní. O bezprostřední hrozbě a cílení útoku stěžovatele na lékařku svědčí to, že čepel nože směřovala nakonec i proti lékařce. Právní kvalifikace nože jako zbraně podle § 118 trestního zákoníku je v tomto kontextu zcela přesná. Je naprosto irelevantní, zda stěžovatel nůž běžně používal k jídlu či otevírání konzerv; podstatné je to, jakým způsobem jej reálně užil k zesílení nátlaku na poškozenou. Neobstojí ani námitka tzv. negativního omylu, jelikož stěžovatel nebyl odsouzen za sebepoškozování, které trestné není, ale za to, že právě těmito pohrůžkami sebepoškození a podpálení nemocnice, navíc umocněnými vytažením nože, úmyslně nutil lékařku, aby konala podle jeho požadavků, čímž beze zbytku naplnil znaky zločinu vydírání.

12. Veškerá argumentace stěžovatele o porušení základních práv a svobod tak ve výsledku představuje pouze jeho pokračující polemiku s hodnocením důkazů tak, jak je naprosto korektně provedly obecné soudy. Soudy logicky, srozumitelně a plně v souladu s ústavními principy zdůvodnily, proč stěžovatelově verzi neuvěřily a z jakého důvodu nevyhověly jeho důkazním návrhům. Nelze proto hovořit o porušení principu rovnosti v řízení ani o odepření práva na obhajobu. Samotné pravomocné odsouzení za prokázanou závažnou trestnou činnost a s ním výkon trestu odnětí svobody pak rozhodně nelze účelově vykládat jako neústavní zásah do lidské důstojnosti.

13. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu