IV.ÚS 1745/18
V PLATNOSTI- VS Praha 12 Cmo 194/2016-1130
- NS 23 Cdo 2681/2017
- ÚS IV.ÚS 1745/18
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože soudy prvního a odvolacího stupně správně vyhodnotily důkazy a vztah mezi účastníky sporu. Rozsudky byly srozumitelné, jasné a neobsahovaly porušení ústavních procesních principů. Stěžovatel nesplnil podmínku zjevné neopodstatněnosti, protože jeho nesouhlas se závěry soudů nevykazuje závažné právní chyby. Soud se nezabýval výsledkem sporu, ale pouze zda byly dodrženy základní právní zásady.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Ing. Karla Kuny, insolvenčního správce dlužníka ANIDOR, s. r. o., se sídlem v Ústí nad Orlicí, Velké Hamry 393, zastoupeného JUDr. Martinem Týlem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2018, č. j. 23 Cdo 2681/2017-1159, Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2017, č. j. 12 Cmo 194/2016-1130, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. února 2016, č. j. 38 Cm 41/2002-1093, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Výše uvedeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové zamítl vzájemnou žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení částky 18 028 952,68 Kč, uložil mu povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1 526 915,34 Kč a České republice 44 730 Kč. K odvolání Vrchní soud v Praze shora citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 62 726,40 Kč; dovolání Nejvyšší soud svým rozsudkem zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ústavní stížnosti uvádí, že žalobce se proti právnímu předchůdci stěžovatele domáhal za dodanou elektrickou energii zaplacení částky 245 676,10 Kč, právní předchůdce se vzájemným návrhem domáhal proti žalobci náhrady škody a ušlého zisku ve výši 18 028 095,68 Kč za nedodanou elektrickou energii; o tomto návrhu však soudy rozhodly, jak shora uvedeno. Podle soudů žalobce neporušil svoji zákonnou povinnost zajistit dodávku každému odběrateli, nepovolil-li využít stávajícího rezervovaného příkonu v odběrném místě. Podle stěžovatele se však nalézací soud nedostatečně vypořádal s jeho skutkovou a právní argumentací a z provedených důkazů učinil nesprávná skutková zjištění, k čemuž však soud odvolací nepřihlédl a nesprávně se s takovými závěry ztotožnil - rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1235/11 či I. ÚS 3324/15). Podle stěžovatele nastal extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním, skutkovými zjištěními a právními závěry - k tomu odkazuje na nálezy sp. zn. II. ÚS 3496/13, I. ÚS 1196/13, III. ÚS 1604/13. Stěžovatel není spokojen ani se závěry dovolacího soudu, které považuje vzhledem k odůvodnění rozsudku za překvapivé; Nejvyšší soud totiž pracuje se závěry, které z provedeného dokazování ani nevyplývají. Nesprávně aplikovaná právní norma (sp. zn. I. ÚS 496/16) znamená nesprávnost rozsudku. Popsanými vadami rozsudků měl být stěžovatel zkrácen v právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto navrhl, aby Ústavní soud všechna rozsudky zrušil. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí; eventuálním porušením běžných práv se zabývá tehdy, je-li současně porušením základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Správností hodnocení důkazů se Ústavní soud zabývá jen tehdy, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. Taková situace však v projednávaném případě nenastala. Právní předchůdce stěžovatele byl zažalován pro neuhrazení dodané energie, podal protinávrh a domáhal se náhrady škody (v násobně větším rozsahu), kterou dovodil z porušení povinnosti dodavatele energie. Soudy podrobně prověřily předestřená tvrzení stěžovatele i jeho právního předchůdce, a byť rozdílně zhodnotily právní vztah mezi účastníky řízení (změna smlouvy/nová smlouva), učinily shodný závěr vycházející s příslušné vyhlášky, že rezervovaný příkon je v obou případech dán smluvně; nezjistily tedy pochybení dodavatele energie, a proto ani vznik škody a opodstatněnost nároků stěžovatele, ani jeho právního předchůdce. Odůvodnění napadených rozsudků jsou srozumitelná, jasná a Ústavní soud je považuje za správná, nezakládající pochybnosti, které stěžovatel předestírá. Samotný nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů není způsobilý založit důvodnost jeho ústavní stížnosti ani potvrdit jeho přesvědčení o zkrácení v zaručených právech. Právo na spravedlivý proces (čl., 36 Listiny) zaručuje každému spravedlivé soudní řízení podle předem stanovených pravidel, jakož i možnost uplatnit všechny zákonné procesní nástroje včetně opravných prostředků, které stěžovatel využil. Setrvale nepříznivé závěry soudů nejsou tvrzeným zásahem do základních práv stěžovatele. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2018 Jan Musil v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.