IV.ÚS 1691/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Tretterové, zastoupené Mgr. et Mgr. Pavlem Střelcem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 47/33, Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2026 č. j. 33 Cdo 2250/2025-430, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2025 č. j. 16 Co 48/2024-406 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 14. prosince 2023 č. j. 3 C 23/2018-355, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a Zdeňka Petráše st. a Zdeňka Petráše ml., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy bylo určení vlastnického práva k nemovitým věcem (rodinnému domu a pozemkům) z titulu vrácení daru pro nevděk. Darovací smlouvou ze dne 23. 8. 1990 matka stěžovatelky (původní žalobkyně) tyto nemovitosti darovala stěžovatelce. Současně bylo ve prospěch původní žalobkyně a jejího manžela (otce stěžovatelky) zřízeno věcné břemeno doživotního bezplatného bydlení a stěžovatelka se zavázala nést náklady na údržbu. Dopisem ze dne 6. 12. 2017, doručeným 13. 12. 2017, původní žalobkyně dar pro nevděk odvolala s odůvodněním, že stěžovatelka vůči ní a jejímu manželovi hrubě porušila dobré mravy (zejména nezajištěním opravy kotle v období června až října 2017, vypnutím hlavního jističe dne 4. 11. 2017, sjednáním návštěvy realitní makléřky na podzim 2017, omezováním teploty vytápění na 19 až 20 °C a slovními ataky). V prvé fázi řízení Okresní soud ve Vyškově i Krajský soud v Brně žalobě vyhověly, avšak Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 4. 2021 č. j. 33 Cdo 387/2021-254 obě rozhodnutí zrušil. Vyslovil závazný právní názor, že byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nárok na vrácení daru nutno poměřovat § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zákoník"), a nikoli zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Po smrti původní žalobkyně dne 29. 7. 2021 bylo v řízení pokračováno s vedlejšími účastníky (pozůstalým manželem a synem). Vázán uvedeným právním názorem rozhodl okresní soud nyní napadeným rozsudkem tak, že každý ze tří účastníků (otec, bratr stěžovatelky i stěžovatelka) je vlastníkem ideální jedné třetiny nemovitostí. Uzavřel, že souhrn jednání stěžovatelky z roku 2017 s přihlédnutím k době jeho trvání a intenzitě naplnil skutkovou podstatu hrubého porušení dobrých mravů podle § 630 obč. zákoníku. Námitce promlčení nepřisvědčil, neboť rozhodné skutky nastaly v polovině roku 2017 a dar byl odvolán v roční lhůtě. Při výkladu pojmu dobrých mravů vycházel z usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97 (dobré mravy jako souhrn etických zásad demokratické společnosti, které se posuzují v konkrétním kontextu času, místa a vzájemného jednání účastníků), z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001 sp. zn. 22 Cdo 2147/99 (výklad právních úkonů v souladu s dobrými mravy a respekt k projevené vůli stran) a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001 sp. zn. 29 Cdo 228/2000 (hrubé porušení dobrých mravů se hodnotí objektivně podle intenzity chování a všech okolností případu, nikoli pouze subjektivně podle pocitu dárce).

2. K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Zdůraznil, že okresní soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, provedl řádné a dostatečné dokazování, hodnotil důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a učinil správná skutková i právní zjištění. Zopakoval skutkový základ věci a potvrdil závěr, že chování stěžovatelky naplnilo skutkovou podstatu hrubého porušení dobrých mravů podle § 630 obč. zákoníku. Zdůraznil, že okresní soud správně aplikoval zákon a odpovídající judikaturu, přičemž jeho odůvodnění označil za podrobné, jasné a přesvědčivé. Odvolací námitky stěžovatelky shledal shodnými s námitkami uplatněnými v předchozích fázích řízení, přičemž již byly vypořádány.

3. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl. Konstatoval, že § 630 obč. zákoníku je normou s relativně neurčitou hypotézou, jejíž naplnění se odvíjí od individuálního posouzení všech okolností případu a nelze je "objektivizovat". Krajský soud se v tomto ohledu od jím citované judikatury neodchýlil. Námitky brojící proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění a proti hodnocení důkazů označil za nezpůsobilý dovolací důvod a uzavřel, že o extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými závěry ani o výjimečný zásah do základních práv v dané věci nejde. Stěžovatelka prostřednictvím jí uvedených námitek nezpochybnila žádný právní závěr krajského soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva. Naopak viní krajský soud z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nízká kvalita odůvodnění rozsudku krajského soudu, jeho nepřesvědčivost, vnitřní rozpory, soudy obou stupňů stranily protistraně a rozhodovaly tendenčně). K takovým vadám řízení, jsou-li skutečně dány, však Nejvyšší soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné, samy o sobě nemohou přípustnost dovolání založit.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že mezi provedenými důkazy a skutkovým závěrem o hrubém porušení dobrých mravů je extrémní nesoulad. Soudy spojily do jednoho hodnotícího celku různorodé skutky odlišné povahy a odlišné závažnosti, aniž individualizovaně posoudily a vysvětlily, které skutečnosti mají za prokázané a z jakých důkazů vycházejí. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje zejména na tvrzené slovní ataky: v žalobě a ve výzvě k vrácení daru byly vymezeny konkrétní hrubé výrazy, které však žádný důkaz nepotvrdil. Svědek (montér dveří) naopak uváděl jiné výroky. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019 sp. zn. 33 Cdo 1180/2017 je pro platnost odvolání daru nezbytné uvést konkrétní skutečnosti hrubě porušující dobré mravy. Stěžovatelka dále namítá svévolnou aplikaci § 630 obč. zákoníku a nepřesvědčivý výklad neurčitého pojmu "dobré mravy" - čím otevřenější je zákonný pojem, tím pečlivěji musí soud odůvodnit podřazení konkrétních skutků pod něj, čemuž soudy podle stěžovatelky v daném případě nedostály. K jednotlivým vytýkaným jednáním stěžovatelka uvádí, že k opravě kotle ji žádná smlouva nezavazovala a pojem hrubé nedbalosti tak byl aplikován nesprávně. Sice připouští vypnutí elektrické energie, ale šlo o ojedinělý, zkratkovitý skutek, který sám o sobě nemohl odůvodnit vrácení daru. Zvažovala-li jako vlastník prodej uvedených nemovitostí, přičemž za tím účelem navštívila realitní makléřka i části domu, kde žila matka s otcem, není na tom nic nemorálního. Věcné břemeno ve prospěch rodičů by působilo erga omnes a prodejem nemovitosti by nebylo dotčeno. Hodnotí-li se závažnost chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly, podle objektivních kritérií, nikoli subjektivního pocitu dárce, pak připomíná, že nastavení teploty obytného prostoru na 19 až 20 °C je souladné s vyhláškou č. 194/2007 Sb. a je morálně indiferentní. Stěžovatelka rovněž namítá, že soudy opomenuly jí vznášené námitky, zejména nedostatečné zohlednění rodinného kontextu a vzájemných vztahů v rodině. Hodnotily konflikt jednostranně v její neprospěch, ačkoli i podle nich šlo o dlouhodobý rodinný konflikt. Nejvyššímu soudu vytýká přepjatý formalismus při hodnocení přípustnosti jejího dovolání, ačkoli v případě stěžovatelky nešlo o pouhý nesouhlas se skutkovým stavem, nýbrž o tvrzený nesoulad mezi důkazy a právním závěrem o naplnění předpokladů § 630 obč. zákoníku.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom v dané věci nezjistil.

6. Obecné soudy vycházely ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, že danou věc je nutno posuzovat výlučně podle § 630 obč. zákoníku. Tato dřívější právní úprava, na rozdíl od nového občanského zákoníku z roku 2012, nevyžadovala formální splnění tří podmínek (obdarovaný dárci ubližuje úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, zjevně tím porušuje dobré mravy a dárce toto chování obdarovanému nepromine), nýbrž byla postavena na komplexním hodnocení, zda se obdarovaný vůči dárci choval tak, že tím hrubě porušil dobré mravy.

7. K námitce, že udržování teploty v domě na 19 až 20 °C je morálně indiferentní a plně v souladu s vyhláškou, Ústavní soud uvádí, že obecné soudy nikterak nenadřadily subjektivní pocity nad platný právní předpis. Zmiňovaná vyhláška stanoví technické a výpočtové standardy pro vytápění, avšak její existence nevylučuje, že záměrné omezování tepelného komfortu starých rodičů, kteří navíc neměli vůbec přístup k termostatu, může v kontextu dalších naschválů představovat jednání, které se příčí dobrým mravům. Soudy netrestaly stěžovatelku za (ne)dodržování vyhlášky, ale ústavně akceptovatelným způsobem hodnotily tento krok jako jeden z mnoha prvků systematického znepříjemňování bydlení dárkyni.

8. Stejnou optikou je nutno nahlížet na stěžovatelkou tvrzené morálně indiferentní nezajištění opravy kotle a na údajně zkratkovité vypnutí elektřiny. Ačkoliv stěžovatelka namítá, že k opravě kotle neměla přímou smluvní povinnost a chyběly jí na ni finanční prostředky, soudy logicky a přesvědčivě dovodily, že ponechat staré rodiče v domě od června do října bez teplé vody (přičemž oprava nakonec stála pouze zhruba tisíc korun), představuje minimálně hrubou nedbalost a projev zjevné lhostejnosti k jejich základním hygienickým podmínkám. Vypnutí hlavního jističe během vaření oběda pak sama stěžovatelka připouští, přičemž toto jednání bylo příslušným správním orgánem kvalifikováno jako úmyslný přestupek proti občanskému soužití. Závěr soudů, že se nejednalo o bezvýznamný či omluvitelný exces, ale o cílený a prokázaný akt šikany, není v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními.

9. Excesivní není ani vyhodnocení návštěvy realitní makléřky. Stěžovatelka sice jako vlastnice měla právo se svou nemovitostí disponovat a případný prodej by samotnou existenci zapsaného věcného břemene po právní stránce neukončil. Obecné soudy však posuzovaly reálný psychologický dopad tohoto kroku. Přivedení cizí osoby za účelem fotografování prostor výlučně užívaných rodiči bez jakéhokoliv předchozího upozornění objektivně vyvolalo u osob pokročilého věku důvodný strach ze ztráty bydlení a z prodeje domu, jenž historicky představoval jejich rodinný majetek. Pokud soudy dospěly k závěru, že výkon vlastnického práva v takové podobě se stal nástrojem nátlaku a jde o součást vyhodnocení hrubého nevděku, nelze této úvaze z ústavního pohledu nic vytknout.

10. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani tvrzení o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ohledně verbálních útoků stěžovatelky. Stěžovatelka sice poukazuje na to, že svědek (při výměně dveří) nepotvrdil existenci přesných vulgárních výrazů údajně použitých stěžovatelkou, avšak svědek jasně potvrdil její agresivní chování, křik a výzvy k okamžitému opuštění domu. Případné drobné nepřesnosti v doslovném znění jednotlivých nadávek nemění nic na podstatě zjištění soudů, že stěžovatelka rodiče prokazatelně a nevhodně verbálně atakovala a vyhrožovala jim. Poukazuje-li stěžovatelka na požadavky rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1180/2017 (k platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů), je nutno dodat, že ony skutečnosti byly ve výzvě k vrácení daru dostatečně konkretizovány a ve svých podstatných rysech byly objektivně prokázány.

11. Obecné soudy navíc neopomenuly zohlednit ani rodinný kontext a obranu stěžovatelky ohledně nevhodného chování jejího otce. Okresní soud se touto obranou zabýval a připustil, že vztahy v rodině stěžovatelky byly vysoce problematické a otec byl skutečně konfliktní osobou. Přesvědčivě však odůvodnil, že je nutno oddělit chování otce od chování matky jako dárkyně. Ačkoliv byl otec konfliktní a provokující, jeho chování nelze nijak přičítat dárkyni. Tvrzení stěžovatelky, že morální hodnoty v jejich rodině byly historicky odlišné, a proto by na ni neměla být aplikována standardní společenská měřítka, soudy neakceptovaly, přičemž ani v tomto závěru nelze shledat protiústavní pochybení. Pojem dobrých mravů je utvářen objektivními etickými zásadami a pravidly (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97), nikoliv deformovanými zvyklostmi konkrétního konfliktního prostředí. Sama stěžovatelka se ostatně v jiném kontextu dovolává toho, aby byla závažnost jejího chování hodnocena podle objektivních kritérií, nikoli subjektivního pocitu dárce.

12. Závěrem Ústavní soud odmítá námitku svévolné aplikace § 630 obč. zákoníku. Obecné soudy přesvědčivě a v souladu se smyslem zákona dovodily, že ačkoliv některá dílčí jednání mohou být sama o sobě hodnocena jako méně závažná, jejich souhrn, doba trvání a celková intenzita vytvořily zjevně nepřátelské prostředí představující kolizi s dobrými mravy. V uvedeném přístupu nelze spatřovat svévoli soudů. Nejvyšší soud nepostupoval přepjatě formalisticky a odmítnutí dovolání dostatečně odůvodnil.

13. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu