IV.ÚS 1622/21

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Bartoňkové, zastoupené Mgr. Janem Kroumanem, advokátem, sídlem Drážní 253/7, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2021 č. j. 13 Co 73/2021-74, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Tomáše Bartoňka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý (sc. řádný) proces zakotveného v čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 2. 2021 č. j. 5 Nc 2001/2021-23 byl zamítnut stěžovatelčin návrh na vydání předběžného opatření, podle něhož mělo být do doby vypořádání společného jmění manželů vedlejšímu účastníkovi (jako manželovi stěžovatelky) zakázáno bez jejího předchozího písemného souhlasu disponovat s finančními prostředky na osobním a dvou spořicích bankovních účtech (výrok I) a příslušným bankám zakázal vyplácet vedlejšímu účastníkovi finanční prostředky vedené na těchto účtech nebo s nimi jinak nakládat podle jeho pokynů (výroky II a III), dále pak bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice na soudním poplatku 1 000 Kč (výrok V).

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu ve výrocích I až III tak, že se stěžovatelčin návrh na předběžné opatření podle § 75a a § 75b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítá, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů před soudy obou stupňů v částce 6 292 Kč. Uvedený soud konstatoval, že stěžovatelka podala návrh na nařízení tří předběžných opatření, složila však jistotu pouze ve výši 10 000 Kč, aniž by bylo zřejmé, k jakému z návrhů se tato jistota vztahuje, a tudíž svou povinnost splnila jen co do jedné třetiny. Dále krajský soud vyšel z toho, že z návrhu na nařízení předběžného opatření (podaného před zahájením řízení ve věci samé) musí být zřejmé, zda bude následovat žaloba na určení nebo na splnění s uvedením důvodu požadovaného plnění, protože teprve tehdy může soud při nařízení předběžného opatření navrhovateli podle § 76 odst. 3 o. s. ř. uložit, aby žalobu v jím určené lhůtě podal, načež uzavřel, že jde o náležitost návrhu, jehož nyní zjištěná absence má za následek odmítnutí návrhu. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 220 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř.

II. Stěžovatelčina argumentace

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že řízení před okresním soudem bylo stiženo vadou, která spočívá v doručení usnesení o zamítnutí návrhu vedlejšímu účastníkovi v rozporu s § 76g o. s. ř., přičemž namítá, že povinností krajského soudu bylo přezkoumat správnost napadeného usnesení po skutkové a právní stránce a zejména z toho hlediska, zda řízení nebylo stiženo procesní vadou; v případě, že existuje vada, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je povinen postupovat podle § 219a a 220 o. s. ř. Krajskému soudu pak vytýká, že se nevypořádal se vším, co v řízení vyšlo najevo, konkrétně s jejími tvrzeními uvedenými v odvolání, a že svoje rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem neodůvodnil. Konkrétně se tak podle stěžovatelky nevypořádal s nesprávným procesním postupem okresního soudu, jak uvedeno výše, a nezajistil nápravu, resp. nevysvětlil, proč se námitkou v tomto ohledu vznesenou nezabýval. Z tohoto důvodu má být jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, v důsledku čehož mělo dojít k porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu.

5. Vadné má být také rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení, neboť právní zástupce vedlejšího účastníka učinil v řízení dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k odvolání) jen "díky" tomu, že okresní soud postupoval procesně nesprávně, když vedlejšímu účastníkovi doručil usnesení o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření v rozporu s § 76g o. s. ř., jinak by se o probíhajícím řízení nedozvěděl a žádné náklady by mu nevznikly. Krajský soud se nezabýval tím, zda je za této situace legální po ní požadovat, aby nahradila náklady řízení, které by nevznikly, kdyby bylo postupováno v souladu se zákonem.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek k dispozici neměla.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

8. K námitkám stěžovatelky je třeba uvést, že nereagují na důvody, pro které krajský soud odmítl její návrh na nařízení předběžného opatření, tedy že tento návrh byl vadný, neboť neměl požadované náležitosti, a ani stěžovatelka nesplnila svou povinnost zaplatit jistotu v příslušné výši. V tomto ohledu tak není Ústavnímu soudu zřejmé, proč by napadené usnesení nemohlo z hlediska ústavnosti (a ani věcné správnosti) obstát. Poukazuje-li stěžovatelka na procesní pochybení, jehož se měl dopustit okresní soud, a to s výtkou směřovanou vůči krajskému soudu, že se tímto pochybením nezabýval, s ohledem na výše uvedený závěr o "neprojednatelnosti" návrhu na nařízení předběžného opatření, je evidentní, že by to bylo nadbytečné, neboť ani zjištění tvrzené procesní vady krajským soudem by nemohlo vést k jinému výsledku tohoto soudního řízení.

9. Vyjadřuje-li stěžovatelka nesouhlas s tím, že je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení, ani v tomto ohledu ústavní stížnost žádnou relevantní argumentaci neobsahuje. Otázku, kdo je v případě odmítnutí návrhu povinen nahradit ostatním účastníkům náklady řízení, řeší kogentní § 146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že jde o osobu navrhovatele, přičemž tvrzené procesní pochybení okresního soudu v tomto ohledu žádný význam nemá, nehledě na to, že předmětem ústavní stížnosti je soudní rozhodnutí o částce 6 292 Kč, takže podle konstantní judikatury Ústavního soudu jde o bagatelní věc, jež ústavněprávní roviny obvykle nedosahuje [srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04, ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05, ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 a ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 či nálezy ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) a ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], což ještě umocňuje, že uvedená suma představuje náhradu nákladů řízení [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05].

10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), nezbylo mu než uzavřít, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. července 2021 Pavel Šámal v. r. předseda senátu