IV.ÚS 1761/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jany Šimkové, advokátky, sídlem Studentská 1225, Bohumín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2026 č. j. 4 To 20/2026-368 a výroku II usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 1. prosince 2025 č. j. 3 T 93/2024-351, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že stěžovatelka byla usnesením Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 13. 7. 2023 č. j. 1 ZN 4745/2023, ustanovena opatrovnicí poškozených nezletilých k výkonu práv jejich zákonného zástupce v trestní věci vedené proti odsouzené pro zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) trestního zákoníku, a zastupovala je po celou dobu řízení. Trestní řízení bylo pravomocně skončeno rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 3. 2025 č. j. 3 T 93/2024-279, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2025, č. j. 4 To 151/2025-321, kterým byla odsouzené uložena povinnost nahradit poškozeným škodu. Se zbytkem nároku byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Za zastupování poškozených stěžovatelka vyúčtovala odměnu a náhrady v celkové výši 355 168 Kč včetně DPH. Okresní soud rozhodl napadeným usnesením tak, že výrokem I přiznal stěžovatelce za celkem 17 úkonů právní služby odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu za promeškaný čas celkem 200 482 Kč včetně DPH. Výrokem II pak její návrh ohledně zbývající částky 154 686 Kč zamítl. Uvedl, že do okamžiku přihlášení se poškozených s nárokem na náhradu škody vycházel z obecné tarifní hodnoty podle § 10 odst. 5 věty první advokátního tarifu (dále jen "AT"), neboť do té doby nebylo zjevné, zda a v jaké výši bude náhrada škody uplatněna. Od uvedeného data (za úkony učiněné do konce roku 2024) jí pak přiznal odměnu ve výši 9 920 Kč za společné úkony podle § 7, § 9 odst. 4 písm. a) a § 12 odst. 4 AT, když vycházel z tarifní hodnoty odpovídající ochraně osobnostních práv poškozených. Odměnu za úkony provedené v roce 2025 stěžovatelce přiznal v souladu s předloženým vyúčtováním, resp. zněním AT účinným od 1. 1. 2025.

2. Stížnost stěžovatelky krajský soud zamítl jako nedůvodnou. Uvedl, že okresní soud postupoval správně, pokud do okamžiku přihlášení se poškozených s nárokem na náhradu škody vycházel z obecného ustanovení § 10 odst. 5 věty první AT, neboť do té doby nebylo zřejmé, zda bude požadována náhrada škody, nemajetkové újmy či obojí, a z jakého titulu a v jaké výši. Od uvedeného data pak správně postupoval podle § 9 odst. 4 písm. a) AT, jelikož v daném případě šlo podle tehdejšího znění AT o ochranu osobnostních práv poškozených. Krajský soud rovněž shledal věcně odůvodněným krácení odměny za společné úkony s ohledem na to, že šlo o čtyři poškozené zasažené jednou trestnou činností. Uzavřel, že okresní soud sice stručně, ale dostatečně transparentně vysvětlil svůj postup, krácení nárokované odměny i výpočty.

II. Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka tvrdí, že usnesením krajského soudu a výrokem II usnesení okresního soudu byla porušena její základní práva zaručená čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že § 10 odst. 5 AT, a to jak ve znění účinném do 31. 12. 2024, tak ve znění od 1. 1. 2025, stanoví, že při zastupování poškozeného v trestním řízení ve věci náhrady újmy se za tarifní hodnotu považuje výše peněžité částky přisouzené poškozenému se stanovenými výjimkami, a to po celou dobu zastupování. Advokátní tarif podle stěžovatelky nikde nestanoví, že by tato zvýšená tarifní hodnota náležela advokátovi až od okamžiku, kdy se poškozený s nárokem na náhradu újmy připojí. Snížení odměny na 9 920 Kč za společné úkony po připojení se s nárokem přitom podle stěžovatelky nebylo soudy jasně a srozumitelně odůvodněno a neodpovídá platným předpisům ani ustálené praxi. Odkaz okresního soudu na § 9 odst. 4 AT není podle stěžovatelky přiléhavý, neboť toto ustanovení po novele upravuje odměnu opatrovníka obviněného v trestním řízení, nikoliv odměnu za zastupování poškozeného, a ve znění účinném před novelou upravovalo ochranu osobnostních práv, která s projednávanou věcí vůbec nesouvisí. Stěžovatelka poukazuje na princip srovnatelnosti zdůrazněný v judikatuře Ústavního soudu, podle něhož je namístě srovnávat odměnu zástupce poškozeného s odměnou, jež by advokátovi náležela při zastupování žalobce v civilním řízení o identickém nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy. Naopak krácení odměn vytváří nedůvodný rozdíl v honorování advokáta prosazujícího soukromoprávní nárok poškozeného v adhezním řízení oproti tomu, jak by byla tatáž činnost honorována v civilním řízení. Zmocněnec či opatrovník poškozeného se navíc nemůže s nárokem na náhradu škody připojit dříve, než jsou známy okolnosti nutné pro toto připojení, jako jsou znalecké posudky a rozsah újmy. Trestní řád navíc umožňuje připojit se s nárokem až do zahájení dokazování a současně ukládá povinnost účastnit se všech úkonů trestního řízení od jeho počátku, takže podle stěžovatelky nedává smysl, aby se výše odměny odvíjela od okamžiku, kdy se poškozený s nárokem fakticky připojí. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2025 sp. zn. I. ÚS 1392/24, podle něhož exces spočívající v blíže neodůvodněném snížení odměny opatrovníka poškozeného o více než 160 000 Kč zasahuje do práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, zahrnujícího také právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

4. Ústavní soud předesílá, že k problematice nákladů řízení se ve své ustálené rozhodovací praxi staví velmi rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Rozhodování o nákladech řízení, do kterého spadá i určení výše odměny opatrovníka poškozených, má v relaci k předmětu samotného trestního řízení podružný charakter a případné dílčí pochybení obecného soudu v této oblasti zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Zásah Ústavního soudu je namístě pouze ve zcela výjimečných případech, a to tehdy, pokud rozhodnutí obecných soudů vykazuje znaky zjevného excesu či extrémní libovůle. V nyní posuzované věci však Ústavní soud žádné takové vybočení z ústavních mezí neshledal, neboť obecné soudy svá rozhodnutí o výši odměny stěžovatelky jako opatrovnice čtyř nezletilých poškozených srozumitelně, logicky a ústavně konformně odůvodnily.

5. Klíčovou námitkou stěžovatelky je nesouhlas s tím, že obecné soudy pro úkony právní služby provedené po přihlášení se poškozených s nárokem na náhradu škody do konce roku 2024 aplikovaly tarifní hodnotu podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024, namísto jí prosazovaného § 10 odst. 5 AT v tomtéž znění. Tento postup obecných soudů je však plně slučitelný s právní úpravou relevantní pro daný případ i s příslušnou judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2137/23 v souvislosti s tehdy platnou právní úpravou akceptoval, že při stanovení odměny za úkon právní služby v souvislosti s nárokem na náhradu nemajetkové újmy je namístě vycházet z tarifní hodnoty v paušální výši 50 000 Kč právě podle § 9 odst. 4 písm. a) AT.

6. Stěžovatelka se dále dovolává principu srovnatelnosti a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1392/24, z něhož dovozuje, že krácení tarifní hodnoty vytváří nedůvodný rozdíl v odměňování a představuje svévolné snížení její odměny. Takové interpretaci však nelze přisvědčit. Z uvedeného nálezu naopak plyne, že ústavněprávní dimenze zásadně nedosahuje samotná skutečnost, že normotvůrce odliší odměnu pro advokáty vykonávající v soudním řízení různé činnosti. Neústavní exces, který Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1392/24 korigoval, spočíval v tom, že obecný soud zcela libovolně a mimo kritéria zakotvená v právní úpravě snížil odměnu zmocněnce jen proto, aby ji uměle srovnal s odměnou obhájce. V nyní posuzovaném případě však soudy žádné takové svévolné či mimozákonné snížení odměny stěžovatelky neprovedly. Naopak se transparentně a předvídatelně držely kritérií výslovně zakotvených v AT v příslušném znění.

7. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky o nedostatečném či nesrozumitelném odůvodnění napadených rozhodnutí. Z usnesení okresního soudu i krajského soudu je naopak zjevné, jakými úvahami se tyto soudy při výpočtu odměny řídily. Okresní soud racionálně vymezil období zastupování do okamžiku přihlášení se s nárokem na náhradu újmy a po něm, jakož i různých znění AT v rozhodné době. Nesprávnost postupu obecných soudů nelze spatřovat ani ve snížení sazby odměny o 20 %, neboť stěžovatelka prováděla společné úkony při zastupování čtyř poškozených, což představuje standardní postup podle § 12 odst. 4 AT, který i krajský soud shledal věcně odůvodněným.

8. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími, resp. jejich jednotlivými výroky, nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu