IV.ÚS 167/10

Rubrum

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. T. Š., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem Praha 1, ul.

28. října 1001/3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. prosince 2002 sp. zn. 16 C 2796/2002, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. ledna 2010 a doplněna podáním dne 8. února 2010, domáhala podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Napadeným rozsudkem byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci (Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s.) částku 206,- Kč a náklady řízení v částce 1 475,- Kč z titulu jízdného ve výši 6,- Kč a částky 200,- Kč k němu, neboť cestovala ve veřejném dopravním prostředku provozovaném žalobcem a na výzvu kontrolního orgánu se neprokázala platnou jízdenkou. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že k jednání, na kterém byl napadený rozsudek vydán, nebyla předvolána, dále zpochybnila řádné doručení žalobního návrhu a postup soudu, který nespojil všech 17 návrhů v jednu projednávanou věc. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel. Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný či mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), tak i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatňováním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Výjimku z tohoto pravidla pak mj. představuje § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které stanoví, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní soud z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 16 C 2796/02 zjistil, že Dopravní podnik hlavního města Prahy, a. s., se návrhem na vydání platebního rozkazu podaného dne 17. dubna 1998 domáhal po stěžovatelce zaplacení 206,- Kč s přísl. Platební rozkaz ze dne 4. července 2000 sp. zn. 11 Ro 516/98 obvodní soud doručoval stěžovatelce na adresu P. Zásilka byla soudu vrácena dne 23. října 2000 s informací, že nebyla vyzvednuta. Obvodní soud usnesením ze dne 17. června 2002 sp. zn. 11 Ro 516/98 platební rozkaz zrušil, neboť jej nebylo možno doručit do vlastních rukou stěžovatelky a poté na jednání nařízeném na den 13. prosince 2002 jednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o.s. ř. v nepřítomnosti stěžovatelky. Ze spisu se dále podává, že stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku dne 4. prosince 2009 odvolání a žalobu na neúčinnost doručení napadeného rozsudku. O podaném odvolání dosud nebylo Městským soudem v Praze rozhodnuto a návrh na rozhodnutí o neúčinnosti doručení byl usnesením obvodního soudu ze dne 6. ledna 2010 zamítnut. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 16 C 2587/02 i z informací získaných Ústavním soudem v souvislosti s řízením o ústavních stížnostech vedených pod sp. zn. I. ÚS 168/10, II. ÚS 161/10 a II. ÚS 174/10 se zjišťuje, že stěžovatelka se proti zamítavému rozhodnutí neodvolala a citované usnesení nabylo právní moci dne 30. ledna 2010. Je tedy zjevné, že stěžovatelka v rámci své obrany zvolila určitou procesní taktiku, v rámci níž však nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. V právě projednávané věci pak není podle přesvědčení Ústavního soudu splněno ani shora zmíněné kritérium podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu [(k výkladu těchto pojmů srov. např. Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. ASPI, Praha 2007, s. 387)], jakož i existence podstatné újmy, jež by byla stěžovatelce způsobena zásahem do jejích ústavně zaručených práv (srov. kupříkladu rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1295/09, III. ÚS 3021/09 nebo III. ÚS 3119/09). Proto Ústavnímu soudu nezbylo. než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 25. října 2010 Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka