IV.ÚS 1717/17
V PLATNOSTI- OS Blansko Nc 409/2014-162
- KS Brno 37 Co 57/2017-198
- ÚS IV.ÚS 1717/17
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože rozhodnutí nižších soudů o úpravě péče o nezletilé dítě a o styku s matkou neporušila její ústavní práva. Soud se zaměřil na nejlepší zájem dítěte a zjistil, že soudy pečlivě vyhodnotily všechny důkazy, včetně znaleckých posudků. Ústavní soud nepřezkoumává správnost aplikace podústavního práva, ale pouze zda byly dodrženy ústavní požadavky. Rozhodnutí soudů považuje za ústavně konformní, protože plně odpovídají kritériím pro rozhodování v zájmu dítěte.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupené Mgr. et Mgr. Janou Vegerbauerovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 1262/3, 678 01 Blansko, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. března 2017 č. j. 37 Co 57/2017-198 a proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 30. listopadu 2016 č. j. Nc 409/2014-162, za účasti A. Krajského soudu v Brně a B. Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení a 1. Městského úřadu Blansko a 2. A. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti stěžovatelka (dále rovněž "navrhovatelka", resp. "matka nezletilého") navrhuje zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, a tvrdí, že obě napadená rozhodnutí údajně porušila její ústavně zaručená práva ve smyslu článku 32 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zaručuje, že rodičovství a rodina je pod ochranou zákona; zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena; péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči; práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Stěžovatelka dále namítá porušení článku 36 odst. 1 Listiny (každý se může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu) a článku 38 Listiny, který zakotvuje práva účastníků soudního řízení. II. Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud v Blansku ve věci péče o nezletilého L. P. (narozeného XXX, dále rovněž "nezletilý"), zastoupeného Městským úřadem Blansko, jako opatrovníkem, rozhodl v řízení o úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti a výživného k nezletilému a o úpravě styku tak, že nezletilého L. P. svěřil do výlučné péče otce A. P. (výrok I.A/), matce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 1 000,- Kč měsíčně (výrok I.B/) a upravil rozsah a četnost styku nezletilého s matkou v průběhu roku, včetně letních prázdnin a vánočních svátků (výrok pod bodem II rozsudku), přičemž soud vyslovil předběžnou vykonatelnost svého rozsudku (výrok pod bodem III). Okresní soud v souladu se závěry dvou znaleckých posudků z oboru psychologie svěřil nezletilého do výlučné péče otce a matce upravil široký styk s nezletilým, neboť bylo zjištěno, že otec má pro nezletilého lepší výchovné předpoklady, přičemž soud přihlédl i ke skutečnosti, že matka odmítá mediaci, projevuje neochotu změnit své dosavadní negativní postoje a chování vůči otci nezletilého, což i v budoucnu neumožnuje vytvoření stabilizovaného výchovného prostředí, v němž by mohl nezletilý řádně prospívat. Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I.A/ a V. potvrdil (výrok I) a změnil odvoláním napadený rozsudek ve výrocích pod body I.B/ a II. tak, že změnil výši výživného na nezletilého na částku 2 500,- Kč měsíčně a změnil i dosud upravený styk matky s nezletilým (výrok II). Důvodem změny úpravy styku nezletilého s matkou bylo zjištění odvolacího soudu, že rozsah styku upraveného rozsudkem nalézacího soudu fakticky odpovídá střídavé péči, což nelze za situace, v níž byl nezletilý svěřen do výlučné péče jednoho z rodičů, akceptovat. III. Stěžovatelka okresnímu soudu vytýká, že se ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal s údajně odlišnými závěry obou ve věci vypracovaných znaleckých posudků, resp. znaleckého posudku a revizního znaleckého posudku a nevysvětlil, na základě jakých úvah se přiklonil k řešení výchovných poměrů nezletilého takovým způsobem, že ho svěřil do výlučné péče otce, resp. neakceptoval zvažovanou střídavou péči. Oba rozsudky údajně nerespektují hledisko nejlepšího zájmu nezletilého a práva stěžovatelky jako matky na výchovu nezletilého. Stěžovatelka vytýká soudům, že neakceptovaly její návrhy na doplnění dokazování s poukazem na údajné zbytečné prodlužování řízení, aniž prý však v tomto ohledu postupovaly shodně i vůči návrhům na doplnění dokazování předloženým otcem nezletilého. IV. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou splnění formálních podmínek a předpokladů ústavní stížnosti stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas a k tomu oprávněnou osobu, řádně zastoupenou [§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1, § 30 odst. 1 a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím obou soudů svěřit nezletilého do péče otce a matce upravit styk a povinnost přispívat na výživu nezletilého. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, zásadně nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Stěžovatelka nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládala v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy styku s nezletilým, vymezené obecnými soudy, s jejichž právními závěry, toliko na úrovni tzv. podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem. Jak ovšem Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jeho úkolem je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení tzv. podústavního práva [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda obecnými soudy přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). Pod zorným úhlem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž nynější ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jak okresní soud, tak i krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, na jejichž základě rozhodly o výchovných poměrech nezletilého, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť plně korespondují s výše předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatelky. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy přijatými závěry o úpravě jejího styku s nezletilým synem nevzaly v úvahu zájmy nezletilého a jejich závěry se nacházejí v rozporu s výsledky provedeného dokazování, zejména se závěry znaleckého posudku znalkyně PhDr. Marty Skulové ze dne 10. 8. 2015, Ústavní soud tyto závěry stěžovatelky nesdílí. Z odůvodnění rozsudků obecných soudů je zcela zřejmé, že při formulaci svých závěrů o úpravě styku matky s nezletilým vzaly v úvahu veškerá specifika projednávané opatrovnické věci. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda v chování rodičů nezletilého došlo k určitému pokroku, případně zkoumaly, z jakého důvodu se tak nestalo, a péči o nezletilého podle toho upravily. Námitku stěžovatelky, že obecné soudy při svém rozhodování ohledně úpravy styku otce s nezletilým vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když na straně jedné reflektovaly spíše závěry vyplývající z revizního znaleckého posudku, na straně druhé odmítly stěžovatelkou navrhované důkazy, Ústavní soud nesdílí. Konstatuje, že obecné soudy všechny provedené důkazy, včetně obou znaleckých posudků, kriticky hodnotily především s ohledem na zájmy nezletilého, přičemž vycházely z celé řady dalších důkazních prostředků, jimiž ověřovaly nejen jeho stanovisko (přání), ale i výchovné prostředí a vzájemné vztahy mezi jeho rodiči. Proto nelze souhlasit s námitkami stěžovatelky, že se ve svém rozhodnutí obecné soudy nevypořádaly s rozdílnými závěry obou ve věci vypracovaných znaleckých posudků a nezohlednily tak specifické okolnosti nyní projednávaného případu. Důvodná není ani námitka stěžovatelky o údajně opomenutých důkazech. Obecný soud není povinen provádět veškeré důkazy navrhované účastníky řízení, jestliže shledá, že navrhované důkazy by byly nadbytečné nebo irelevantní, a tento svůj závěr náležitě odůvodní. V posuzovaném případě byly tyto podmínky splněny. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.