IV. ÚS 1777/07

Rubrum

Součástí zásady právního státu, která nachází své normativní vyjádření v čl. 1 odst. 1 Ústavy, je princip právní jistoty, jehož komponenty tvoří i zásada ochrany důvěry v zákon, jakož i zásada zákazu retroaktivity. Tyto komponenty se vztahují i na nabytí vlastnického práva stěžovatelem v dané věci. Lze-li z ústavního pořádku dovodit určitý omezený retroaktivní účinek v případě, že právní předpis, který má být v dané věci aplikován, je v rozporu s ústavním pořádkem, nedochází tím automaticky k vyloučení výše uvedených komponentů principu právní jistoty v právních vztazích, v nichž některý z účastníků mohl být dotčen na svém ústavně garantovaném základním právu aplikací zrušeného právního předpisu. Obecné soudy tím, že přiznaly ex tunc účinek zrušení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách a konstatovaly neplatnost předmětné nedobrovolné dražby pro neexistenci právního titulu podle uvedeného ustanovení, porušily principy zákazu retroaktivity a ochrany důvěry v zákon podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a tím porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V důsledku tohoto postupu došlo ze strany obecných soudů rovněž k porušení práva stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť mu bylo v důsledku napadeného rozhodnutí toto právo odňato.

Výrok

Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Š., zastoupeného JUDr.

V. S., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. června 2007 č. j. 21 Cdo 1534/2006-228 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. února 2006 č. j. 20 Co 24/2006-165, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Okresního soudu v Mladé Boleslavi jako vedlejšího účastníka řízení, spolu s návrhem na projednání věci mimo stanovené pořadí, takto:

Odůvodnění

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2007 č. j. 21 Cdo 1534/2006-228 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. února 2006 sp. zn. 20 Co 24/2006 se zrušují.

Poučení

I.

1. Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. července 2007, jež i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), napadal stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze. Podle jeho názoru došlo těmito rozhodnutími k dotčení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), práva na pokojné užívání jeho majetku a na legitimní očekávání ochrany majetku garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ústavního principu rovnosti v právech, zakotveného v čl. 1 Ústavy a čl. 1 Listiny a blíže zaručeného vlastnického práva v čl. 11 odst. 1 Listiny, podle něhož vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, ústavních principů právní jistoty a důvěry občana v právo, jež jsou integrální součástí atributů právního státu podle čl. 1 Ústavy zejména zákazu retroaktivity, proto navrhl jejich zrušení.

2. Stěžovatel se žalobou domáhal přezkumu uvedeného rozhodnutí dovolacím soudem, podstatou jeho argumentace, stručně řečeno - byl právní závěr Nejvyššího soudu o derogačním účinku nálezu Ústavního soudu ze dne 8. března 2005 sp. zn. Pl. ÚS 47/04 publikovaného pod č. 181/2005 Sb., kterým bylo ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o veřejných dražbách“), dnem 10. května 2005 zrušeno. Stěžovatel tvrdil, že Nejvyšší soud nepřezkoumal jeho námitky týkající se jednak porušení jeho ústavně zaručených práv a ústavních principů a jednak vymezení okruhu účastníků řízení o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby. Rovněž se nevypořádal s námitkami opřenými o ustanovení § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

3. Stěžovatel spatřuje největší pochybení Nejvyššího soudu, jakož i Krajského soudu v Praze, v tom, že oba soudy rozhodly tak, jako by právní účinky nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 181/2005 Sb. působily nikoli ex nunc, nýbrž ex tunc. Tento nález Ústavního soudu dle napadených rozhodnutí obecných soudů působí zpětně, jako by rušil práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých na základě § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách ještě před 10. květnem 2005, kdy citovaný nález nabyl účinnosti. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu (srov. např. III. ÚS 103/99, III. ÚS 133/03, III. ÚS 252/04, II. ÚS 303/95, I. ÚS 458/96, III. ÚS 611/01, Pl. ÚS 38/06, Pl. ÚS 5/98).

4. S uvedenými závěry Nejvyššího soudu i Krajského soudu stěžovatel nesouhlasil s tím, že svým výkladem nálezu Ústavního soudu nešetřily smysl a podstatu základního práva stěžovatele na legitimní očekávání, čímž porušily článek 4 odst. 4 Listiny, když jejich výklad je ve svém důsledku retroaktivním. Proto navrhl, aby rozhodnutí napadená ústavní stížností byla zrušena. II. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Mladé Boleslavi (15 C 242/2003), z něhož zjistil následující skutečnosti:

5. Stěžovatel se na základě opakované veřejné dražby nedobrovolné, konané dne 23. srpna 2002 v Ostravě, stal jako vydražitel vlastníkem předmětu dražby, a to budovy č. p. 1794 na parcele č. st. 3165 zastavěná plocha a nádvoří a tohoto pozemku v obci a kat. území Rožnov pod Radhošťem, okr. Vsetín; za tyto nemovitosti, označované též jako obchodní dům Láz, za které zaplatil cenu dosaženou vydražením ve výši 19.800.000,- Kč.

6. Žalobou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. července 2003 (změněna se souhlasem soudu 5. září 2005) se manželé P. a Ing. I. Z. domáhali určení, že nedobrovolná opakovaná dražba je neplatná, neboť nebyly splněny zákonné podmínky. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 10. října 2005 (15 C 242/2003-118) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě výsledků dokazování dospěl k závěru, že dražbou jako veřejným jednáním ve smyslu § 2 písm. a) zákona o veřejných dražbách a udělení příklepu byli dotčeni nejen žalovaní ale i L. J. jako dlužník, vlastník i zástavce a M. J. jako zástavce, kteří měli právo ve smyslu ustanovení § 48 odst. 5 zákona o veřejných dražbách domáhat se vyslovení neplatnosti nedobrovolné dražby, což neučinili, soud je k tomuto také nemůže nutit a žalobci nemohli navrhnout jejich přistoupení na stranu žalobce, neboť jim uplynula zákonem stanovená roční lhůta od udělení příklepu, avšak žalobcům nic nebránilo, naopak to ke splnění podmínky pasivní věcné legitimace bylo nezbytné, aby žalovaní označili L. J. a M. J. jako účastníky na straně žalované či navrhli jejich přistoupení do řízení na stranu žalovanou nejméně v okamžiku, kdy navrhli změnu žaloby spočívající ve vyslovení neplatnosti dražby ve vztahu ke všem draženým nemovitostem. Pro nedostatek pasivní věcné legitimace musela být žaloba zamítnuta.

7. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. února 2006 (20 Co 24/2006-165) byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vztahu mezi žalobci manželi P. a Ing. I. Z. a žalovanými 1) M.-M. s.r.o., IČ: 46357823, 2) R. G. a.s., IČ: 25394738, 3) stěžovatelem, pokud byla dražena jedna ideální polovina nemovitostí, která je ve společném jmění manželů žalobců, je neplatná, v dalším se ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek potvrzen. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud nejprve dovodil, že žaloba o určení neplatnosti nedobrovolné dražby „ohledně druhé ideální poloviny nemovitostí“ byla podána (neplatnost dražby byla uplatněna až změnou žaloby ze dne 5. září 2005) po uplynutí jednoho roku, a že tedy právo na určení podle § 48 odst. 5 zákona o veřejných dražbách zaniklo. O pasivní a aktivní legitimaci účastníků řízení dospěl k závěru, že k podání žaloby o určení neplatnosti nedobrovolné dražby byli aktivně legitimováni žalobci manželé P. a Ing. I. Z. a manželé L. J. a M. J. (aktivně legitimováni k podání žaloby jen ohledně dražené jedné ideální poloviny nemovitostí, která byla před dražbou v jejich společném jmění manželů) a že pasivní věcnou legitimaci měli žalovaní 1), 2) 3) jako navrhovatel dražby, dražebník a vydražitel. Vzhledem k tomu, že v době od podání žaloby do rozsudku soudu prvního stupně bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 8. března 2005 sp. zn. Pl. ÚS 47/04 publikovaným pod č. 181/2005 Sb. s účinností ode dne 10. května 2005 zrušeno ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, odvolací soud dospěl k závěru, že stav protiústavnosti zde byl již v době provedení dražby, i když nebyl k tomu Ústavou povolaným způsobem deklarován, a že s ohledem na protiústavnost nemůže být veřejná nedobrovolná dražba jedné ideální poloviny nemovitostí žalobců platná, i když ke zrušení ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách došlo až po uzavření smlouvy o provedení dražby.

8. Žalovaný 2) R. G. a.s., IČ: 25394738 a stěžovatel, proti uvedenému rozsudku podali dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo zamítnuto usnesením ze dne 5. června 2007 č. j. 21 Cdo 1534/2006-28.

9. Podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení Nejvyšší soud a Krajský soud v Praze, a Okresní soud v Mladé Boleslavi, jako vedlejšího účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odmítl tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv a uvedl, že dle obsahu je zjevné, že stěžovatel nesouhlasí s právním názorem, který ve věci zaujaly odvolací a dovolací soudy, nerespektuje ustálenou judikaturu soudů a opakuje argumenty, které byly shledány dovolacím soudem za neopodstatněné. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá přezkoumání věci v další instanci Ústavním soudem, když se svými právními názory u obecných soudů neuspěl. Dále uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s platnými právními předpisy a vycházelo z konstantní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. K porušení stížností tvrzených ústavních principů nedošlo, proto navrhl odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a současně udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

11. Krajský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. E. D. (§ 30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) a to tak, že soud považuje stěžovatelovu ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť k porušení práv stěžovatele nedošlo, jestliže zákon dával kterémukoliv z účastníků nedobrovolné dražby možnost obrátit se na soud s žalobou o neplatnost nedobrovolné dražby a taková žaloba byla ve lhůtě dané zákonem podána, mohl a měl stěžovatel vyčkat rozhodnutí soudu, než do nabytého majetku investoval další prostředky, neboť jednou z možností rozhodnutí soudu bylo vyslovení neplatnosti nedobrovolné dražby. Jestliže dražba byla provedena na základě ustanovení, které bylo prohlášeno za protiústavní a na základě toho bylo zrušeno, nelze než dospět k závěru, že dražba byla v souladu s ústavním pořádkem. Účastník řízení uvedl, že souhlasí, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, aniž by vznesl návrh jak má Ústavní soud rozhodnout.

12. Okresní soud v Mladé Boleslavi se vyjádřil soudkyní Mgr. Š. H., která v plném rozsahu odkázala na odůvodnění rozsudku ze dne 10. října 2005 č. j. 15 C 242/2003-118 a též vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem dle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

13. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, jakož i z argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti. Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření účastníků řízení, jež vydali napadená rozhodnutí, na vědomí. III.

14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a čl. 4 Ústavy garantuje občanům ochranu základních práv a svobod soudní mocí. Ústavní soud tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

15. Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda zrušení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách nálezem Ústavního soudu ze dne 8. března 2005 sp. zn. Pl. ÚS 47/04 (N 47/36 SbNU 495) je důvodem neplatnosti nedobrovolné dražby ve věci stěžovatele.

16. Zrušení zákona nebo jiného právního předpisu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) a písm. b) Ústavy nezpůsobuje jeho zpětné zrušení (nález Pl. ÚS 31/96 ze dne 9. dubna 1997, N 41/7 SbNU 279). K pozbytí platnosti dochází až k datu vykonatelnosti nálezu. Právní předpis, k jehož zrušení existuje důvod spočívající v rozporu s ústavním pořádkem, tedy nepozbývá platnosti ipso facto, nýbrž až na základě rozhodnutí Ústavního soudu, a tedy během své platnosti působí vznik, změnu a zánik práv a povinností.

17. Ačkoliv k pozbytí platnosti dochází s účinkem ex nunc, rozpor s ústavním pořádkem, který byl důvodem zrušení zákona, nastává již během jeho platnosti. Účinek ex nunc nevylučuje, že právě aplikace protiústavního právního předpisu ze strany orgánu veřejné moci mohla vést k zásahu do základního práva nebo svobody jednotlivce. Samotná skutečnost, že zákon, jenž má být aplikovaný orgánem veřejné moci, byl nálezem zrušen, ale takovýto zásah bez dalšího nepředstavuje, což vyplývá i z oprávnění odložit vykonatelnost nálezu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy. Smyslem takovéhoto odkladu je právě další aplikace příslušného právního předpisu, o jehož zrušení již ale bylo souběžně rozhodnuto.

18. Byl-li zákon zrušen pro rozpor s ústavním pořádkem, nepřestává být ve vztahu k právním skutečnostem nastalým během jeho platnosti aplikovatelným právem. Tento závěr ale neplatí bezvýhradně. K prvnímu prolomení dochází v souvislosti s ústavně garantovanými základními právy a svobodami. Jejich ochrana se neomezuje pouze na pravomoc Ústavního soudu rozhodovat o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, nýbrž je podle čl. 4 Ústavy svěřena celé soudní moci. Ustanovení čl. 4 odst. 2 Listiny upravuje v obecné rovině pravomoc zákonodárce omezit základní práva a svobody, přičemž pro tato omezení stanoví jak v obecné rovině (čl. 1 až 4 Listiny), tak v souvislosti s jednotlivými základními právy materiální předpoklady. Ústavní garance základních práv a svobod, jež je vyjádřena v příslušných článcích ústavního pořádku, není v případě paralelní platnosti protiústavního zákona derogována. Neznamená ale bez dalšího ani jeho neaplikovatelnost.

19. Orgány veřejné moci mohou neaplikovat zákon až v případě, že Ústavní soud konstatuje ve svém nálezu, že příslušný zákon je v rozporu s ústavním pořádkem, a aplikace zákona by v konkrétní věci znamenala porušení ústavně garantovaného základního práva jednotlivce. Musí se tedy jednat o zásah do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce takové intenzity, jenž by odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti. Řízení o ústavní stížnosti by totiž ztratilo svůj význam, pokud by v případě, že Ústavní soud dospěje k závěru o porušení ústavně garantovaného základního práva stěžovatele v důsledku aplikace protiústavního zákona, orgány veřejné moci tento zákon opětovně aplikovaly a způsobily tím opětovně zásah do základních práv a svobod. S ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy a ve vztahu k obecným soudům na čl. 4 Ústavy tedy musí příslušný orgán reflektovat důvody zrušujícího nálezu (viz IV. ÚS 301/05 ze dne 13. listopadu 2007, nalus.usoud.cz), a zrušený právní předpis aplikovat pouze tehdy, nedojde-li jeho aplikací k porušení základních práv a svobod.

20. Druhou výjimku představuje ustanovení § 71 zákona o Ústavním soudu, jež stanoví určitý retroaktivní účinek ve vztahu k možnosti vykonávat práva a povinnosti podle rozhodnutí, která byla vydána na základě zrušeného právního předpisu. Toto ustanovení dopadá na ty skutečnosti, kdy již došlo ke vzniku určitého právního vztahu nebo k vydání určitého rozhodnutí. Ustanovení § 71 přitom nerozlišuje, zda důvod protiústavnosti spočíval v rozporu se základními právy nebo svobodami nebo v rozporu s jakoukoliv jinou právní normou ústavního pořádku.

21. Ustanovení § 71 zákona o Ústavním soudu v obecné rovině výslovně stanovuje nedotknutelnost pravomocných rozhodnutí vydaných na základě zrušeného právního předpisu, jakož i práv a povinností z právních vztahů vzniklých na základě zákona. Zvláštní úprava se podle odst. 1 uvedeného ustanovení vztahuje na rozhodnutí v trestních věcech. Ustanovení § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se vztahuje na jakákoliv jiná rozhodnutí, přičemž automaticky zakládá překážku výkonu práv a povinností podle tohoto ustanovení. Retroaktivní účinek tedy v žádném případě nepostihuje existenci právních vztahů vzniklých na základě pravomocného rozhodnutí nebo úkonů. Tyto právní vztahy dále existují, nelze se ale dále domoci právní ochrany práv a povinností z nich vyplývajících, což má důsledky především z hlediska případného výkonu rozhodnutí.

22. Účelem ustanovení § 71 odst. 1 a odst. 2 zákona o Ústavním soudu je částečné odstranění důsledků porušení ústavního pořádku. Uvedená ustanovení ale nelze vykládat bez toho, aby byly reflektovány nosné důvody příslušného derogačního nálezu. Samotná skutečnost, že došlo ke zrušení zákona nálezem Ústavního soudu, ještě neznamená, že tento důvod lze vztáhnout i na rozhodnutí, ve kterém byl zrušený právní předpis aplikován (mutatis mutandis nález I. ÚS 102/2000 ze dne 27. listopadu 2001, N 179/24 SbNU 335; nález I. ÚS 738/2000 ze dne 27. listopadu 2001, N 180/24 SbNU 343; nález II. ÚS 53/06 ze dne 12. září 2006, nalus.usoud.cz). V případech, kdy dochází se zrušením právního předpisu i ke zrušení právních norem, jež samy o sobě nejsou v rozporu s ústavním pořádkem nebo kdy absence protiústavní právní normy by vedla k ještě většímu zásahu do ústavním pořádkem chráněných hodnot, nelze akceptovat mechanický přístup, jehož výsledkem by byl retroaktivní zásah i v těch případech, v nichž by samotné rozhodnutí obstálo v řízení o ústavních stížnostech.

23. Ve věci stěžovatele dospěl odvolací soud k závěru, že zrušení ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách odůvodňovalo prohlášení nedobrovolné dražby za neplatnou. Odvolací i dovolací soud ve svých rozhodnutích přiznaly zrušení uvedeného ustanovení účinek ex tunc, když konstatovaly neexistenci příslušného dražebního titulu, a v jeho důsledku neplatnost nedobrovolné dražby. Platnost dražby tak posoudily „podle pozdější, avšak ústavně konformní právní úpravy“ (nález Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. února 2007, nalus.usoud.cz), tedy již neaplikovaly zrušené ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách a nepřiznaly právní účinky nedobrovolné dražbě na základě dražebního titulu podle tohoto ustanovení. Uvedený postup obecných soudů nelze akceptovat.

24. Před posouzením ústavní stížnosti je nutné uvést, že Ústavní soud se již v usnesení III. ÚS 518/06 ze dne 24. října 2006 zabýval skutkově obdobnou věcí, přičemž rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. Z jednoznačné formulace § 23 zákona o Ústavním soudu, jakož i z ustálené judikatury Ústavního soudu ale vyplývá, že vydání usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost nebrání pozdějšímu vydání vyhovujícího (meritorního) senátního nálezu, a to i když by takových usnesení v obdobných věcech bylo vydáno více (srov. např. nález IV. ÚS 500/01 ze dne 3. dubna 2003, N 51/30 SbNU 47; nález III. ÚS 644/01 ze dne 29. května 2003, N 71/30 SbNU 183; nález I. ÚS 643/06 ze dne 13. září 2007, nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy není v projednávané věci vázán právním názorem vysloveným v uvedeném usnesení, a nic nebrání, aby se při meritorním posouzení ústavní stížnosti od v tomto usnesení uvedených právních závěrů odklonil.

25. Ústavní soud dospěl v nálezu Pl. ÚS 47/04 k závěrům, že uvedené ustanovení zákona bylo v rozporu s čl. 1 Ústavy, čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud konstatoval, že napadené ustanovení zakládá rozdílný právní režim pro pohledávky zajištěné zástavním právem v době před účinností zákona o veřejných dražbách a pro pohledávky zajištěné zástavním právem až po nabytí účinnosti uvedeného zákona, čímž dochází k znevýhodnění jedné skupiny dlužníků, aniž by zákonodárce sledoval legitimní cíl takovéto úpravy a aniž by takovýto nerovný přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech.

26. Uvedené nosné důvody nezpochybňují v případě nedobrovolných dražeb podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách existenci soudní ochrany jako takové, nýbrž neodůvodněnost rozdílné právní úpravy, kdy následnost soudní kontroly ve vztahu k uvedeným nedobrovolným dražbám představuje určité její oslabení. Ústavní soud ve svém nálezu ale nijak nezpochybnil institut nedobrovolné dražby jako takové, ani samotné nabytí vlastnického práva nabyvatelem příslušné věci k okamžiku dražebního příklepu. Samotný právní vztah, jenž byl veřejnou dražbou založen mezi stěžovatelem a dalšími subjekty, tedy nebyl uvedenými závěry nijak dotčen.

27. Obecné soudy tedy byly v řízení o návrhu vlastníků zastavených nemovitostí na vyslovení neplatnosti dražby podle § 48 odst. 5 zákona o veřejných dražbách povinny v souladu s § 36 odst. 2 tohoto zákona, ve znění před jeho zrušením, posoudit, zda navrhovatel provedení nedobrovolné dražby byl skutečně oprávněn učinit tento návrh, a v případě nedodržení těchto podmínek poskytnou vyhlášením neplatnosti ochranu právům vlastníků zastavených nemovitostí. Ústavní soud ale v uvedeném náleze v žádném případě nezpochybnil již zmíněné nabytí vlastnického práva stěžovatelem na základě nedobrovolné dražby, byly-li splněny podmínky podle zákona o veřejných dražbách v době nedobrovolné dražby.

28. Na tomto místě je nutné dále zdůraznit, že ani v případě, že by v dané věci bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, by nebylo možné vztáhnout na nabytí vlastnického práva stěžovatelem překážku výkonu práv a povinností podle § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Pokud by totiž takové rozhodnutí potvrzovalo zákonnost nedobrovolné dražby, pouze by konstatovalo existenci vlastnického práva nového vlastníka, přičemž k samotnému nabytí vlastnického práva již muselo dojít k okamžiku udělení příklepu. Ustanovení § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu přitom nelze vykládat tak, že by znemožnil jakýkoliv výkon oprávnění plynoucího z práva vlastnického. Nemožnost výkonu práva nebo povinnosti by mohla postihnout pouze přesně specifikované právo nebo povinnost, která by byla předmětem příslušného rozhodnutí, případně nárok na převod vlastnického práva, což ale předmětem řízení v dané věci nebylo. Na nabytí vlastnického práva tedy bylo třeba vztáhnout § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle něhož zůstávají práva a povinnosti z právních vztahů nedotčena.

29. V neposlední řadě je potřeba poukázat na skutečnost, že ustanovením § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách nedošlo ke změně obsahu právního vztahu, jenž vznikl na základě smlouvy o zřízení zástavního práva. Obsahem zástavního práva je i právo zástavního věřitele domoci se uspokojení své pohledávky prodejem zástavy, přičemž jednou z možností je dosažení zpeněžení ve veřejné dražbě. Samotná skutečnost, že zákonodárce považoval za vhodné stanovit pro některé případy právních vztahů ze zástavní smlouvy zvláštní procesní režim pro soudní ochranu práv jejich účastníků, se nijak nepromítá do práv a povinností tvořících obsah zástavního práva, mezi které patří nejen výše zmíněné právo zástavního věřitele, nýbrž i povinnost vlastníků zastavené věci strpět zánik vlastnického práva k jejich věci. Tato skutečnost se pak promítá v rovině právního vztahu z nedobrovolné dražby, jehož subjektem byl i stěžovatel. Stěžovatel měl právo předpokládat, že budou-li splněny zákonné podmínky dražby a on se stane vydražitelem předmětné věci, přičemž nebude dán zákonem předvídaný důvod neplatnosti nedobrovolné dražby, stane se vlastníkem vydražené věci.

30. Součástí zásady právního státu, která nachází své normativní vyjádření v čl. 1 odst. 1 Ústavy, je princip právní jistoty, jehož komponenty tvoří i zásada ochrany důvěry v zákon, jakož i zásada zákazu retroaktivity. Tyto komponenty se vztahují i na nabytí vlastnického práva stěžovatelem v dané věci. Lze-li z ústavního pořádku dovodit určitý omezený retroaktivní účinek v případě, že právní předpis, který má být v dané věci aplikován, je v rozporu s ústavním pořádkem, nedochází tím automaticky k vyloučení výše uvedených komponentů principu právní jistoty v právních vztazích, v nichž některý z účastníků mohl být dotčen na svém ústavně garantovaném základním právu aplikací zrušeného právního předpisu.

31. Ústavní soud dospěl v nálezu Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. února 2007 (nalus.usoud.cz) k závěru, že v případech horizontálního působení základních práv a svobod je nutné vztáhnout na tyto případy princip ochrany důvěry v právo ve vztahu k třetím osobám, neboť neomezená aplikace postupu obecného soudu, která by vedla k posouzení v minulosti nastavších právních skutečností prostřednictvím pozdější ústavně konformní právní úpravy, by u nich založila pravou retroaktivitu, a tedy rozpor s principem právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Za jediný možný případ průlomu zákazu zpětné účinnosti právní normy v řízení o kontrole norem u horizontálního působení základních práv a svobod označil ochranu hodnot, jež spadají do rámce materiálního jádra Ústavy dle jejího čl. 9 odst.

2. Uvedené závěry lze vztáhnout i na právní vztah mezi subjekty nedobrovolné dražby. Obecné soudy tím, že posoudily splnění podmínek pro platnost nedobrovolné dražby podle právní úpravy po zrušení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, tedy jak kdyby uvedené ustanovení v době podání návrhu na nedobrovolnou dražbu neexistovalo, vybočily při svém rozhodování z uvedených kautel. Pokud v dané věci došlo mezi příslušnými účastníky k uzavření zástavní smlouvy a následně k provedení nedobrovolné dražby, která měla za následek nabytí vlastnického práva na stěžovatele, tedy účinek, který ve vztahu k uspokojení pohledávky zástavního věřitele představuje naplnění účelu zástavního práva, je zřejmé, že se v dané věci důvod průlomu spočívající v ochraně hodnot chráněných podle čl. 9 odst. 2 Ústavy nemůže uplatnit.

32. Obecné soudy tím, že přiznaly ex tunc účinek zrušení § 36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách a konstatovaly neplatnost předmětné nedobrovolné dražby pro neexistenci právního titulu podle uvedeného ustanovení, porušily principy zákazu retroaktivity a ochrany důvěry v zákon podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a tím porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V důsledku tohoto postupu došlo ze strany obecných soudů rovněž k porušení práva stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť mu bylo v důsledku napadeného rozhodnutí toto právo odňato.

33. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu i odvolacího soudu bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a na tomto základě ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zrušil. Ústavní soud ve věci jednal bez zbytečného odkladu, proto nebylo účelné samostatně rozhodovat podle § 71d zákona o Ústavním soudu o projednání ústavní stížnosti mimo stanovené pořadí.

Rubrum

I. II. III. Poučení: