IV.ÚS 1619/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2026 č. j. 5 Tdo 118/2026-3995 a výroku III rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. října 2014 č. j. 6 To 52/2014-3500, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2014 č. j. 49 T 5/2013-3366 uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a povinné platby, kterého se dopustil společně s dalšími spoluobviněnými. Skutek zjednodušeně řečeno spočíval v úmyslném krácení daně z přidané hodnoty při dodávání zboží pořízeném v jiném členském státě do tuzemska. Za uvedenou trestnou činnost byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti.

2. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel i další dva spoluobvinění odvolání, o kterých rozhodl rozsudkem Vrchní soud v Olomouci po provedeném veřejném zasedání dne 9. 10. 2014, kterého se stěžovatel nezúčastnil. Výrokem III odmítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel tvrdí porušení čl. 36 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 38 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Porušení svých práv shledává zejména v tom, že se veřejné zasedání před odvolacím soudem konalo bez jeho přítomnosti, ačkoli doručil svou omluvu a lékařskou zprávu na vyšetření v den veřejného zasedání. Obhájce stěžovatele požadoval, aby byl stěžovatel osobně přítomen u jednání. Tento deficit nebyl zhojen ani účastí obhájce. Odvolací soud prováděl výslech jednoho spoluobviněného a stěžovateli neposkytl reálnou možnost se k takto provedenému důkazu vyjádřit. Stěžovatel dále zpochybňuje skutková zjištění soudů a výrok o vině, tvrdí, že se jednání nedopouštěl s úmyslem páchat trestnou činnost, nýbrž z pouhé nedbalosti. Soudy pochybily při kvalifikaci jeho jednání, nevzaly v potaz rozsah jeho zapojení do sporných obchodních aktivit, nedostatečně individualizovaně zkoumaly jeho porozumění podstatě protiprávního mechanismu a srozumění s jeho následky.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

4. Ústavní soud si vyžádal rozhodnutí krajského i vrchního soudu, jakož i podané dovolání. K námitkám stěžovatele směřujícím proti skutkovým zjištěním, hodnocení důkazů a právním závěrům krajského soudu, resp. vrchního soudu, Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému obecných soudů. Vedení řízení, zjišťování skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud zasahuje toliko v případě, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. K tomu v nyní posuzované věci nedošlo. Se stěžovatelovými námitkami, které se obsahově shodují s dovolacími důvody, se již dostatečně vypořádal Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí. V jeho závěrech neshledává Ústavní soud jakékoli ústavně relevantní pochybení.

5. Ústavní soud se podrobněji zaměřil na námitku porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle tohoto ustanovení má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jak shrnul Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2152/08, uvedenému právu odpovídá úprava hlavního líčení a veřejného zasedání v trestním řádu, který stanoví podmínky pro účast obviněného na těchto jednáních, a rovněž podmínky, za nichž lze konat tato jednání v jeho nepřítomnosti. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, je přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání takto rigorózně stanoveny nejsou. Obecné ustanovení § 234 trestního řádu přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu § 233 odst. 1 trestního řádu o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná). V nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (§ 263 odst. 4 trestního řádu).

6. Podle rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva má obviněný právo být přítomen na jednání soudu prvního stupně. Osobní účast obviněného na jednání odvolacího soudu nemá nezbytně stejný klíčový význam, jako je tomu v případě řízení před soudem prvního stupně (rozsudek Kamasinski proti Rakousku ze dne 19. 12. 1989, č. 9783/82, § 106). Skutečnost, že obviněný nebyl přítomen na jednání odvolacího soudu posuzujícího otázku viny a neviny, tak sama o sobě nebývá dostatečná ke konstatování porušení Úmluvy. Ani v případě odvolacího soudu s plnou jurisdikcí nevyplývá z čl. 6 vždy právo na veřejné jednání ani (a fortiori) právo být přítomen osobně. V dané oblasti je třeba vzít v potaz kromě jiného zvláštnosti daného řízení a způsob, jakým zájmy obhajoby byly vyloženy a chráněny před odvolacím soudem, zejména s ohledem na otázky, které měly být posouzeny, a jejich důležitost pro odvolatele (rozsudek velkého senátu Hermi proti Itálii ze dne 18. 10. 2006, č. 18114/02, bod 62).

7. Z ústavní stížnosti, přiložených dokumentů a vyžádaných rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel zaslal elektronickou poštou odvolacímu soudu zprávu, v níž omlouvá svoji účast na veřejném zasedání dne 9. 10. 2014 z důvodu zdravotních potíží a následné hospitalizace v nemocnici. Z lékařské zprávy ze dne 8. 10. 2014 je patrné, že byla domluvena hospitalizace na následující den, tj. na 9. 10. 2014. Obhájce stěžovatele na veřejném zasedání uvedl, že se o existenci lékařské zprávy dozvěděl až při cestě na veřejné zasedání, ze SMS zprávy od stěžovatele vyrozuměl, že stěžovatel chce být při veřejném zasedání osobně přítomen. Ohledně lékařské zprávy s ním nekomunikoval a žádný písemný přípis, v němž by stěžovatel výslovně uvedl, že se chce účastnit veřejného zasedání obhájci ani soudu zaslán nebyl.

8. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyšel z toho, že stěžovatel výslovně neprojevil nesouhlas s konáním veřejného zasedání ve své nepřítomnosti. Z citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 2152/08 vyplývá, že veřejné zasedání v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, pokud výslovně projevil nesouhlas s jeho konáním v nepřítomnosti, přičemž důvod své nepřítomnosti doložil konkrétním objektivním důkazem, z něhož bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že mu byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání znemožněna. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti zmiňuje, že jeho nepřítomnost byla omluvena a lékařsky doložena, nijak se však argumentačně nevymezuje proti nesplnění druhé podmínky, tedy že výslovně neprojevil nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel naopak uvádí, že "závěr o vzdání se tohoto práva musí být založen na jednoznačném, svobodném a informovaném projevu vůle. Mlčením, nedokonalou procesní formulací omluvy nebo absencí dalšího formálního písemného prohlášení nelze nahradit prokazatelný souhlas s projednáním věci bez přítomnosti obviněného". Stěžovatel tím však posouvá význam procesní úpravy (resp. též nálezu sp. zn. II. ÚS 2152/08), která v této situaci nevychází z požadavku prokazatelného vzdání se práva účasti, nýbrž z požadavku výslovného projevu nesouhlasu s konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti. K tomuto však ústavní stížnost žádné argumenty nepřináší.

9. Stěžovatel nebyl k veřejnému zasedání předvolán, byl pouze vyrozuměn, čímž dal vrchní soud najevo, že lze rozhodnout a jednat i v jeho nepřítomnosti. K tomu není žádný výslovný souhlas (resp. vzdání se práva účasti) nutný, ačkoli na tom ústavní stížnost argumentačně staví. Výjimkou jsou případy vazebního stíhání či omezení na osobní svobodě, u nichž je nutno se účasti výslovně vzdát, což však nebyl případ stěžovatele.

10. Uvádí-li stěžovatel, že při veřejném zasedání bylo doplněno dokazování výslechem jednoho ze spoluobviněných, k čemuž se z důvodu své nepřítomnosti nemohl vyjádřit, ani v tomto nespatřuje Ústavní soud porušení jeho ústavních práv. Odvolací soud výslovně uvedl, že skutkový stav byl soudem prvního stupně zjištěn dostatečně, přičemž výslech spoluobviněného nebyl motivován odstraněním nedostatků dokazování před soudem prvního stupně, ale doznáním tohoto spoluobviněného učiněného (velmi kusou formou) až prostřednictvím vlastnoručně sepsaného doplňku k odvolání. Jak plyne z rozhodnutí vrchního soudu (s. 17), doplnění dokazování nic nezměnilo na názoru vrchního soudu, že soud prvního stupně shromáždil dostatek důkazů v takové kvalitě, aby na jejich základě mohl být ustálen skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Výslech spoluobviněného neměl vliv na závěr o vině stěžovatele. Jeho odvolání ostatně bylo vrchním soudem zamítnuto a výrok o vině či trestu nebyl vrchním soudem jakkoli změněn. Za těchto okolností tak nepřítomnost stěžovatele nebyla způsobilá porušit jeho ústavní procesní práva.

11. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu