IV.ÚS 1635/17
V PLATNOSTI- MS Praha 53 Co 321/2015-178
- ÚS IV.ÚS 1635/17
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje protiústavní deficity. Soud se opřel o zásadu respektu k rozhodování obecných soudů, které je v souladu s ústavními základními právy. Zadostiučinění ve výši 59 125 Kč bylo považováno za přiměřené s ohledem na minimální význam řízení pro žalobkyni. Ústavní soud nepřehodnocuje rozhodnutí obecných soudů, pokud nebyly porušeny základní ústavní práva.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Radmily Paulové, zastoupené Mgr. Petrem Filippi, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2016 č. j. 53 Co 321/2015-178, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Obvodního soudu pro Prahu 2 a 3) České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Radmila Paulová (dále rovněž "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") v návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 26. 5. 2017, napadá výhradně v záhlaví usnesení označený rozsudek odvolacího soudu, kterým podle jejího názoru bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo na právní pomoc (ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny), právo na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), čl. 90 Ústavy České republiky (soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (právo na rovnost práv účastníků soudního řízení). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje: U Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 31 C 420/2014 občanskoprávní spor mezi žalobkyní Radmilou Paulovou a Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti (dále jen "žalovaná"), v němž se žalobkyně domáhala zaplacení zadostiučinění ve výši 100 000 Kč za nemajetkovou újmu, která ji měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Ad 2/2010. Rozsudkem ze dne 12. 6. 2015 č. j. 31 C 420/2014-148 nalézací soud přiznal žalobkyni finanční zadostiučinění v částce 59 125,- Kč, ve zbytku žalobu zamítl. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 1. února 2016 č. j. 53 Co 321/2015-178 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že konstatoval, že bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Ad 2/2010 a žalobu ohledně požadavku na zaplacení částky 59 125,- Kč zamítl (výrok I.). Odvolací soud po doplnění dokazování konstatoval, že mu je i z úřední činnosti známo, že žalobkyně v letech 2010 až 2015 vedla či vede jen na úseku správního soudnictví u Městského soudu v Praze dalších 42 řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů, žaloby jsou směřovány proti Ministerstvu práce a sociálních věcí a proti Magistrátu hl. m. Prahy. Odvolací soud konstatoval, že množství sporů, vedených žalobkyní, ji nutně z hlediska prožívání intenzity majetkové újmy staví do zcela odlišné pozice, než by tomu bylo u subjektu, který by se účastnil jednoho či několika málo dalších řízení. Z hlediska významu řízení pro žalobkyni odvolací soud doplnil, že v předmětném řízení, v němž mělo dojít k průtahům, samotný předmět sporu, tedy nezaplacení pojistného, žalobkyně nezpochybňovala a o jeho průběh se začala zajímat až po několika letech od jeho zahájení. Za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že za plně dostačující zadostiučinění lze pokládat konstatování, že v namítaném řízení ve správním soudnictví bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť namítané řízení mělo pro žalobkyni minimální význam. Ústavní soud konstatuje, že jako poslední rozhodoval o žalobkyní podaném dovolání Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 7. 3. 2017 č. j. 30 Cdo 4141/2016-373 dovolání odmítl jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění). Stěžovatelka citované usnesení dovolacího soudu v projednávané ústavní stížnosti nenapadla. III. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka napadá řízení před obecnými soudy s poukazem na skutečnost, že jí nebyl ustanoven pro tato řízení zástupce z řad advokátů, ačkoli sama od počátku poukazovala na svoji údajně tíživou sociální situaci. Podle názoru stěžovatelky odepřením právní pomoci jí bylo znemožněno dosáhnout požadovaného cíle, finančního odškodnění za zjištěné průtahy v řízení ve správním soudnictví. Stěžovatelka je toho názoru, že ustanovený advokát by byl schopen doplnit žalobní tvrzení a zformulovat žalobní petit takovým způsobem, aby byla v řízení úspěšná a byla jí přiznána jako nemajetková újma co nejvyšší částka. Takovým postupem soudů prý byla narušena zásada rovnosti zbraní. K napadenému rozhodnutí stěžovatelka uvádí, že odvolací soud "zneužil" skutečnosti, že stěžovatelka je nucena se bránit proti řadě správních rozhodnutí soudními žalobami, byť byla v několika z takto zahájených řízení procesně úspěšná a její aktivitu v tomto směru použil jako argumentaci o nepatrném významu tohoto posledního řízení pro stěžovatelku, přičemž jako odškodnění v tomto směru shledal přiměřeným jen konstatování porušení jejího práva, nikoli poskytnutí finanční náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se svým rozhodnutím odchýlil od judikatury [v tomto směru stěžovatelka poukazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 a na sjednocující judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 30 Cdo 401/2010)]. Stěžovatelka nesouhlasí se zjištěním odvolacího soudu, že se začala zajímat o stav řízení až po několika letech po jeho zahájení a uvádí, že v předmětném řízení pořádala o ustanovení zástupce z řad advokátů a poté v roce 2013 (řízení v předmětné věci bylo zahájeno koncem roku 2009) podala na správní orgán a na Ministerstvo spravedlnosti stížnosti na průtahy v předmětné věci. V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Zásah do jejich rozhodování je odůvodněn jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z rámce ústavně zaručených základních práv. Tak by tomu bylo zejména v případech, kdy by jejich rozhodnutí bylo projevem svévole nebo stálo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000, spolu s ostatní judikaturou Ústavního soudu dostupné na http://nalus.usoud.cz). Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod. Pokud Ústavní soud takovéto protiústavní excesy neshledá, řídí se zásadou respektu vůči obecným soudům a vůči jejich interpretaci a aplikaci příslušných právních norem. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze projevem nesouhlasu s právním posouzením civilní věci obecnými soudy. Stěžovatelkou použitá argumentace není způsobilá dovodit závěr, že obecné soudy v posuzované věci postupovaly protiústavně. Žádný protiústavní zásah do některého ze základních práv nebo svobod stěžovatelky, však v posuzované věci nebyl shledán. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je řádně a přesvědčivě odůvodněno a nevykazuje žádné protiústavní deficity. Nad rámec řečeného Ústavní soud dodává: Podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§ 219) nebo zrušení (§ 219a) a jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Odvolací soud vyšel z toho, že peněžní zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu by stěžovatelce náleželo tehdy, pokud by nebylo možné vzniklou nemajetkovou újmu nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující (§ 31a odst. 2 věta první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů). Důvody, resp. kritéria obsažená v ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., které odvolací soud vedly k závěru, že jako kompenzace utrpěné újmy postačí konstatování porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě, jsou podrobně uvedeny a vyhodnoceny v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, které je i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu ústavně akceptovatelné. V judikatuře Ústavního soudu se uznává, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši (srov. nález sp. zn. I. ÚS 42/16 ze dne 29. 3. 2016). Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je tedy na úvaze obecného soudu, která však musí být odůvodněna. V posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že újma způsobená nesprávným úředním postupem žalované strany je přiměřeně odčiněna tím, že soud ve výroku svého rozhodnutí konstatuje porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to s ohledem ke všem specifikům projednávané věci (zejména k četnosti podaných správních žalob stěžovatelkou v řádech několika desítek v průběhu cca pěti let) a tedy minimálního významu takového porušení práva pro stěžovatelku. Poskytnutí zadostiučinění v penězích by neodpovídalo závažnosti vzniklé újmy, způsobené průtahy. S ohledem na výše uvedenou zásadu respektu Ústavního soudu k interpretaci a aplikaci podústavního práva obecnými soudy, nedojde-li k vybočení z ústavně zaručených základních práv, není úlohou Ústavního soudu tento právní závěr odvolacího soudu zpochybňovat. Ústavní soud nemůže přitakat stěžovatelce ani v tom, že v průběhu občanskoprávního řízení došlo k porušení i dalších jejích ústavně zaručených práv (práva na rovnost zbraní, resp. na rovnost účastníků řízení či na právní pomoc). Zejména vyhodnocení splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 30 o. s. ř. ohledně ustanovení zástupce z řad advokátů je výlučnou záležitostí obecných soudů; Ústavnímu soudu nepřísluší, aby jejich závěry přehodnocoval. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. června 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (5)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.