IV.ÚS 1720/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Robertem Pešou, advokátem, sídlem náměstí Míru 117, Olešnice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2026 č. j. 9 To 114/2026-36 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 3. března 2026 č. j. 2 Nt 1802/2026-25, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1, 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Brno-venkov v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl podle § 72 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), o ponechání stěžovatele ve vazbě, neboť jsou u něj nadále dány důvody vazby uvedené v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Současně podle § 73 odst. 1 písm. b) téhož zákona a contrario nepřijal v náhradu za vazbu nabídnutý písemný slib stěžovatele.

3. Stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaného dílem dokonaným a dílem ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit společně s druhým obviněným. Rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu nabylo právní moci dne 4. 12. 2025.

4. Stěžovatelovu stížnost Krajský soud v Brně zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť v napadeném usnesení neshledal žádné procesní či věcné vady.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel se dovolává doktríny zesílených důvodů vazby. Upřesňuje, že s narůstající délkou vazby se zvyšují požadavky na přesvědčivost, konkrétnost a individualizaci vazebních důvodů. Soudy dle jeho názoru těmto požadavkům nedostály. Uvádí, že obava z jeho útěku je zcela abstraktní, hypotetická, spekulativní (daná mezinárodním přesahem stíhané trestné činnosti) a nepodložená konkrétními zjištěními. Stěžovatel namítá, že soudy dostatečně nezohlednily skutečnosti svědčící proti jeho útěku (např. silná citová vazba k dceři). Uvádí, že základním opěrným bodem napadených rozhodnutí je hrozba vysokého trestu, která však (dle jeho interpretace judikatury Ústavního soudu) nepostačuje k odůvodnění útěkové vazby. Za nedostatečně podložené považuje rovněž závěry o pokračování předstižné vazby (dané např. absencí zaměstnání). Stěžovatel se dovolává rovněž principu subsidiarity vazby, přičemž rozporuje zamítavý závěr soudů o nahrazení vazby slibem. Upozorňuje na odlišné zacházení s druhým obviněným, který je nadále stíhán na svobodě. Vymezuje se proti závěru okresního soudu, jenž sice uvedl, že stěžovatel u vazebního zasedání využil práva nevypovídat k trestné činnosti, a soud proto nemohl zjistit, jak se změnil jeho postoj ke stíhaným skutkům, následně však zmínil, že mlčení obviněného může mít určité důsledky při hodnocení důkazů.

6. Stěžovatel žádal o přednostní projednání jeho návrhu podle § 39 zákona o Ústavním soudu, nicméně v průběhu řízení před Ústavním soudem vzal stěžovatel tento svůj dílčí návrh zpět, neboť byl z vazby propuštěn.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud opakovaně judikuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti, a tedy nikoli jistoty, jde-li o další vývoj řízení i důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně (srov. např. usnesení ze dne 13. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 189/24).

8. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (srov. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10). Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud z důvodu respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (srov. např. usnesení ze dne 7. 12. 2023 sp. zn. I. ÚS 3107/23). Na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a z principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (srov. nález ze dne 29. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 2498/23).

9. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy měly na zřeteli shora uvedené požadavky, jež ústavní předpisy kladou na rozhodování ve vazebních věcech, přičemž zcela logicky a přesvědčivě odůvodnily, proč dospěly k závěru o trvajícím naplnění podmínek § 67 písm. a) a c) trestního řádu.

10. Soudy zdůvodnily vazbu útěkovou [§ 67 písm. a) trestního řádu] nejen hrozbou vysokého trestu nepodmíněného odnětí svobody, ale také výraznými a prokazatelnými vazbami stěžovatele na zahraničí. Zohlednily (srov. usnesení krajského soudu, bod 6), že stěžovatel není pracovně, osobně a ani majetkově zakotven v České republice s tím, že "nic z toho, co zde zanechává, by pro něj nepředstavovalo natolik závažnou překážku, aby se vzdal možnosti trestnímu řízení se vyhnout." Soudy nezpochybnily ani citovou vazbu k dceři, nicméně vzaly v potaz, že tato vazba se vztahuje k osobě, a tedy nikoli k České republice, což nevylučuje možnost odcestování společně s rodinou. K vazbě předstižné [§ 67 písm. c) trestního řádu] soudy poukázaly na opakovanou a bohatou trestní minulost stěžovatele, jeho vztah k omamným a psychotropním látkám, jakož i k tomu, že trestná činnost byla s největší pravděpodobností jeho hlavním zdrojem obživy (tamtéž, bod 7). Soudy pak rovněž náležitě vysvětlily, z jakých důvodů podle nich nelze vazbu nahradit žádným jiným opatřením, tj. proč nebyl přijat písemný slib obviněného (srov. usnesení krajského soudu, bod 8; usnesení okresního soudu, bod 19). Navzdory odlišnému názoru stěžovatele platí, že se soudy dostatečně zabývaly rovněž doktrínou zesílených důvodů vazby (srov. usnesení krajského soudu, bod 8; usnesení okresního soudu, bod 20). Ústavní deficit Ústavní soud neshledal ani v úvahách souvisejících s právem obviněného stěžovatele mlčet a neposkytovat orgánům činným v trestním řízení žádné informace (srov. usnesení okresního soudu, bod 11), jež nadto - nutno dodat - netvoří opěrný bod rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě.

11. Ústavní soud má za to, že obecné soudy v nyní posuzovaném případě shora uvedeným požadavkům na řádné odůvodnění svých rozhodnutí dostály, když zcela dostatečně vysvětlily, na základě jakých skutečností rozhodly o ponechání stěžovatele ve vazbě, přičemž se podrobně věnovaly otázce naplnění vazebních důvodů. Pokud se stížnostní soud ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně a ve vztahu ke konkrétním námitkám odkázal na obsah jeho rozhodnutí, nepovažuje Ústavní soud tento postup za rozporný se zárukami spravedlivého procesu. Důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí pak nemůže být ani stěžovatelem poukazovaná skutečnost, že druhý obviněný je stíhán na svobodě. Tak jako nemůže být v rovině hmotného práva relevantní námitka, že se trestné činnosti dopouštějí i jiné osoby (tzv. tu quoque argument - srov. usnesení ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 2653/20, bod 16), nemůže být v procesní rovině případná námitka, že jiný obviněný je stíhán na svobodě. Jak již uvedl krajský soud, při rozhodování o vazbě soudy posuzují konkrétní okolnosti každé jednotlivé věci, konkrétní osobu a konkrétní důvody této věci (srov. usnesení okresního soudu, bod 16).

12. V souhrnu lze uzavřít, že stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá toliko repetitivní argumentaci, s níž se však opakovaně vypořádaly obecné soudy. Jeho ústavní stížnost tak již jen z tohoto důvodu postrádá ústavní rozměr.

13. Ústavní soud konstatuje, že soudy neporušily základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že samotné propuštění stěžovatele z vazby na naplnění podmínek projednatelnosti ústavní stížnosti směřující proti vazebnímu omezení osobní svobody nic nemění, neboť stěžovatel má právo na to, aby bylo posouzeno takové omezení osobní svobody, byť toto aktuálně již netrvá (srov. k tomu přiměřeně např. nález ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 1919/20).

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu