IV.ÚS 1695/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 1. června 2026 č. j. 2 KZT 249/2026-8, usnesení Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 27. února 2026 č. j. 2 ZT 30/2026-24 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územního odboru Liberec, 1. oddělení obecné kriminality, ze dne 29. ledna 2026 č. j. KRPL-9037-63/TČ-2026-180571, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, Okresního státního zastupitelství v Liberci a Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání stěžovatele, protože - zjednodušeně řečeno - opakovaně a soustavně nutil svou bývalou partnerku (poškozenou) k osobnímu kontaktu a ke komunikaci. Podle orgánů činných v trestním řízení stěžovatel během jednoho měsíce téměř denně jezdil do místa bydliště poškozené, během jednoho dne kolem bydliště projížděl až 20krát a pronásledoval ji. Při jednotlivých incidentech stěžovatel pronášel různé výhrůžky (např. že jí zničí život, že jí ublíží, atd.). Kromě toho opakovaně kontaktoval celou řadu osob (kolegy, sousedy), aby poškozené předaly vzkazy, resp. výhrůžky. Ve výše vylíčeném skutku orgány činné v trestním řízení spatřily naplnění znaků tří trestných činů: přečin nebezpečného pronásledování [§ 354 odst. 1 písm. a), b), c) a d) trestního zákoníku], přečin nebezpečného vyhrožování (§ 353 odst. 1 trestního zákoníku) a zločin vydírání [§ 175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku]. Trestní stíhání bylo zahájeno dne 29. 1. 2026, tj. v okamžiku doručení usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 2 trestního řádu).

2. Policejní orgán ovšem stěžovateli zaslal dvě verze usnesení o zahájení trestního stíhání. Poté, co stěžovatel neuspěl se stížností u Okresního státního zastupitelství v Liberci, obrátil se na Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočku v Liberci. Až tehdy uvedl, že policejní orgán mu zaslal dvě verze usnesení o zahájení trestního stíhání. Podle stěžovatele takto nastalá situace je nepřijatelná. Stěžovatel neví, pro jaký skutek je vlastně trestně stíhán. Krajské státní zastupitelství nicméně stěžovateli vysvětlilo, že mu byla zřejmě administrativním pochybením doručena i pracovní verze usnesení, resp. jeho koncept. Mezi konečnou verzí usnesení a jeho konceptem ovšem není žádný velký rozdíl. Stěžovatel mohl jednotlivé dokumenty navzájem odlišit. Navíc obě usnesení byla doručena v téměř stejnou dobu.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel vznáší tutéž námitku. Podle něj je nastalá procesní situace natolik závažným procesním pochybením, že Ústavní soud musí zasáhnout. Stěžovatel se totiž nemůže v důsledku dvou souběžně existujících usnesení účinně hájit. Vysvětlení krajského státního zastupitelství je nepřesvědčivé a nedostatečné. Nic jako "koncept" neobdržel. Stěžovatel upozorňuje, že obě usnesení se v mnohém liší, zejména v právní kvalifikaci, popisu skutku a strukturou odůvodnění. Stěžovatel jako obviněný nemá povinnost ověřovat, jaká verze dokumentu je konečná a jaká je jen pracovní.

4. Ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady. Byť není třeba, aby obvinění stěžovatelé podali podnět k výkonu dohledu [takto právní věta I usnesení pléna ze dne 10. 6. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 7/26 (č. 101/2026 Sb.)], stěžovatel tak v této věci učinil a o výsledku výkonu dohledu byl vyrozuměn (dne 1. 6. 2026) ještě před publikací usnesení pléna ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (19. 6. 2026). Ústavní soud v takovém případě nemůže ústavní stížnost odmítnout pro opožděnost, neboť by takovým postupem porušil stěžovatelovu důvěru v dosavadní judikaturu. Dvouměsíční zákonná lhůta proto stěžovateli počala běžet až dnem doručení vyrozumění o dohledu (právní věta III cit. usnesení pléna). Ústavní soud obdržel stěžovatelovu ústavní stížnost již dne 18. 6. 2026, ústavní stížnost tak byla podána včas (poslední den lhůty připadá na 1. 8. 2026).

5. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.

6. Zahájení trestního stíhání vyvolává celou řadu účinků, ať už v hmotněprávní či procesní rovině. Procesním důsledkem zahájení trestního stíhání je vymezení předmětu trestního řízení, skutku. I proto orgány činné v trestním řízení provádí úkony, které se týkají stíhaného skutku, například dokazování se zaměřuje na otázky, které mají vztah ke skutku. Obvinění tak mohou řádně vykonávat základní právo na obhajobu. V každém případě je nezbytné zachovat tzv. totožnost skutku. V průběhu trestního řízení se může popisu skutku - zpravidla po provedeném dokazování - přirozeně měnit. Důležité je, aby se zachovala podstata skutku. Skutek je zachován tehdy, pokud přetrvá shoda alespoň v jednání anebo v následku, případně existuje částečná shoda jak u jednání, tak u následku [usnesení ze dne 17. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 143/02 (U 21/27 SbNU 261); v trestní judikatuře rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. Tzn 12/94, č. 1/1996 Sb. rozh. tr.].

7. Stěžovatel argumentuje, že v důsledku zaslání dvou verzí usnesení o zahájení trestního stíhání neví, co je předmětem jeho trestního stíhání. Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na stěžovatelovu argumentaci, kterou vznesl ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Ze shrnutí jeho argumentů (bod 2 usnesení okresního státního zastupitelství) nevyplývá, že by mu výše uvedená skutečnost jakkoli bránila se účinně hájit. Naopak. Byť zaslání dvou verzí usnesení může být matoucí, Ústavní soud shodně jako krajské státní zastupitelství uvádí, že rozdíly mezi nimi byly nepatrné. Ústavní soud proto nesouhlasí se stěžovatelem, že obě verze usnesení jsou zcela odlišné. Až na dílčí odchylky je skutek v obou případech popsán totožně: stěžovatel během jednoho měsíce urputně pronásledoval, kontaktoval a vyhrožoval poškozené. Stěžovatel musel dobře věděl, za co a proč jej orgány činné v trestním řízení trestně stíhají. Proto nelze mluvit o právní nejistotě.

8. Ústavní soud nevidí nic neústavního na vysvětlení, které se stěžovateli dostalo od krajského státního zastupitelství. Ani v trestním řízení se nelze vyhnout administrativním nedopatřením a chybám, a to ani v tak zásadních okamžicích, jako je zahájení trestního stíhání. To ostatně plyne z časové prodlevy mezi odesláním první verze (konceptu) a druhé, konečné verze. Několik sekund po odeslání první verze odeslal policejní orgán správnou verzi usnesení o zahájení trestního stíhání.

9. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu