IV.ÚS 1677/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Michala Bartoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2026 č. j. 8 Tdo 893/2025-14499, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2025 č. j. 4 To 15/2025-14156 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. října 2024 č. j. 3 T 52/2019-13894, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Napadeným rozsudkem vrchní soud zrušil napadený odsuzující rozsudek krajského soudu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil za spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinného od 1. 10. 2020, spáchaného ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří roků. Stěžovateli rovněž uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu a prokuristy obchodní korporace a spolku na dobu tří let. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

2. Trestné činnosti se stěžovatel dopustil tím, že po předchozí vzájemné dohodě s jiným odsouzeným byl statutárním zástupcem obchodní společnosti a umožnil zkrátit daň. Řádně nevedl účetnictví, umožnil provádět plnění za společnost za fiktivní podnikatelskou činnost v oblasti reklamy na jinou obchodní společnost. Na základě dispozičního oprávnění k bankovním účtům umožnil vybírat hotovost dalšímu odsouzenému, ačkoliv měl vědět, že společnost nevykonává žádnou reálnou podnikatelskou činnost, dále jako jednatel společnosti nechal zahrnout fiktivní podnikatelskou činnost (vydané faktury) do účetnictví a zároveň předkládat daňová přiznání k DPH a i DPPO, aby mohlo být předstíráno provádění fiktivní činnosti v oblasti reklamní činnosti, čímž se podílel na páchání činnosti zkrácení daně v jiné obchodní společnosti.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel namítá, že postupem trestních soudů došlo k porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nebylo prokázáno jeho úmyslné jednání. Nebyl odsouzen na základě jednoznačně prokázaného vnitřního vztahu k daňovému následku, nýbrž na základě úvahy, že převzetí role formálního jednatele, spojené s pasivitou a slepým plněním úkolů jiné osoby samo o sobě postačuje pro závěr o nepřímém úmyslu. Úmyslné zavinění nelze presumovat z typové role tzv. bílého koně, ale musí být prokázáno u konkrétní osoby bez rozumných pochybností. Trestní soudy se nevypořádaly s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019 č. j. 5 Tdo 1101/2018-38. Byl setřen rozdíl mezi pravou a nepravou lhostejností. Nebylo konkrétně prokázáno, že stěžovatel znal mechanismus fiktivních reklamních plnění, že věděl o obsahu daňových přiznání, že věděl o rozsahu daňového úniku nebo že se s takovým následkem smířil. O tom zůstaly zásadní pochybnosti. Trestní soudy tak postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovateli bylo jasné, že finanční prostředky nemohou plynout z žádné realizované zakázky a že jde o fiktivní převody s cílem zkrátit daň. Tento závěr není opřen o konkrétní skutková zjištění.

4. Stěžovatel svým jednáním, resp. nejednáním nesledoval žádný trestněprávně relevantní následek nebo vůbec žádný následek jako takový. Pouze zcela pasivně vystupoval v obchodním rejstříku jako statutární orgán. Trestní soudy se ústavně konformně nevypořádaly s tím, že stěžovatel měl s jiným odsouzeným vztah výrazné osobní důvěry, původní dohoda měla být pouze na krátké jednatelství, ze své role neměl žádnou odměnu ani jiný osobní prospěch, provedl jen minimální počet úkonů, o trestné činnosti se měl dozvědět až později a faktické řízení společnosti vykonával někdo jiný.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu.

6. Ústavní soud může přistoupit ke kasačnímu zásahu, pokud v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, případně pokud je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

7. Obecný soud je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení a které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek, resp. důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že skutkový stav byl provedeným dokazováním bez důvodných (rozumných) pochybností prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.

8. Ústavní soud konstatuje, že jádro stížnostní argumentace stěžovatele spočívá v tom, že trestní soudy nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu. Touto námitkou se však trestní soudy obsáhle zabývaly. Vysvětlily, že podle judikatury Nejvyššího soudu u osoby jednající v postavení tzv. bílého koně za splnění všech zákonných podmínek lze shledat zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu, a to zejména v případě, že pachatel formálně přijal funkci statutárního orgánu v obchodní společnosti, záměrně setrvával v tomto postavení, aniž působnost statutárního orgánu fakticky vykonával, a o další průběh podnikání se nezajímal. V takovém případě jde o takový typ lhostejnosti, který byl výrazem jeho kladného vztahu ke vzniku trestněprávně významného následku. Ten, kdo v postavení odpovědné osoby slepě plní pokyny třetích osob a dobrovolně tak přebírá tuto úlohu, je za své jednání i z pohledu trestněprávních předpisů plně odpovědný.

9. Pokud stěžovatel namítá, že některá skutková zjištění nevyplývají z provedeného dokazování a že o skutkovém stavu panují zásadní pochybnosti, Ústavní soud poukazuje na odůvodnění Nejvyššího soudu, který zdůraznil, že okolnosti subjektivního charakteru lze dovozovat nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možné podle zásad logického myšlení usuzovat vnitřní vztah stěžovatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Stěžovatel jako pomocník přitom nemusel mít přesnou představu o zločinu zamýšleným hlavním pachatelem ve všech podrobnostech. Z podstaty jeho fungování v obchodní společnosti, které bylo zcela fiktivní, bez výkonu reálných činností, samostatného vystupování a rozhodování za společnost, si však byl stěžovatel vědom, že tato společnost je pouhou prázdnou schránkou bez zaměstnanců a že nevykonává žádnou obchodní činnost, z níž by generovala zisk, vynakládala náklady na provoz a realizaci obchodní činnosti. Role stěžovatele spočívala ryze v pozici tzv. bílého koně, který vstoupil jako jednatel do formální společnosti, která nepodnikala, nevedla účetnictví a sloužila pouze k páchání daňové trestné činnosti. Stěžovatel byl s těmito okolnostmi srozuměn.

10. Trestní soudy poukázaly na to, že stěžovatel po předchozí dohodě s jiným odsouzeným formálně přijal funkci statutárního orgánu v obchodní společnosti. Roli jednatele přitom stěžovatel přijal dobrovolně, a to se všemi právy a povinnostmi s takovouto funkcí spojenými. Založil datovou schránku, ke které přenechal přístup jinému odsouzenému, zřídil si dispoziční oprávnění k oběma účtům obchodní společnosti - z jednoho bankovního účtu sám uskutečnil 1x až 2x výběr (přibližně 400 000 Kč) a peníze předal jinému odsouzenému, a také na jeho pokyn podepsal štos papírů, na některých nechal svůj podpis ověřit na Czech pointu, aniž by zkoumal, co podepisuje, a o chod společnosti se vůbec nezajímal, neznal ani její název. Po dobu osmi měsíců setrvával v postavení jednatele, aniž působnost statutárního orgánu fakticky vykonával, o průběh podnikání se nezajímal. Zároveň umožnil dalšímu odsouzenému, aby po celou dobu jeho jednatelství po přijetí plateb od jiné obchodní společnosti za fakturovaná fiktivní plnění v celkové výši téměř 75 000 000 Kč prováděl značné hotovostní výběry finančních prostředků. Stěžovatel se o finanční toky nezajímal, ačkoli jako jednatel a disponent účtů měl a mohl mít informace a přehled o tom, jaké transakce na účtech probíhají.

11. Trestní soudy přihlédly k blízkému přátelství stěžovatele s jiným odsouzeným, nepřijaly však argumentaci stěžovatele, že k němu měl takovou vnitřní důvěru, že míra informací, kterou obdržel, a doba, na kterou bylo jednatelství sjednáno, naplňuje při zohlednění judikatury Nejvyššího soudu pravou lhostejnost. Trestní soudy přitom přihlédly i k usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 1101/2018-38, dostatečně však vysvětlily důvody, pro které dané rozhodnutí nelze vztáhnout na věc stěžovatele (srov. bod 17 napadeného rozsudku vrchního soudu a bod 29 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), nešlo přitom pouze o rozdílný vztah stěžovatele a jiného odsouzeného, ale rovněž o (ne)fungování obchodní společnosti. Naopak poukázaly na obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu k problematice tzv. bílých koní, přesvědčivě ji aplikovaly na skutkový stav ve věci stěžovatele a vysvětlily, proč u stěžovatele šlo o nepravou lhostejnost. Skutečnost, že stěžovatel po přijetí funkce statutárního orgánu pouze slepě plnil pokyny jiného odsouzeného a jinak neučinil za celou dobu vůbec nic a až posléze převedl obchodní společnost na jinou osobu, podporuje závěr, že z jeho strany šlo o takový typ lhostejnosti, který byl výrazem jeho kladného vztahu ke vzniku trestněprávně významného následku.

12. Ústavní soud připomíná, že čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje právo na výsledek řízení podle představ účastníka, nýbrž projednání věci a její rozhodnutí podle příslušných procesních pravidel. Trestní soudy důvodné pochybnosti o skutkovém stavu neměly a zásadu in dubio pro reo neporušily. Ústavní soud obecně neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.

13. Z těchto důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2026 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu