IV.ÚS 1798/11
V PLATNOSTI- MS Brno 36 C 115/2002
- KS Brno 44 Co 211/2009
- ÚS IV.ÚS 1798/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyla zjevně neopodstatněná. Soud se zaměřil na návrh, že neplatná pracovní smlouva nemusí být pro zaměstnance závadou, pokud nebyla způsobena výlučně jeho vůlí. Soudy obecné správně vyhodnotily, že smlouva byla simulovaná a žádná skutečná práce nebyla vykonána. Ústavní soud nepřezkoumává zákonnost rozhodnutí obecných soudů, pokud nebylo porušeno ústavně zaručené právo.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti L. R., právně zastoupené advokátem JUDr. Rudolfem Kupkou, Polní 14, Ostopovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2011 sp. zn. 44 Co 211/2009 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2009 sp. zn. 36 C 115/2002, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 16. 6. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. V ústavní stížností napadeném rozsudku dospěl okresní soud k závěru, že mezi stěžovatelkou a jejím zaměstnavatelem byla uzavřena dohoda o provedení práce, ovšem jen na oko, je proto neplatná a žalovaná je tak povinna vrátit žalobci podle ní obdržené plnění. Závěr o neplatnosti založil soud na vícero zjištění z dokazování, jejichž výsledky měly definitivně nasvědčit tomu, že nikým z účastníků nebyl sporný právní úkon myšlen vážně. Do svých skutkových zjištění soud zahrnul i to, že stěžovatelka pro žalobkyni práci nevykonala. Městský soud v Brně následně rozsudek okresního soudu potvrdil. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že povinnost zaměstnance vydat bezdůvodné obohacení získané z neplatného právního úkonu je dána pouze tehdy, jsou- li prokázány skutečnosti uvedené v ustanovení § 243 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZP") a současně je splněna i zákonná podmínka, že tuto neplatnost způsobil zaměstnanec výlučně sám. Ustanovení § 243 odst. 4 ZP se dle stěžovatelky užije i v případě, že mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem byla uzavřena neplatná pracovní smlouva, jestliže její neplatnost nezpůsobil výlučně zaměstnanec. Neplatnost dohody nebyla způsobena výlučně stěžovatelkou, neboť ona se na jejím vytvoření nepodílela a pouze ji přijala. Za této situace nemůže nastat povinnost zaměstnance, tedy stěžovatelky, vydat přijaté plnění, a to i kdyby je bylo možno jako bezdůvodné obohacení posoudit. Tím, že se obecné soudy nevypořádaly s ustanovením § 243 odst. 4 ZP, zasáhly do základních práv stěžovatelky, jež jsou jí garantována čl. 36 Listiny. III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. Ústřední námitkou stěžovatelky je tvrzení, že obecné soudy neaplikovaly ustanovení § 243 odst. 4 ZP, dle něhož "Neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám; vznikne-li zaměstnanci následkem takového neplatného právního úkonu škoda, je zaměstnavatel povinen ji nahradit.". Citované ustanovení svým účelem dopadá na skutkově odlišné situace, kdy zaměstnanec přijal plnění z neplatného právního úkonu, nikoli však plnění bez právního důvodu. Obecné soudy se ve svých odůvodněních podrobně zabývaly nastalou právní situací, načež dospěly k závěru, že dotčená smlouva mezi stěžovatelkou a zaměstnavatelem je neplatná z důvodu neshody vůle a projevu. Z hlediska aplikace ustanovení § 243 odst. 4 ZP je podstatnou ta skutečnost, zda lze vysledovat za neplatným právním úkonem určitou faktickou činnost, jejímž provedením by byl zaměstnanec v případě prohlášení smlouvy za neplatnou znevýhodněn. Jinými slovy řečeno, pouhá existence, byť neplatné, smlouvy, nemůže být podkladem pro opodstatnění postupu dle ustanovení § 243 odst. 4 ZP. Výše uvedeným se obecné soudy řádně zabývaly v rámci procesu dokazování, načež dospěly k závěru, že žádná faktická činnost ve prospěch zaměstnavatele vykonávána nebyla a uzavřená smlouva byla toliko simulovaným právním úkonem, na jehož základě byly ze strany zaměstnavatele bezdůvodně vypláceny peněžní prostředky. Dle náhledu Ústavního soudu se soudy obecné případem řádně zabývaly a své závěry také přiléhavě odůvodnily. Závěrem lze pak jen poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2011 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.