IV.ÚS 1734/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Michala Bartoně a Josefa Baxy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2026 č. j. 25 Cdo 2927/2025-521, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. června 2025 č. j. 12 Co 714/2024-479 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 23. října 2024 č. j. 17 C 308/2018-438, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě jako účastníků řízení a V. Ř. a obchodní společnosti Krajská zdravotní, a. s., sídlem Sociální péče 3316/12a, Ústí nad Labem, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se na vedlejších účastnicích domáhala náhrady nemajetkové újmy - bolestného ve výši 200 000 Kč. Tvrdila, že při poskytování zdravotní péče jí nesprávně nastavily dávkování antikoagulačních (protisrážlivých) léků, a přivodily jí tak krvácení do svaloviny dolní končetiny, které muselo být řešeno chirurgicky. Chybný postup byl podle stěžovatelky "motivován [jejím] etnickým původem".

2. Okresní soud v Mostě (poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen) shledal, že ke zhodnocení postupu vedlejších účastnic a toho, zda jejich případné pochybení mohlo způsobit tvrzenou újmu na zdraví, nepostačuje posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, který předložila stěžovatelka. Posouzení bylo třeba provést z hlediska více zdravotnických odvětví, zejména též z odvětví angiologie, k čemuž daný znalec odbornost neměl. Okresní soud proto rozhodl, že znalecký posudek provede znalecký ústav, a stěžovatelce uložil povinnost složit zálohu ve výši 50 000 Kč na zpracování tohoto posudku. Současně ji upozornil, že může požádat o osvobození od soudních poplatků podle § 138 občanského soudního řádu a že v případě vyhovění její žádosti bude zproštěna povinnosti hradit uvedenou zálohu. Na povinnost složit zálohu naopak podle okresního soudu nemá vliv skutečnost, že stěžovatelka jakožto navrhovatelka v řízení o náhradě újmy na zdraví je osvobozena od soudních poplatků podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

3. V návaznosti na to stěžovatelka podala "návrh na osvobození od povinnosti hradit zálohu na znalecký posudek", který okresní soud posoudil jako žádost o osvobození od soudních poplatků podle § 138 občanského soudního řádu. Usnesením ze dne 5. 8. 2024 rozhodl, že se stěžovatelce toto osvobození nepřiznává. Podle okresního soudu totiž stěžovatelka zamlčela část svých příjmů, které podle jeho zjištění činí přes 26 000 Kč měsíčně a umožňují stěžovatelce zaplatit požadovanou zálohu. Stěžovatelka, která byla zastoupena advokátem, proti tomuto usnesení nepodala odvolání.

4. Okresní soud poté stěžovatelku znovu vyzval ke složení zálohy na znalecký posudek a poučil ji, že dosud označené a provedené důkazy nepostačují k prokázání jejích žalobních tvrzení. Stěžovatelka zálohu nesložila, takže znalecký ústav posudek neprovedl, a ani neoznačila další důkazy. V návaznosti na to okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť stěžovatelka podle něj neunesla důkazní břemeno.

5. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Neztotožnil se s argumentací, že jelikož stěžovatelka namítala diskriminaci z důvodu etnického původu, mělo dojít k přesunu důkazního břemene. Tuto námitku podle krajského soudu vznesl právní zástupce stěžovatelky "pouze okrajově" až při jednání, pro přesun důkazního břemene přitom nestačí tvrdit, že došlo k diskriminaci, ale je třeba i prokázat "závadné jednání".

6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Závěr, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, byl podle něj učiněn v souladu s ustálenou judikaturou. Nemohlo ani dojít k přesunu důkazního břemene kvůli tvrzené diskriminaci, neboť stěžovatelka nedoložila skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit diskriminaci důkazem prima facie.

II. Argumentace stěžovatelky

7. Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její právo na ochranu soukromí (čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva", a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech) a na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Stěžovatelka též navrhuje, aby byla odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí.

8. Stěžovatelka podrobně rekapituluje obsah svých podání a namítá, že se obecné soudy jejími námitkami dostatečně nezabývaly. Podle ní měly nejdříve zkoumat, zda vedlejší účastnice postupovaly protiprávně, a teprve poté se mohly zabývat tím, zda stěžovatelka unesla důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti s tvrzenou újmou na zdraví. Nevypořádaly se ani s její argumentací, že byla diskriminována z důvodu etnického původu, a nezákonně požadovaly, aby tvrdila a prokázala, "u jakých jiných, konkrétních pacientů v obdobné situaci" byla léčba poskytnuta řádně.

9. Dále stěžovatelka namítá, že jí nemohla být uložena povinnost složit zálohu na náklady znaleckého posudku, neboť je od soudních poplatků osvobozena podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o soudních poplatcích. O osvobození od soudních poplatků podle § 138 občanského soudního řádu nikdy nežádala, obecné soudy takto nesprávně vyhodnotily její návrh na osvobození od povinnosti hradit stanovenou zálohu.

10. Obecné soudy pak podle stěžovatelky chybně rozhodly i o tom, že znalecký posudek musí podat znalecký ústav, ačkoliv by stačil posudek znalce. Okresní soud navíc nepravdivě argumentoval, že mu ustanovení znaleckého ústavu závazně uložil krajský soud. Dále stěžovatelka vysvětluje, proč by měla mít nárok na náhradu újmy způsobené použitím léčivých přípravků způsobem rozporným se souhrnem údajů o přípravku. Shrnuje, že Nejvyšší soud ignoroval judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, nezabýval se tvrzenými rozpory s touto judikaturou, a nezohlednil postavení stěžovatelky jako slabší strany, ani její situaci jako osoby s III. stupněm invalidity.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To v posuzované věci neshledal.

12. Obecné soudy dostatečně odůvodnily, proč pro posouzení postupu vedlejších účastnic a toho, zda jejich případným pochybením vznikla tvrzená újma na zdraví, bylo třeba opatřit posudek znaleckého ústavu. Ten totiž mohl zdravotní péči zhodnotit z hlediska více odborností, tedy i z hlediska odvětví angiologie, k čemuž znalec z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, jehož posudek předložila stěžovatelka, neměl potřebnou odbornost. Tato jejich úvaha nijak nevybočuje z ústavních mezí.

13. Ani požadavkem, aby stěžovatelka složila zálohu na náklady spojené s posudkem znaleckého ústavu, nebyla porušena její základní práva. Povinnost složit zálohu na náklady důkazu lze uložit účastníkovi, který není "osvobozen od soudních poplatků" (§ 141 odst. 1 občanského soudního řádu). Podle obecných soudů se tato výjimka vztahuje pouze na účastníky, kteří byli osvobozeni od soudních poplatků s ohledem na své majetkové poměry podle § 138 občanského soudního řádu. Nestačí tedy, je-li účastník v daném typu řízení osvobozen od soudních poplatků podle § 11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích. Tento výklad není zatížen vadou ústavněprávní intenzity.

14. Osvobození určitých účastníků od soudních poplatků podle § 11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích znamená, že tito účastníci nejsou povinni platit soudní poplatky vymezené v § 1 tohoto zákona; toto osvobození se ale nijak nedotýká jejich povinností souvisejících s placením nákladů řízení a jejich náhradou. I těmto účastníkům tedy lze uložit povinnost složit zálohu na náklady důkazu. Přestože tedy stěžovatelka jako navrhovatelka v řízení o náhradě újmy na zdraví byla dle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o soudních poplatcích osvobozena od placení soudních poplatků stanovených tímto zákonem, nebránila tato okolnost tomu, aby jí byla uložena povinnost složit zálohu na náklady důkazu.

15. Stěžovatelce bylo umožněno domáhat se osvobození od soudních poplatků podle § 138 občanského soudního řádu s tím, že v případě vyhovění její žádosti bude zproštěna povinnosti složit zálohu na náklady důkazu. Okresní soud nepochybil, když stěžovatelčin "návrh na osvobození od povinnosti hradit zálohu na znalecký posudek" vyhodnotil dle obsahu jako žádost o osvobození od soudních poplatků podle § 138 občanského soudního řádu; jen touto procesní cestou totiž stěžovatelka mohla dosáhnout toho, že nebude povinna zálohu složit.

16. Rozhodnutí okresního soudu, že se stěžovatelce nepřiznává osvobození od soudních poplatků, stěžovatelka - která byla v řízení před obecnými soudy zastoupena advokátem - nenapadla odvoláním ani ústavní stížností, která by proti rozhodnutí odvolacího soudu byla přípustná (viz např. nález ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 3279/23). V tomto řízení se tak Ústavní soud nemůže zabývat otázkou, zda stěžovatelce nemělo být přiznáno osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti ani nijak konkrétně nezpochybňuje úvahy okresního soudu, že věrohodně neprokázala své majetkové poměry, protože zamlčela část svých příjmů, a že její zjištěné příjmy ve výši přes 26 000 Kč měsíčně jí umožňovaly zálohu složit (bod 3 výše).

17. Jelikož stěžovatelce nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, byla povinna složit zálohu na provedení posudku znaleckého ústavu. Tu neuhradila, a tak nemohl být tento posudek proveden, a nenavrhla ani žádné další důkazy. Obstojí tedy závěr obecných soudů, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že vedlejší účastnice nepostupovaly při její léčbě lege artis a že v důsledku jejích pochybení jí vznikla tvrzená újma na zdraví.

18. Nic na tom nemůže změnit ani tvrzení stěžovatelky, že vedlejší účastnice se pochybení při léčbě dopustily kvůli jejímu etnickému původu. Samo o sobě totiž toto tvrzení nemohlo vést k přenesení důkazního břemene podle § 133a občanského soudního řádu. Podle judikatury totiž dotčená osoba "musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ní nebylo zacházeno obvyklým, tedy neznevýhodňujícím způsobem", respektive "musí nejdříve soudu předložit skutečnosti dostatečně odůvodňující závěr o existenci možné diskriminace (musí prokázat prima facie zásah)", teprve poté dochází k přesunu důkazního břemene na žalovaného (nález ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 880/15, body 23 a 24 a tam citovaná rozhodnutí). Námitka stěžovatelky, že pouhé tvrzení o diskriminaci mělo vést k přesunu důkazního břemene na vedlejší účastnice, tak ve světle této judikatury není důvodná. Není přitom pravda, že by obecné soudy po stěžovatelce požadovaly, aby prokázala "u jakých jiných, konkrétních pacientů" byl postup léčby řádný.

19. Další námitky stěžovatelky se již míjí s důvody, pro které obecné soudy nevyhověly její žalobě. Nejsou tedy opodstatněné.

20. K tvrzenému porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. srpna 2026 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu