IV.ÚS 1738/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ľ. M., zastoupené Mgr. Veronikou Němečkovou, advokátkou, sídlem Koulova 1565/9, Praha 6 -Dejvice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2026 č. j. 39 Co 404/2025-1196, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. P. a nezletilého Š. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Syn (nezletilý vedlejší účastník), kterému je nyní šestnáct let, byl v roce 2019 kvůli nepříznivému vývoji v péči matky svěřen do výlučné péče otce (vedlejšího účastníka). Koncem února 2024 se však navzdory soudem stanovené úpravě péče přestěhoval k matce (stěžovatelce). S otcem se od té doby stýká jen sporadicky. V srpnu 2024 soud rozhodl o střídavé péči rodičů ve dvoutýdenních intervalech, tento režim však nebyl v praxi realizován.

2. Otec v dubnu 2025 podal návrh na výkon rozhodnutí uložením pokuty matce. V průběhu soudního řízení vyšlo najevo, že rodiče zastávají odlišné výchovné přístupy a jejich vzájemné vztahy jsou dlouhodobě konfliktní, což se negativně promítá do synova psychického stavu. Po přestěhování k matce se jeho chování výrazně zhoršilo. Do pozdních nočních hodin trávil čas venku, do školy chodil unavený, nepřipravený a měl mimořádně vysokou absenci, kterou mu matka vždy omluvila. Pro podezření na záškoláctví mu byla udělena ředitelská důtka a základní školu dokončil jen s obtížemi. To se nezlepšilo ani po nástupu na střední školu. Problémy s dodržováním pravidel měl i mimo školní prostředí. Rodině byla opakovaně doporučována odborná pomoc, matka a syn ji však odmítali. Syn neměl o nápravu vztahu s otcem zájem, otec je prý na něj příliš přísný, matka mu v kontaktu s otcem nebrání.

3. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 10. 2025 návrh otce na výkon rozhodnutí zamítl. Syn se blíží dospělosti, výkon rozhodnutí nemůže sloužit k násilné změně jeho vůle, nebyla-li úmyslně ovlivněna třetí osobou. Matka mu ve styku s otcem nebrání a rozhodnutí ponechává na něm. Střídavá péče není v dané situaci funkční a její ponechání by vedlo jen k dalším sporům mezi rodiči (s tím se nakonec ztotožnil i otec, který onemocněl a nebyl by schopen péči o syna zajistit). Syna proto soud svěřil do výlučné péče matky, byť její rodičovské kompetence považoval za snížené a měl výhrady k matčině benevolentnímu stylu výchovy. Styk s otcem ponechal neupravený, což by mohlo přispět ke zlepšení vztahů. Upravil také vyživovací povinnost otce. Návrh matky na zpětné výživné zamítl, neboť syn se u ní v rozhodné době nacházel protiprávně, což nemůže jít k tíži otce.

4. Otec podal odvolání proti výroku o zamítnutí jeho návrhu na výkon rozhodnutí. Matka odvoláním napadla výrok o výživném a domáhala se jeho zpětné úpravy k březnu 2024, kdy se k ní syn přestěhoval. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že matce za pět neuskutečněných předání otci uložil pokutu v celkové výši 15 tis. Kč. Matka totiž bezbřehou tolerancí vytváří prostředí vedoucí k nerespektování pravidel. Nevyvinula dostatečnou snahu ke zlepšení synova postoje, o čemž svědčí i to, že odmítá nabízené terapie. Při pohledu na synův zahálčivý život se otcovy výchovné metody jeví racionální a svědčí spíše o důslednosti než o nepřiměřené přísnosti. Neuskutečněný styk již sice nelze zpětně nahradit, jeho zmaření však neztrácí na významu; v nejlepším zájmu syna zůstává podpora kontaktu s otcem. Uložení pokuty nemá sankční povahu, soudy však nemohou konzervovat nefunkční stav bez reálné motivace rodičů plnit soudem stanovené povinnosti. Uložení pokuty ukazuje i synovi, že neplnění povinností má své důsledky a z pohledu otce odpovídá závažnosti přerušení jeho kontaktu se synem. Syn se k matce přestěhoval již ve čtrnácti letech, kdy k takovému rozhodnutí nebyl dostatečně rozumově a emocionálně vyspělý. Dosavadní vývoj potvrzuje, že není schopen posoudit následky svého chování a postupně směřuje na "šikmou plochu".

5. Městský soud nevyhověl požadavku matky na zpětné stanovení výživného. Bylo by v hrubém rozporu s dobrými mravy, pokud by v důsledku svévolného neplnění povinností podporovaného matkou soud otci zvýšil výživné. Není ani v zájmu syna s ohledem na jeho postoj k plnění povinností vytvářet mu finanční rezervu. Otci proto stanovil výživné až ke dni 27. 11. 2025, kdy v důsledku změny postoje otce k péči (vlivem jeho onemocnění a také únavy z bezvýslednosti jeho dosavadního postupu) došlo ke změně poměrů, která vyústila ve svěření syna do péče matky.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se městský soud uložením pokuty snaží působit na vůli syna represemi vůči matce. Pokuta je nástrojem k vynucení povinnosti, nikoli sankcí k prosazení násilné změny vůle dítěte, jehož postoj se nepodařilo ovlivnit ani přes působení matky, orgánu sociálně-právní ochrany dětí a soudu. Městský soud sám připouští, že pokuta nemusí reálně zajistit předávání, čímž potvrdil, že jde o opatření neúčelné. Jeho rozhodnutí je navíc vnitřně rozporné - na jedné straně uznává, že byl syn ponechán v péči matky, protože ho nelze ke kontaktu s otcem přinutit, současně však matce za týž stav uložil pokutu.

7. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že přes dva roky byla vyživovací povinnost přenesena výlučně na ni. Výživné, které měla podle nerealizovaných soudních rozhodnutí hradit k rukám otce, po ní otec nyní vymáhá v exekučním řízení. Zvlášť nespravedlivé důsledky se projevují v období od února 2024 do srpna 2024, kdy měl být syn ve výlučné péči otce, avšak ve skutečnosti ho plně vyživovala matka. Přesto otec nyní vymáhá výživné i za toto období, a snaží se na úkor stěžovatelky obohatit. Dobré mravy soudy uplatnily jednostranně ve prospěch otce. Zpětné přiznání výživného by mělo být pravidlem a jeho odepření výjimkou. Výživné nelze odepřít proto, že soudy vnímají syna jako "problémové" dítě vedoucí zahálčivý život. Matka nemůže být přes výživné "trestána" za to, že se soud hodnotově neztotožňuje s její výchovou. Městský soud navíc o nároku stěžovatelky na zpětné vyměření výživného ode dne 26. 2. 2024 nerozhodl výrokem, jde proto o opomenutý nárok. Výživné bez odůvodnění vyměřil až od 27. 11. 2025 a tento výrok je nepřezkoumatelný.

8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech, o který v posuzované věci nejde. Ústavní soud se již v minulosti k podstatě nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty podle § 502 zákona o zvláštních řízeních soudních opakovaně vyjadřoval (srov. nálezy ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 3462/14; ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15; ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 3573/18; nebo ze dne 26. 8. 2025 sp. zn. II. ÚS 1938/25). Jak stěžovatelka správně uvádí v ústavní stížnosti, cílem pokuty není bez dalšího rodiče sankcionovat, ale přimět ho, aby umožnil druhému rodiči vykonávat nerušený rodinný život ve shodě se soudním rozhodnutím upravujícím styk s dítětem. Napadené rozhodnutí tento účel sleduje.

9. Městský soud po podrobném vyhodnocení všech relevantních skutečností dospěl k závěru, že matka dlouhodobým přístupem k výchově přispívá k nerespektování pravidel a nezodpovědnému postoji syna k jeho povinnostem, a současně tak vytváří prostředí, které brání jakémukoli posunu v jeho vztahu k otci. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkový stav zjištěný civilními soudy (blíže bod 2 shora). Matka neprokázala dostatečnou sebereflexi ani snahu tento stav jakkoli změnit, například využitím odborné pomoci. Městský soud se zabýval celkovým kontextem rodinné situace a zohlednil také působení otce na syna. Neshledal však žádné okolnosti, které by mohly přístup matky a její dlouhodobou rezignaci na vytváření podmínek pro změnu postojů syna (nejen) k otci ospravedlnit.

10. V posuzované věci tedy nejde o to, že by byla matka uložením pokut "trestána", protože se jí nepodařilo změnit postoj syna k otci. Jde o to, že podle zjištění městského soudu v tomto směru nevyvinula dostatečné úsilí a její působení na syna je kontraproduktivní a nepřispívá k podpoře jeho vztahu s otcem. Pokuta ji má proto především přimět k tomu, aby se zdržela jednání, kterým fakticky ztěžuje péči druhého rodiče, a aby na syna v tomto směru vhodně působila. Uložení pokuty matce se nevylučuje se závěrem, že vzhledem k současnému rozpoložení syna a nemoci otce je vhodné syna svěřit do péče matky. Napadený rozsudek proto není vnitřně rozporný.

11. Jde-li o otázku zpětného výživného, lze souhlasit se stěžovatelkou, že jeho nepřiznání by mělo být výjimkou. Vždy bude nezbytné posuzovat okolnosti každého případu; výživné zpětně přiznáno nebude typicky pro rozpor s dobrými mravy či z důvodů zneužití práva (např. nálezy ze dne 25. 9. 2024 sp. zn. I. ÚS 871/24, bod 50, ze dne 25. 9. 2024 sp. zn. I. ÚS 1760/24, bod 32). Aplikováno na posuzovanou věc, při posouzení zpětného výživného nelze zjednodušeně vycházet jen z toho, jaká úprava péče a výživného platila podle tehdy platných soudních rozhodnutí, ani pouze z toho, jaký byl faktický stav, tedy že syn pobýval výlučně u matky. Rozhodné byly především okolnosti, za nichž k této faktické změně došlo. Právě v tom spočívá podstata úvahy civilních soudů a nelze jim proto vytýkat, že formalisticky lpěly na formální soudní úpravě a nepřihlédly ke skutečnému stavu.

12. Závěr soudů, že za konkrétních okolností této věci by bylo v rozporu s dobrými mravy požadovat po otci zpětně další plnění, nelze považovat za excesivní. Stěžovatelka netvrdí ani nedokládá, že by nepřiznání zpětného výživného vedlo k ohrožení materiálního zabezpečení syna nebo mělo pro syna či matku jiné závažné negativní důsledky. Ani z tohoto pohledu proto nelze závěr obecných soudů považovat za nepřiměřený. Jak upozornil i městský soud, otázka plnění vyživovací povinnosti matkou a případných zjevně nespravedlivých dopadů, které by pro ni mohlo vymáhání výživného v exekučním řízení mít, není předmětem tohoto řízení a soudy se jí mohou zabývat v rámci probíhající exekuce [srov. např. § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu].

13. Neústavní vadu nezakládá ani to, že městský soud ve výroku výslovně nerozhodl o zpětném výživném. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že se otázkou zpětného výživného zabýval a vysvětlil, proč je za daných okolností nepřiznal. Částečné nevyhovění návrhu na určení výživného pro nezletilé dítě je zahrnuto ve výroku implicitně (srov. opět nálezy I. ÚS 871/24, bod 24, a I. ÚS 1760/24, bod 39). Jde-li o navázání vyživovací povinnost otce k datu 27. 11. 2025 (výrok II rozsudku městského soudu), je z odůvodnění zřejmé, že rozhodný byl okamžik, kdy byl syn pravomocně soudem svěřen do výlučné péče matky (srov. bod 30 napadeného rozsudku).

14. Ústavní soud neshledal stěžovatelkou namítané ústavněprávní vady. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu na přednostní rozhodnutí Ústavní soud nerozhodoval, neboť mu fakticky vyhověl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu