IV.ÚS 1621/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Zoltánem Dunou, advokátem, sídlem Libušina 49/3, Praha 2 - Vyšehrad, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2026 č. j. 3 Tdo 1155/2025-1210, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2025 č. j. 4 To 24/2025-1030 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. ledna 2025 č. j. 6 T 3/2023-963, kdy stěžovatel uvedená rozhodnutí napadá v rozsahu, v němž zůstal nedotčen výrok o vině pod bodem 2 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i jejích příloh se podává, že Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným pod bodem 1 přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku a pod bodem 2 zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. K bodu 2 krajský soud dovodil, že stěžovatel po předchozím požití alkoholu (1,47 ‰) couval vozidlem velkou rychlostí na poškozenou, její dceru a třetí osobu v úmyslu způsobit jim těžkou újmu na zdraví, přičemž ke střetu nedošlo jen díky tomu, že poškození uskočili. Za toto jednání mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu řízení motorových vozidel na tři roky, dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené bolestné ve výši 21 568,23 Kč a náhradu nemajetkové újmy za duševní útrapy ve výši 300 000 Kč, přičemž se zbytkem nároku ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Odvolání stěžovatele, státního zástupce a poškozené projednal Vrchní soud v Praze a napadeným rozsudkem z podnětu odvolání státního zástupce zrušil pouze výrok o trestu a uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou při nezměněném trestu zákazu řízení; odvolání stěžovatele a poškozené zamítl jako nedůvodná. V odůvodnění vrchní soud zdůraznil, že je podle § 263 odst. 7 trestního řádu vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, a s právní kvalifikací obou skutků se ztotožnil. K bodu 2 poukázal na to, že technika jízdy nasvědčovala účelovému a vědomému pohybu vozidla vůči osobám a že z psychiatrického posudku plynou u osoby stěžovatele zachované rozpoznávací schopnosti při pouze nepodstatně snížených ovládacích schopnostech. Ve vztahu k trestu se ztotožnil se státním zástupcem, že nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu podle § 58 trestního zákoníku; připomněl, že toto ustanovení odstraňuje jen zjevnou tvrdost zákona při výjimečně nízké škodlivosti trestného činu a že samotná okolnost pokusu bez dalších významných skutečností ke snížení nestačí.

3. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením zrušil rozsudek krajského soudu i vrchního soudu s výjimkou výroku o vině pod bodem 2 (a navazujícího zamítavého výroku vrchního soudu reagujícího na odvolání stěžovatele) a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení; současně rozhodl, že se stěžovatel nebere do vazby. Adhezní výroky rovněž zrušil jako výroky obsahově navazující na zrušený výrok o vině. K výroku o vině pod bodem 2 shledal námitky stěžovatele zjevně neopodstatněnými. Dovodil, že stěžovatel cíleně, intenzivně a opakovaně mířil vozidlem proti konkrétním osobám, o nichž věděl, že jeho jednání bylo posledním předstupněm k dokonání trestného činu, kdy jeho následek nenastal jen v důsledku uskočení poškozených nezávisle na vůli stěžovatele, takže byla naplněna bezprostřednost směřování i nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Nepodstatně sníženou příčetnost si stěžovatel přivodil sám (§ 40 trestního zákoníku). K návrhům stěžovatele na výslech bratra a bývalého manžela poškozené i na vypracování revizního posudku k dopravně-technickým otázkám uvedl, že doposud provedené důkazy postačovaly.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, kdy uvedená rozhodnutí napadá v rozsahu, v němž zůstal nedotčen výrok o vině pod bodem 2 rozsudku krajského soudu. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V prvé řadě tvrdí, že soudy nepřípustně rozšířily pojem pokusu, když znak bezprostředního směřování k dokonání zločinu těžkého ublížení na zdraví dovodily z hypotetické úvahy, že by ke střetu došlo, kdyby poškození neopustili jízdní koridor, čímž ovšem podle stěžovatele setřely hranici mezi ohrožovacím deliktem (ohrožení pod vlivem návykové látky) a pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví. Dále namítá, že soudy nahradily důkaz o volní složce jeho úmyslu obecnou úvahou o rizikovosti jednání. Rovněž si vystačily s domněnkou, že stěžovatel "musel vědět", co může vozidlo způsobit, aniž posoudily, zda u stěžovatele nešlo toliko o vědomou nedbalost. V této souvislosti soudy nezohlednily, že jednání mohlo být projevem afektivní zkratkovité reakce či pouhé snahy stěžovatele poškozené zastrašit, což srozumění s těžkým následkem ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku nedokládá. Tato pochybnosti o subjektivní stránce trestného činu pak soudy nevyložily v jeho prospěch.

5. Stěžovatel rovněž namítá, že soudy nevysvětlily, proč jeho jednání nebylo jen nebezpečným ohrožením, za které postačí postih podle § 274 trestního zákoníku, ale dosáhlo úrovně pokusu o úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví podle § 145 trestního zákoníku. Závěr o "posledním předstupni" dokonání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle něj neodpovídá konkrétním parametrům jím spáchaného skutku, neboť k dokonání by muselo být učiněno ještě několik dalších kroků. Na rozdíl od případů, v nichž došlo k reálnému fyzickému kontaktu s tělem poškozeného, zde ke kontaktu s žádnou osobou nedošlo. Účelovost pohybu vozidla proto nelze bez dalšího ztotožnit se srozuměním s těžkou újmou na zdraví. Tím, že soudy k ohrožovací skutkové podstatě připojily pokus těžkého ublížení na zdraví s trestní sazbou 5 až 12 let, aniž dostatečně odůvodnily znaky bezprostřednosti a úmyslu, došlo k významnému zásahu do jeho práv. V neposlední řadě stěžovatel namítá, že koluzní vazba podle § 67 písm. b) trestního řádu nebyla v jeho případě založena na konkrétních a individualizovaných skutečnostech zakládajících reálnou obavu z ovlivňování svědků, nýbrž na obecné závažnosti jednání. Soudy navíc v tomto ohledu vůbec nezvážily mírnější prostředky omezení jeho osobní svobody; v období vazebního stíhání byl navíc stěžovatel ponechán bez medikace na roztroušenou sklerózu, což vedlo k atakům onemocnění a ve svém důsledku oslabilo možnosti jeho obhajoby. Konečně stěžovatel namítá, že byl-li přechod od ohrožovacího jednání k pokusu těžkého ublížení vystavěn na jediném dopravně-technickém posudku, měl být proveden revizní znalecký posudek, popř. mělo být přesvědčivě vysvětleno, proč případné úpravy znalecké simulace průběhu střetu, popřípadě trajektorie vozidla, nemohou změnit právní posouzení skutku.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a zasahuje do rozhodovací činnosti soudů až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

7. Ústavní soud předesílá, že předmětem přezkumu je toliko ta část věci, jež zůstala po kasačním zásahu Nejvyššího soudu zachována, tj. výrok o vině pod bodem 2 rozsudku krajského soudu (zločin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu v jednočinném souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky); ostatní výroky byly zrušeny a věc se v tomto rozsahu vrací obecným soudům, pročež nemohou být předmětem ústavního přezkumu (k vymezení rozsahu přezkumu srov. např. usnesení ze dne 17. 7. 2024 sp. zn. III. ÚS 1866/24).

8. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nepřípustně rozšířily pojem pokusu, dovodily-li znak bezprostředního směřování k dokonání zločinu těžkého ublížení na zdraví z hypotetické úvahy, že ke střetu by došlo, pokud by poškození neopustili jízdní koridor. Této námitce nemůže Ústavní soud přisvědčit. Stěžovatel přehlíží rozdíl mezi dvěma typy trestných činů. Ohrožovací delikt (jako řízení pod vlivem návykové látky podle § 274 trestního zákoníku) je dokonán už tím, že pachatel vyvolá nebezpečí - k žádné skutečné újmě dojít nemusí, trestá se samotné ohrožení. Poruchový delikt (jakým je těžké ublížení na zdraví podle § 145 trestního zákoníku) naproti tomu vyžaduje, aby újma skutečně nastala. Pokud pachatel udělal vše potřebné k tomu, aby újmu způsobil, a ta nenastala toliko z příčin nezávislých na jeho vůli, zůstává poruchový delikt ve stadiu pokusu. Jinými slovy "následek, který nenastal" není jen specifickým znakem ohrožovacích deliktů - je to rovněž pojmový znak pokusu poruchového trestného činu. Úvaha soudů, že k těžké újmě by došlo, nebýt uskočení poškozených, proto není nepřípustným rozšířením trestnosti, nýbrž běžným způsobem, jímž se definuje pokus trestného činu. Soudy si tedy svým postupem skutkovou podstatu žádného trestného činu nerozšířily - vyšly pouze ze zákonné definice pokusu.

9. Rovněž námitku stěžovatele o "extrémním nesouladu" mezi parametry skutku a jeho právní kvalifikací Ústavní soud neshledal důvodnou. Stěžovatel sice pod tento institut správně podřazuje situace, kdy mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením obecnými soudy zeje logická mezera dosahující ústavní intenzity, v posuzované věci však k takovému pochybení nedošlo. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že aby k samotnému dokonání trestného činu mohlo dojít, musely by nastat další navazující okolnosti (setrvání osob v koridoru, specifická mechanika případného kontaktu a následný vznik těžké újmy). Z toho však nelze vyvodit, že jeho jednání nebylo oním "posledním předstupněm" (bezprostředním směřováním) k dokonání zločinu. Znak bezprostředního směřování (§ 21 odst. 1 trestního zákoníku) se totiž neodvíjí od toho, kolik vnějších fyzikálních proměnných zbývá k naplnění následku, ale od toho, zda pachatel již učinil to, co k naplnění následku mělo vést. Pokud stěžovatel cíleně couval do bezprostřední blízkosti konkrétních osob, o nichž věděl, naplnil kauzální řetězec, nad nímž sám ztratil kontrolu. Skutečnost, že odvrácení těžké újmy na zdraví v tu chvíli již plně záviselo na faktorech mimo jeho sféru vlivu (zde na rychlosti reakce a uskočení poškozených), je definičním znakem pokusu, nikoli důvodem pro překvalifikování skutku. Obecné soudy tedy dostatečně popsaly, proč objektivní nebezpečnost situace v tomto konkrétním případě nutno hodnotit jako pokus o těžkou újmu na zdraví.

10. Neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nahradily důkaz o jeho úmyslu spáchat těžkou újmu na zdraví objektivním rizikem jednání stěžovatele a neposoudily alternativní formy zavinění. Ústavní soud k tomu nejprve připomíná, že na úmysl pachatele lze zásadně usuzovat právě z objektivně zjištěných okolností činu - ze způsobu jeho provedení, z povahy k tomu užitého prostředku, z intenzity jednání a okolností, za nichž k činu došlo; jde tak o zcela přiměřený myšlenkový postup pro zjištění zavinění. Pro závěr o nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku přitom postačí zjištění, že pachatel věděl o možnosti způsobení těžké újmy na zdraví a byl s tímto následkem srozuměn. Rozhodující je rozdíl mezi srozuměním s následkem (úmysl nepřímý) a spoléháním na to, že následek nenastane [vědomá nedbalost podle § 16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku]. Právě absence jakéhokoli rozumného důvodu, pro který by pachatel mohl spoléhat, že nenastane nepříznivý následek jeho činnosti, posouvá jednání z pásma vědomé nedbalosti do nepřímého úmyslu. Z napadených rozhodnutí, zejména z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, je patrné, že obecné soudy tuto hranici nepominuly, nýbrž ji výslovně hodnotily na podkladě konkrétních zjištění v dané věci. Stěžovatel couval cíleně, opakovaně a rychle proti jmenovitě určeným osobám, o jejichž přítomnosti věděl a s jednou z nich dokonce navázal oční kontakt; vozidlo směřovalo do míst mimo parkovací plochu, kde pro takový manévr neexistoval žádný legitimní řidičský důvod; jeho brzdění bylo neúčinné (vozidlo narazilo až do laviček) a pohyb poškozených nemohl nijak ovlivnit ani s ním počítat. Za těchto okolností soudy uzavřely, že stěžovatel neměl žádný přiměřený důvod spoléhat, že k negativnímu následku nedojde, a byl tedy s těžkou újmou na zdraví konkrétních osob srozuměn. Tím je zároveň vyvrácena stěžovatelem tvrzená alternativa vědomé nedbalosti; soudy se s formami zavinění ve věci stěžovatele vypořádaly popisem okolností, jež srozumění stěžovatele s následkem z jeho strany prokazují. Jejich závěr není neústavní a nadto je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, podle níž zakládá nepřímý úmysl i jednání spočívající v cíleném nasměrování vozidla proti identifikované osobě, a to nezávisle na tom, zda došlo k reálnému fyzickému kontaktu s takovou osobou a zda byla dosažena vysoká rychlost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. 8 Tdo 631/2019).

11. Námitce, že zachovaná příčetnost stěžovatele nemůže být důkazem úmyslu k těžké újmě, je sice nutno přisvědčit v obecné rovině (příčetnost je obecnou způsobilostí, nikoli důkazem konkrétního vztahu k následku), v posuzované věci však míří mimo nosné důvody napadených rozhodnutí. Soudy závěr o úmyslu o příčetnost neopřely; otázka zachovaných rozpoznávacích a toliko nepodstatně snížených ovládacích schopností byla řešena výlučně jako reakce na obhajobu poukazující na vliv požitého alkoholu, přičemž obecné soudy připomněly, že nepodstatně zmenšenou příčetnost si stěžovatel přivodil sám (§ 40 trestního zákoníku). Pokud jde o výhradu stěžovatele, že jeho věc nebyla dostatečně odlišena od skutkově přísnějších případů najetí vozidlem provázených reálným fyzickým kontaktem s poškozenými, Ústavní soud připomíná, že fyzický kontakt s tělem poškozeného není nutným znakem k naplnění pokusu a jeho absence sama o sobě závěru o bezprostředním směřování k dokonání trestného činu nebrání. Rovněž výhrada, že účelovost pohybu vozidla nesvědčí automaticky o úmyslu způsobit těžkou újmu, byla obecnými soudy vypořádána, neboť závěr o srozumění s následkem nestojí na účelovosti pohybu vozidla jako takové, nýbrž na souhrnu zjištěných okolností popsaných výše.

12. Neztotožnil-li se stěžovatel se závěry znalce z oboru dopravy a domáhá-li se zpracování revizního posudku, nejde o opomenutý důkaz. Obecné soudy ústavně udržitelně vyložily a odůvodnily, proč nepovažují zpracování revizního posudku za nutné (srov. odst. 34 rozsudku krajského soudu). Rovněž ústavně konformně vysvětlily, proč původní posudek považovaly za přesvědčivý a proč za rovnocenné k němu nepovažovaly odborné závěry předkládané obhajobou (jejich zpracovatel neměl postavení znalce, činnost mu byla zakázána).

13. K námitkám stěžovatele proti důvodnosti koluzní vazby Ústavní soud uvádí, že vazba stěžovatele již byla ukončena a rozhodnutí o vazbě, proti nimž lze brojit samostatnými procesními prostředky ve vlastních lhůtách, nejsou předmětem nyní podané ústavní stížnosti; tyto výhrady navíc nemají vztah k pravomocně zachovanému výroku o vině pod bodem 2 výroku rozsudku krajského soudu. Těmito námitkami se tudíž Ústavní soud nezabýval.

14. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími (jejich vymezenými částmi) nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu