IV.ÚS 1704/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Hrona, zastoupeného Mgr. Michalem Průžkem, advokátem, sídlem Petrské náměstí 1186/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení a postupu Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2026 č. j. 20 Cdo 2192/2025-1519, usnesení a postupu Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2024 č. j. 11 Co 285/2024-1466 a usnesení a postupu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. června 2024 č. j. 5 Nc 173/2003-1448, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CASPER CONSULTING a. s., sídlem náměstí Borise Němcova 510/3, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že proti stěžovateli (v exekučním řízení povinnému) je ve prospěch vedlejší účastnice (oprávněné) od roku 2003 vedena exekuce pro pohledávku ve výši 2 626 572 Kč s 16% úrokem z prodlení od 3. 3. 2000 do zaplacení. Exekuce je podle zjištění soudů vedena podle vykonatelného rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3. 10. 1997 č. j. 24 Cm 341/96-61, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 1999 č. j. 9 Cmo 102/98-94 (dále jen "exekuční titul 1"), a dále podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 1997 č. j. 46 Cm 538/95-22 (dále jen "exekuční titul 2"), přičemž návrh na částečné zastavení se týká příslušenství plynoucího z exekučního titulu 1. Exekuce byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 2. 2003 č. j. 5 Nc 173/2003-29, pro částku ve výši 3 243 237,10 Kč s 16% úrokem a pro náklady řízení, a toto usnesení bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2004 č. j. 11 Co 118/2004-97. Usnesením obvodního soudu ze dne 3. 9. 2004 č. j. 5 Nc 173/2003-100 byla exekuce posléze částečně zastavena, neboť stěžovatel dne 2. 3. 2000 zaplatil 3 400 000 Kč, čímž byly uhrazeny dlužné úroky a část jistiny; ke dni 2. 3. 2000 činil zbývající dluh 2 626 572 Kč, jenž je dále úročen 16% úrokem.

2. Nyní napadeným usnesením obvodní soud návrh stěžovatele ze dne 2. 11. 2022 na opětovné částečné zastavení exekuce co do 16% úroku z částky 2 626 572 Kč od 3. 3. 2000 do zaplacení zamítl. Při posouzení věci vycházel obvodní soud z § 52 odst. 1 z exekučního řádu, a z § 268 odst. 1 písm. a) a h) o. s. ř. Stěžovatel návrh založil na dvou námitkách. Předně namítal materiální nevykonatelnost exekučního titulu, neboť ve výroku rozsudku krajského obchodního soudu je příslušenství označeno jako "úrok z prodlení", zatímco ve výroku rozsudku vrchního soudu jako "úrok"; podle stěžovatele tak odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak přiznal jiné plnění. Dále namítal nedostatek aktivní legitimace oprávněné, neboť celý smluvní úrok (nikoli úrok z prodlení) byl již uhrazen původnímu věřiteli a v této části nemohl být na oprávněnou postoupen. Obvodní soud s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (mj. usnesení ze dne 25. 6. 2012 sp. zn. 20 Cdo 3305/2010) konstatoval, že materiální vykonatelnost musí vyplývat z exekučního titulu, jehož obsah lze vykládat ve spojení s odůvodněním pouze za účelem odstranění pochybností o rozsahu uložené povinnosti. I s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2012 sp. zn. 20 Cdo 3726/2010 uzavřel, že rozdílné označení příslušenství v obou rozsudcích nezpůsobuje nedostatek materiální vykonatelnosti titulu, neboť z odůvodnění rozsudku vrchního soudu je zřejmé, že vychází z rozsudku soudu prvního stupně a pracuje s týmž úrokem, jenž je dostatečně určen sazbou, částkou a dobou. K druhé námitce obvodní soud uvedl, že pohledávka z úvěrové smlouvy byla postoupena platně včetně příslušenství a že exekuce je vedena pro řádně specifikovaný úrok z prodlení, nikoli pro úroky, jež měly být podle povinného již uhrazeny.

3. K odvolání povinného městský soud nyní napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Důvod pro částečné zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. neshledal. K námitce, že exekuční titul není v dané věci materiálně vykonatelný, městský soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2012 sp. zn. 20 Cdo 3726/2010 zdůraznil, že exekuční titul musí obsahovat přesnou individualizaci účastníků, přesné vymezení práv a povinností, rozsah a obsah plnění i lhůtu k plnění, přičemž u úroků z prodlení postačí jejich určení sazbou, částkou, z níž jsou požadovány, a vymezením doby (např. slovem "do zaplacení"). Rozdíl v označení příslušenství mezi rozsudkem krajského obchodního soudu a rozsudkem vrchního soudu titul materiálně nevykonatelným nečiní, neboť z rozsudku vrchního soudu jasně vyplývá, že vychází z rozsudku soudu prvního stupně a pracuje s týmž úrokem. K námitce nedostatku aktivní legitimace oprávněné městský soud poukázal na smlouvu o postoupení pohledávky, podle níž postupitel postupuje pohledávku včetně příslušenství a práv s ní spojených. Přiznáním pohledávky exekučním titulem se hmotněprávní pohledávka nemění v pohledávku jinou (tzv. judiciální), nýbrž jde stále o tutéž pohledávku, jež je navíc exekučně vymahatelná. Konstrukci stěžovatele o nutnosti samostatného postoupení "judiciální" pohledávky proto odmítl. Městský soud rovněž připomněl, že exekuce byla již částečně zastavena usnesením obvodního soudu ze dne 3. 9. 2004 č. j. 5 Nc 173/2003-100.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Přípustnost dovolání povinný vymezil třemi otázkami, které podle něj v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny: a) zda je materiálně vykonatelný výrok nalézacího soudu, je-li přiznaný nárok ve výroku soudu prvního stupně jinak právně označen než v potvrzujícím rozhodnutí odvolacího soudu; b) zda může být exekuce vedena k vymožení právně jiného nároku, než jaký byl přiznán exekučním titulem; a c) zda mají soudy v nalézacím a exekučním řízení v případě rozporu v právním označení nároku postupovat podle § 164 o. s. ř. a rozhodnutí opravit. Nejvyšší soud připomněl, že věcnou správnost exekučního titulu již nelze v exekučním řízení přezkoumávat, neboť exekuční řízení je určeno k faktickému výkonu rozhodnutí, nikoli k nalézání práva ani k přezkumu. Zdůraznil, že exekuční soud posuzuje toliko formální a materiální vykonatelnost titulu, tj. zda přesně vymezuje práva a povinnosti, rozsah a obsah plnění a lhůtu k plnění. Pro posouzení materiální vykonatelnosti je rozhodné, zda byla povinnost stanovena určitě, jasně a srozumitelně, nikoli právní důvod jejího stanovení. Na otázkách ad a) a ad b) tak dovoláním napadené usnesení nezávisí, neboť byly-li úroky z prodlení v titulu řádně vyčísleny sazbou, jistinou i počátkem a koncem běhu, je rozdíl v označení nároku ("úrok z prodlení" a "úrok") pro vykonatelnost titulu bezvýznamný. Otázka ad c) podle Nejvyššího soudu rozhodnou být nemůže, neboť svou podstatou směřuje k vadě řízení vzniklé postupem nalézacích soudů, k níž dovolací soud u nepřípustného dovolání přihlížet nemůže.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími a postupem soudů byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1 a 4 čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že se Nejvyšší soud vůbec nevyjádřil k jeho dovolací otázce, zda může být exekuce vedena k vymožení právně jiného nároku, než jaký byl přiznán exekučním titulem, čímž se řádně nevypořádal s tímto dovolacím důvodem. Podle stěžovatele Nejvyšší soud řešil pouze terminologický rozdíl v označení vymáhaného nároku ("úrok z prodlení" a "úrok") mezi rozhodnutími soudů nižších stupňů, avšak pominul samotnou podstatu této námitky, tedy zda lze provést exekuci k vymožení jiného nároku, než který je skutečně obsažen v exekučním titulu. Stěžovatel dále mj. argumentuje, že oprávněné byl postoupen výlučně úrok z prodlení, nikoliv samotný běžný úrok. Tento běžný úrok ostatně stěžovatel již v minulosti uhradil. Tím, že soudy umožnily exekuční plnění, pro které oprávněné nesvědčí exekuční titul podle § 251 o. s. ř., a nepřistoupily k částečnému zastavení exekuce podle § 268 téhož zákona ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu, (v návaznosti na nesprávnou aplikaci § 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), byla podle stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená práva.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

7. Ústavní stížnost však není přípustná, pokud navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že samotným postupem obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Ústavní stížnost totiž není přípustná, směřuje-li vůči postupu soudů, který předcházel vydání napadených rozhodnutí. Z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. nález ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1463/18) plyne, že "jiným zásahem orgánu veřejné moci" se zpravidla rozumí převážně jednorázový útok, který není výsledkem rozhodovací pravomoci a nelze mu čelit jinak než ústavní stížností. Vzhledem k tomu, že ústavní stížností napadený postup soudů nestojí osamoceně a jeho výsledkem jsou právě napadená usnesení, v nichž se důsledky tohoto postupu plně promítají, není možné postup soudů jakožto jiný zásah přezkoumávat izolovaně. Proto Ústavní soud v této části odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal.

9. K námitce porušení práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny, které stěžovatel spatřuje v údajném opomenutí jedné z dovolacích otázek Nejvyšším soudem, Ústavní soud především odkazuje na odůvodnění daného usnesení. Nejvyšší soud totiž vysvětlil, že případný rozdíl v označení vymáhaného nároku soudy nižších stupňů ("úrok z prodlení" oproti "úrok") nemá na materiální vykonatelnost exekučního titulu žádný vliv, jestliže je předmětné příslušenství řádně určeno procentuální sazbou, jistinou i vymezením doby běhu. Tímto odůvodněním Nejvyšší soud reagoval i na stěžovatelovu otázku týkající se vymáhání právně odlišného nároku, neboť potvrdil, že z hlediska vykonatelnosti titulu obě soudní instance nižších stupňů rozhodovaly o zcela totožném plnění. Tvrzení stěžovatele o absenci řádného vypořádání dovolacího důvodu je tudíž liché.

10. Rovněž neobstojí argumentace stěžovatele o zásahu do jeho práva zaručeného čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Ten má plynout z neexistence exekučního titulu svědčícího oprávněné a z namítané nesprávné aplikace hmotného práva. Městský soud z předložené smlouvy o postoupení jednoznačně zjistil, že původní věřitel na oprávněnou platně převedl předmětnou pohledávku včetně jejího příslušenství a všech práv s ní spojených (tedy i právo domáhat se výkonu rozhodnutí). Soudy dostatečně vysvětlily, že vydáním exekučního titulu se hmotněprávní pohledávka netransformuje v odlišnou pohledávku, která by od postupitele vyžadovala samostatný a specifický akt postoupení. Oprávněná vstoupila do práv původního věřitele v plném rozsahu, a to včetně oprávnění vymáhat nárok bezprostředně přiznaný exekučním titulem. Uvedené závěry nejsou jakkoli excesivní, aby mohly vést protiústavnosti napadených rozhodnutí.

11. Namítá-li stěžovatel, že aktuálně vedená exekuce postihuje i běžný úrok, který již dříve uhradil, pomíjí, že k jeho předchozímu plnění obecné soudy přihlédly již v dřívější fázi řízení. Z provedeného dokazování před obecnými soudy vyplynulo, že na základě úhrady stěžovatele byla exekuce usnesením obvodního soudu ze dne 3. 9. 2004 č. j. 5 Nc 173/2003-100 částečně zastavena, přičemž od tohoto data exekuce prokazatelně pokračuje výlučně pro neuhrazený zbytek částky se specifikovaným úrokem z prodlení. Dospěly-li soudy k závěru, že k vymáhanému příslušenství svědčí oprávněné exekuční titul a že byly naplněny základní předpoklady pro soudní výkon rozhodnutí podle § 251 odst. 1 o. s. ř., nelze jejich závěrům z pohledu ústavní ochrany majetku stěžovatele cokoli.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatele zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu