IV.ÚS 1662/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele S. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného advokátem Mgr. et Mgr. Markem Polákem, sídlem Valová 2357/8, Zábřeh, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. dubna 2026 č. j. 2 To 47/2026-101 a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 5. února 2026 č. j. 2 PP 49/2025-82, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Šumperku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Šumperku nyní napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud uvedl, že stěžovatel splnil formální podmínku, neboť vykonal polovinu uloženého trestu, a prokázal i polepšení, neboť jeho původně problematické chování je nyní v souladu s účelem výkonu trestu. Stěžovatel absolvoval vzdělávací a rekvalifikační programy, dobrovolně se účastní adiktologických aktivit a v hodnoceném období obdržel kázeňské odměny. Není však splněna podmínka tzv. pozitivní prognózy. S odkazem na závěry znaleckého posudku znalce PhDr. Koldy okresní soud konstatoval, že přetrvávají závažné faktory (drogová kariéra, dynamika řešení zadluženosti a absence finanční soběstačnosti) svědčící v neprospěch stěžovatele. Nelze vyloučit pozitivní dopad dalšího výkonu trestu. Jako rizikové hodnotil okresní soud stěžovatelem připouštěné dluhy ve výši okolo 10 mil. Kč. Okresní soud rovněž přihlédl k tomu, že se ředitel věznice k žádosti stěžovatele nepřipojil. Dále zdůraznil, že smyslem podmíněného propuštění není automatické propuštění po odpykání stanovené doby, nýbrž odůvodněný předpoklad řádného života a nízkého rizika recidivy. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž soud musí prognózu řádného života posuzovat podle aktuálního skutkového stavu ke dni rozhodování a se zaměřením na budoucnost, nikoli podle stavu v době odsouzení.

2. Ke stížnosti stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodnutí okresního soudu zrušil v celém rozsahu a sám nově rozhodl tak, že žádost o podmíněné propuštění zamítl. Shledal stížnost zčásti důvodnou. Okresní soud sice správně aplikoval pro stěžovatele příznivější účinnou úpravu, avšak pochybil při určení doby výkonu trestu jako podmínky pro propuštění. Stěžovatel dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody a nebyl odsouzen za zvlášť závažné zločiny podle § 88 odst. 2 písm. b) bod 1 až 6 trestního zákoníku, takže podmínkou pro podmíněné propuštění bylo vykonání třetiny uloženého trestu, kterou prokazatelně vykonal, a nikoli jeho poloviny. Ve zbytku se krajský soud se závěry okresního soudu ztotožnil. Souhlasil, že stěžovatel splnil i podmínku polepšení, avšak podmínka pozitivní prognózy splněna nebyla. Dluhy přesahující 10 mil. Kč považoval za neobvykle vysoké a značně rizikové pro dosažení finanční soběstačnosti, pročež i rodinné záruky (zajištěné bydlení v bytě matky, přislíbené zaměstnání u bratra a písemné záruky matky, sestry a bratra) hodnotil vzhledem k výši dluhů jako nedostatečné. Za rizikovou označil i "otázku drogové problematiky". Na námitku stěžovatele, že šlo pouze o přechodné dvouleté období užívání, reagoval tak, že z připojených spisů a znaleckých posudků jednoznačně vyplývá, že drogy užíval dlouhodobě (sám uvedl, že vyzkoušel v podstatě všechny možné druhy drog). Osobnost stěžovatele popsal jako nevyrovnanou a labilní se sklonem ke zkratkovitému jednání v zátěži (mj. s odkazem na dřívější pokus o sebevraždu, plánovaný útěk z výkonu trestu a předstírání duševní choroby) a tvrzení o řádném životě do roku 2017 měl za vyvrácené opisem z rejstříku trestů. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, je-li zjevné, že pobyt ve výkonu trestu vedl k nápravě a lze očekávat, že odsouzený nebude v trestné činnosti pokračovat.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel tvrdí, že soudy porušily jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále tvrdí porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Soudy přisoudily rozhodující význam posudku znalce PhDr. Koldy, aniž se vypořádaly s konkrétními výhradami stěžovatele k věcné správnosti, metodickým východiskům a vnitřní přesvědčivosti posudku. Stěžovatel zdůrazňuje, že znalecký posudek je třeba hodnotit jako každý jiný důkaz a soud jím není bezpodmínečně vázán, nýbrž jej musí prověřit ve vztahu k ostatním důkazům (s odkazem na nález ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 49/06). Dále namítá závislost posudku na předchozích zjištěních. Znalec PhDr. Kolda ve svých závěrech nevyšel z dostatečně samostatného a aktuálního odborného posouzení, ale ve značné míře převzal dřívější závěry vzniklé za odlišných skutkových a procesních okolností, přičemž soudy nezkoumaly, zda jsou skutková východiska jeho posudku z těchto důvodů aktuální a úplná. Za stěžejní označuje stěžovatel opomenutí důkazu, totiž znaleckého posudku MUDr. Pišvejce, který zpochybňuje závěr o drogové závislosti stěžovatele. Stěžovatel rovněž namítá, že soudy nezohlednily jeho dlouhodobé úsilí o nápravu, ačkoli vykonal již více než tři čtvrtiny desetiletého trestu. Zamítání žádosti navzdory soustavné snaze o nápravu může oslabovat resocializační účinek trestu a vést k rezignaci, což je v rozporu s výchovnou složkou trestu. Jeho dluhové zatížení soudy pojaly jako fakticky nepřekonatelnou překážku naplnění pozitivní prognózy, aniž vysvětlily, jakým způsobem a za jakých podmínek by tento stav mohl být v budoucnu překonán. Ve výkonu trestu nemá možnost dluhy splácet, kdežto po propuštění by měl zajištěn příjem a zázemí umožňující jejich umořování (pokusil by se též splnit podmínky oddlužení).

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

5. Pokud ale stěžovatel ústavní stížností žádá zrušit rovněž v záhlaví uvedené usnesení okresního soudu, pak k rozhodování o ústavnosti takového usnesení není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro nepříslušnost.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.

7. Ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neexistuje. Je na obecných soudech, aby posoudily splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění a své úvahy přiměřeně odůvodnily (viz nález ze dne 27. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 106/24, bod 20). Každý případ je třeba hodnotit individuálně a rozhodnutí o podmíněném propuštění je nutné odůvodnit vzhledem k osobě konkrétního odsouzeného. Přitom je nutné neopomínat jeho možný vývoj a nápravu v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a další relevantní aktuální informace (nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16, bod 22). Kasační zásah Ústavního soudu přichází v úvahu pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory (viz např. usnesení ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. I. ÚS 3035/24, bod 7).

8. K námitce stěžovatele ohledně nekritického převzetí závěrů znaleckého posudku PhDr. Koldy a opomenutí posudku znalce MUDr. Pišvejce Ústavní soud uvádí, že obecné soudy sice v odůvodnění svých rozhodnutí na stěžovatelem odkazovaný posudek MUDr. Pišvejce výslovně nereagovaly, tato skutečnost však sama o sobě nezakládá protiústavnost napadených usnesení. Soudy totiž měly k dispozici celou řadu dalších odborných hodnocení osobnosti i zdravotního stavu stěžovatele, a to včetně zpráv a vyšetření z vězeňské psychiatrie. Z těchto podkladů soudy uceleně zjistily stav věci, přičemž tyto podklady poskytovaly dostatečnou oporu pro jejich následné závěry. Stěžovatel zdůrazňuje zjištění posudku MUDr. Pišvejce, že netrpí závislostí na návykových látkách. Krajský soud své rozhodnutí ovšem nezaložil na tvrzení o aktuální závislosti stěžovatele, nýbrž na celkové osobnostní charakteristice stěžovatele.

9. Při hodnocení podmínky prognózy vedení řádného života soudy akcentovaly jimi zjištěné projevy osobnosti stěžovatele v zátěžových situacích. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že soudy v rámci celkového profilu a hodnocení rizika recidivy podrobně hodnotily mimo jiné dřívější pokus stěžovatele o útěk z výkonu trestu odnětí svobody, jeho účelové předstírání duševní choroby, jeho sebevražedné úmysly a dřívější užívání návykových látek. Dospěly k tomu, že tyto faktory svědčí o labilitě stěžovatele a sklonech ke zkratkovitému jednání, což představuje vysoce rizikové momenty, které výrazně oslabují pozitivní prognózu budoucího chování stěžovatele na svobodě. Na těchto závěrech neshledal Ústavní soud nic excesivního. Jakkoli nelze stěžovateli upřít jeho dosavadní snahu o nápravu a formální plnění podmínek výkonu trestu, tyto skutečnosti samy o sobě nezakládají automatický právní nárok na podmíněné propuštění, přetrvávají-li závažné pochybnosti o jeho celkové osobnostní stabilitě.

10. K námitce týkající se extrémního dluhového zatížení stěžovatele a z toho plynoucí demotivace Ústavní soud dodává, že obecné soudy nepojaly existenci dluhů v řádech vyšších milionů korun jako absolutní a nepřekonatelnou překážku pro jeho podmíněné propuštění. Soudy tuto okolnost hodnotily ve vzájemných souvislostech jako jeden z výrazných objektivních rizikových faktorů pro dosažení finanční soběstačnosti a stability po návratu do civilního života. I s ohledem na tuto mimořádnou zátěž uzavřely, že stěžovatel na sobě musí v rámci výchovných a resocializačních programů ve výkonu trestu odnětí svobody ještě reálně pracovat, aby prokázal dostatečnou odolnost vůči budoucím možným krizovým situacím. Zamítnutí žádosti tak nelze vnímat jako rezignaci na výchovný účel trestu.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatele zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu