IV.ÚS 1647/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Markétou Machovou, advokátkou, sídlem Soukenická 1090/14, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2026 č. j. 7 Tdo 1174/2025-1105, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2025 č. j. 7 To 172/2025-1038 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. března 2025 č. j. 50 T 110/2023-994, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel byl nalézacím soudem shledán vinným ze dvou trestných činů. Prvním z nich byl přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí. Toho se měl stěžovatel dopustit tím, že v roce 2016 po dobu několika měsíců opakovaně hrubě verbálně urážel svou tehdejší přítelkyni (dále jen "poškozená"); čtyřikrát slovní urážky vyústily ve fyzické napadení, ve dvou případech poškozená musela následně vyhledat lékařské ošetření. Za dané jednání (a sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy z roku 2017) stěžovateli nalézací soud uložil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce šesti měsíců. Druhý trestný čin, zločin týrání svěřené osoby, spáchal stěžovatel (ve zkratce) nepřiměřeným fyzickým trestáním svého nezletilého syna (dále jen "poškozený") v průběhu pěti let, v důsledku jednání stěžovatele poškozený vykazoval příznaky syndromu týraného dítěte. Za tento zločin (a sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy z roku 2022) byl stěžovateli uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce tří let. Nalézací soud rozhodoval ve věci podruhé. Jeho předchozí rozsudek byl spolu s navazujícím rozsudkem Městského soudu v Praze po dovolání stěžovatele zrušen Nejvyšším soudem. Důvody kasačního zásahu spočívaly v neuspokojivých skutkových závěrech u prvního trestného činu a nedostatečném prokázání kvantifikace útoků u trestného činu druhého.

2. Odvolání stěžovatele městský soud napadeným usnesením zamítl, Nejvyšší soud následně odmítl také jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. Mimo jiné uvedl, že soudy nižších stupňů již vyhověly požadavkům, které jim stanovil v předchozím zrušujícím rozsudku. Některá skutková zjištění byla z původních výroků vypuštěna a došlo k vyjasnění a upřesnění četnosti verbálních a fyzických útoků stěžovatele.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Přiřčeny mu byly čtyři fyzická napadení poškozené, zatímco ona sama ve výpovědi zmínila pouze dvě. Poškozená nebyla ve vztahu submisivní oběti, řadu hádek sama iniciovala, opětovala nadávky a vulgarity, vědomě stěžovatele provokovala nevěrami a neplněním péče o domácnost. V případě přístupu stěžovatele k poškozenému nešlo o týrání. Odsouzení vychází pouze z několika ojedinělých incidentů za pět let, odpovídajícím výchovným opatřením, které byly v generaci stěžovatele standardem. Stěžovatel odmítá, že by poškozenému způsobil následky ve smyslu fyzického poškození (např. modřiny), v případě údajných psychických potíží poškozeného bylo opomenuto, že poškozená žila po značnou část uvedeného období s jiným partnerem, který byl agresivní alkoholik a k poškozenému (i poškozené) se choval velmi hrubě. Nakonec stěžovatel poukazuje na nepřiměřenost uloženého trestu za druhý z trestných činů. Cituje několik případů, ve kterých došlo k mnohem závažnějšímu týrání svěřených osob (dětí) s daleko horšími následky, přitom pachatelé obdrželi kratší tresty odnětí svobody.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

5. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Stěžovatel rozporuje skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy. Přezkumu těchto skutečností se nicméně v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat. Totéž platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, případně jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Uvedou-li obecné soudy, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (za všechny srov. nález ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 3044/22, body 19 až 21).

6. Jak již bylo uvedeno, stěžovatel sice zmíněný extrémní nesoulad namítá, žádné přesvědčivé argumenty pro podpoření takové situace ovšem nepředkládá. V podstatě pouze doslovně přebírá z podaného dovolání jednotlivé body obhajoby týkající se důkazní situace, ty navíc již uplatňoval před odvolacím soudem. Ústavní soud proto nevidí důvodu zde podrobně přezkoumávat jednotlivé námitky stěžovatele k dokazování, postačí v tomto odkázat na shrnující hodnocení v usnesení Nejvyššího soudu (body 32 až 35 k přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, bod 47 ke zločinu týrání svěřené osoby). Ústavní soud navíc nepřehlédl, že stěžovatel nejenže subjektivně odlišně hodnotí některé důkazy (a tedy i skutkový stav), ale navíc přehlíží jiné důkazy, které byly provedeny a posouzeny obecnými soudy, např. znalecké posudky (srov. zejména výslech znalce dr. Humhala v bodech 44 až 50 rozsudku obvodního soudu).

7. Obdobně nedůvodná je námitka stěžovatele zpochybňující naplnění znaků trestného činu týrání svěřené osoby. Nejvyšší soud v bodech 49 až 53 svého usnesení podrobně předestřel, jakým způsobem se má přistupovat k posuzování povahy a důraznosti použitých výchovných opatření a metod vůči dětem a kdy již intenzita přesahuje únosnou mez a způsobuje fyzické a psychické strádání nezletilých. Jednání stěžovatele vůči poškozenému není možné vnímat jako sled samostatných událostí, je třeba je hodnotit v celkovém rámci zacházení s týranou osobou (srov. také nález ze dne 27. 8. 2025 sp. zn. II. ÚS 1689/25, bod 42). Ústavní soud připouští, že jednotlivé zásahy stěžovatele samy o sobě nemusí nutně vypadat závažně, nicméně jeho celkový přístup k poškozenému vyznívá hrubě až krutě, bez známek empatie. Poukazuje-li stěžovatel na nevhodné výchovné přístupy matky (poškozené) či jejího partnera, měl být právě on v roli otce synovi (poškozenému) o to větší oporou a nechovat se k němu způsobem, který nakonec vyústil ve stav, kdy se jej poškozený bál a odmítal s ním trávit čas.

8. V neposlední řadě k námitce nepřiměřenosti uloženého trestu za zločin týrání svěřené osoby Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu, neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud přistupuje k zásahu až tehdy, pokud by soudy nerespektovaly požadavek zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, případně došlo k extrémní nevyváženosti prvku represe a prevence (srov. za všechny usnesení ze dne 23. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 146/25, bod 13). V posuzovaném případě se nicméně uložený trest Ústavnímu soudu jako hrubě nespravedlivý či excesivní nejeví. Trest tři roky odnětí svobody se nachází na spodní hranici zákonné trestné sazby (2 až 8 let) a nutno připomenout, že v případě stěžovatele šlo o trest souhrnný. Nalézací soud sice relativně stručně, ale srozumitelně odůvodnil, jaké faktory při stanovení výše trestu zvážil (bod 88 rozsudku obvodního soudu). Argument porovnávající uložený trest s tresty uloženými pachatelům jiných případů týrání svěřené osoby použil stěžovatel již v dovolání, přičemž způsob vypořádání této námitky Nejvyšším soudem (bod 58 usnesení dovolacího soudu) pokládá Ústavní soud za ústavně konformní.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu