IV.ÚS 1678/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Bc. Petrou Březinovou, advokátkou, sídlem Pražská 94, Mýto, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. března 2026 č. j. 11 Co 328/2025-197 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. října 2025 č. j. 99 P 156/2025-175, 15 P a Nc 130/2025, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a K. M. a nezletilé R. M., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud se v tomto případě zabýval přezkumem rozhodnutí o nahrazení souhlasu rodiče se změnou příjmení dítěte.

2. Okresní soud Plzeň-město zamítl návrh stěžovatele na nahrazení souhlasu matky se změnou příjmení nezletilé (výrok I).

3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Plzni, který rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I). Konstatoval, že okresní soud správně zjistil skutkový stav věci, z nějž mohl vycházet rovněž krajský soud. Ztotožnil se s hodnocením okresního soudu, že navrhovaná změna příjmení není v nejlepším zájmu nezletilé, neboť má stejné příjmení jako matka a její sourozenec, s nimiž nezletilá žije od narození. Potvrdil, že předchozí jednání matky, která nezletilou přestěhovala bez souhlasu otce a styk otce s nezletilou podmiňovala placením výživného, není vážným důvodem pro změnu příjmení nezletilé. Krajský soud uvedl, že "vážný důvod pro změnu příjmení nezletilé nemůže spočívat v sankcionování matky za toto její jednání, které nebylo v souladu se zájmem nezletilé." II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel s těmito rozhodnutími nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Namítá, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, neboť zamítly provedení důkazu opatrovnickým spisem. Soudům též vytýká, že důsledně neprovedly test proporcionality. Zdůrazňuje, že matka po celou dobu těží z důsledků svého vlastního nečestného a protiprávního jednání, přičemž upozorňuje, že v současné době nerespektuje ani soudní rozhodnutí týkající se úpravy výchovných poměrů, u nichž se stěžovatel domáhá soudního výkonu.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech přistupuje zdrženlivě. Obecné soudy mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci (srov. např. usnesení ze dne 18. 2. 2025 sp. zn. II. ÚS 299/25, bod 12). Do rozhodnutí obecných soudů v těchto věcech zasahuje Ústavní soud pouze v extrémních případech. Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud nehodnotí rozhodnutí obecných soudů jako extrémní či jinak zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele.

6. Ústavní soud má po prostudování napadených rozhodnutí za to, že tato rozhodnutí jsou odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Soudy hodnotily všechny zjištěné skutečnosti i nejlepší zájem nezletilé ústavně konformně. Ústavní stížnost je obsahově opakující se polemikou se skutkovými zjištěními okresního soudu a následně i s právním názorem tohoto soudu, na něž z pozice odvolací instance navázal krajský soud. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele jimi zasaženo nebylo. Není na Ústavním soudu, aby posuzoval, které konkrétní řešení by bylo pro nezletilou nejlepší. Toto posouzení je (za situace, kdy se rodiče na řešení neshodli) úkolem obecných soudů (srov. např. usnesení ze dne 9. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2405/21). Jelikož rodiče nemají stejná příjmení, je na posouzení obecných soudů, pokud se rodiče na příjmení dítěte nedohodnou, k příjmení kterého z rodičů se přikloní. Za tím účelem pak provádějí potřebná dokazování. V daném případě ve prospěch příjmení matky hovoří především to, že nezletilá byla svěřena do její péče (a je v péči matky od svého narození) a žije s ní ve společné domácnosti. Je tedy logické, aby nezletilá sdílela i její příjmení (srov. usnesení ze dne 29. 11. 2023 sp. zn. II. ÚS 1945/23). Byť lze napadené rozsudky označit za stručné, na výsledných závěrech Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, neboť tyto závěry jsou rozumné a logické (srov. nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Soudy se vypořádaly rovněž s námitkou směřující k předchozímu chování matky (srov. výše), které však z hlediska své intenzity nezakládá závažný důvod pro změnu příjmení nezletilé (nejedná se kupř. o mimořádně zavrženíhodný čin, pro který by byl rodič odsouzen k trestu odnětí svobody - srov. rozsudek krajského soudu, bod 8). Ústavní soud dodává, že tímto důvodem nemůže být ani případné nerespektování stávajících soudních rozhodnutí o výchovných poměrech nezletilé ze strany matky, k jejichž vynucení právní řád předpokládá svébytné nástroje, jichž stěžovatel - dle svého vlastního tvrzení - ostatně již využil.

7. Řízení vedoucí k vydání nyní napadených rozhodnutí není zatíženo ani ústavním deficitem tzv. opomenutého důkazu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že soudy nemají povinnost provést všechny navržené důkazy (srov. § 120 občanského soudního řádu). Pokud ovšem navržený důkaz neprovedou, musí tento postup zdůvodnit (srov. např. nález ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1561/08). Takto postupoval již okresní soud (srov. bod 10), resp. tomuto požadavku dostál též krajský soud, který se vyjádřil k nadbytečnosti provedení navrhovaného důkazu opatrovnickým spisem (srov. body 6 a 7).

8. Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížnost stěžovatele je pokračováním polemiky se závěry obecných soudů. Sestává z opakování týchž námitek, s nimiž se soudy již vypořádaly.

9. Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele a ze shora uvedených důvodů jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu