IV.ÚS 18/02
V PLATNOSTI- OS Prachatice 6 C 338/96-114
- ÚS IV.ÚS 18/02
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její návrh byl zjevně neopodstatněný. Soud se opřel o čl. 36 a čl. 38 Listiny, které zaručují právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, a uvádí, že obecné soudy správně posoudily skutečnosti a procesní práva účastníka byla respektována. Stěžovatel se domáhal, aby byly provedeny důkazy, které soudy odmítly, avšak Ústavní soud upozornil, že soudy nemají povinnost provést všechny navržené důkazy, pokud jejich odmítnutí je vysvětlené. Soud také zdůraznil, že právo na vlastnictví podle čl. 11 Listiny nezaručuje právo na vlastnické právo, které ještě musí být soudem potvrzeno.
Rubrum
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Mgr. R. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 22 Co 774/2001 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 12. 1. 2001, čj. 6 C 338/96-114, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 1. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 22 Co 774/2001 a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 12. 1. 2001, čj. 6 C 338/96-114. Ze shromážděných podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (původně jeho právní předchůdkyně) se v civilním řízení před Okresním soudem v Prachaticích domáhal, aby žalované K., a.s. P. byla uložena povinnost vyklidit specifikovaný pozemek v obci a k.ú. P., uvést tento pozemek do původního stavu a provést zaměření pozemku. Okresní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že předmětný pozemek jako samostatná věc v právním smyslu reálně neexistuje. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, po zjištění, že okresní soud náležitě zjistil skutkový stav věci a ten správně posoudil i po právní stránce. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání. Z toho důvodu Ústavní soud vyčkal výsledku dovolacího řízení. Dne 4. 2. 2004 bylo Ústavnímu soudu právním zástupcem stěžovatele sděleno, že ve věci již Nejvyšší soud rozhodl a to usnesením ze dne 9. 6. 2003, čj. 22 Cdo 290/2002-162. Dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť Nejvyšší soud neshledal existenci žádného dovolacího důvodu. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho základní právo věc vlastnit a vlastněnou věc užívat, zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 a čl. 38 Listiny, ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích odmítl provést jím navrhované důkazy. Vyjádřil nesouhlas s právními názory obecných soudů, dle nichž předmětná parcela č. 1151/5 reálně neexistuje a neexistovala. Dále uvedl, že odvolací soud mu odepřel možnost jednat před soudem tím, že striktně odmítl všechny jeho návrhy na doplnění dokazování. Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že rozhodnutí správního orgánu o restituci předmětného pozemku ani zápis tohoto pozemku v katastru nemovitostí, nemohou bránit obecnému soudu v provádění důkazů za účelem rozhodnutí o předběžné otázce, zda předmětný pozemek reálně existuje či nikoliv. Vyjádřil přesvědčení, že k namítanému porušení základních práv stěžovatele v odvolacím řízení nedošlo a konstatoval, že stěžovatel se zúčastňoval jednání a v průběhu řízení svých procesních práv dostatečně využíval. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost nálezem zcela zamítl, a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. K., a.s. P., se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdala. Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Prachatice, sp. zn. 6 C 338/96, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, dle názoru Ústavního soudu je ústavní stížnost v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi, a nevyplývá z nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Věc byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu a v právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen, není ani vrcholem jejich soustavy a zejména "nepřehodnocuje" hodnocení důkazů, uskutečněné obecnými soudy. Stěžovatel se v podstatě domáhá, aby Ústavní soud, jako soud tentokrát již čtvrté instance, znovu věc otevřel a dospěl k opačnému, pro stěžovatele příznivějšímu, právnímu závěru, že předmětný pozemek byl samostatnou věcí v právním smyslu. Taková role mu však, jak vyplývá z jeho četné, ustálené a obecně dostupné judikatury, nenáleží. Skutečnost, že stěžovatel nesdílí názor obecných soudů vyjádřený v jejich rozhodnutí, sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. Listiny. K namítanému porušení čl. 38 Listiny tím, že odvolací soud neprovedl veškeré stěžovatelem navrhované důkazy, Ústavní soud uvádí, že k problematice obecným soudem opomenutých důkazů existuje četná judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94, uveřejněného pod č. 10, ve svazku 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, plyne, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o.s.ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 221 odst. 1 písm. c), § 243b odst. 1 al. 2 o.s.ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy). Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (§ 120 odst. 1 al. 2 o.s.ř.). Obdobnou praxi uplatňuje i Evropský soud pro lidská práva, dle něhož tomuto soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení vnitrostátního soudu svým vlastním. Jeho úkolem je ujistit se o tom, zda řízení ve své komplexnosti, včetně způsobu přípustnosti svědectví, bylo "spravedlivé" ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (např. rozsudek ve věci Schuler Zgraggen proti Švýcarsku, 1993). Dále (např. podle zprávy Komise ke stížnosti č. 7945/77) článek 6 odst. 1 Úmluvy neupravuje problematiku důkazů a nijak nebrání vnitrostátním soudům, aby odmítly nabídku důkazu, pokud usoudí, že jsou dostatečně informovány o určitých otázkách. V případě stěžovatele však došlo k poněkud jiné situaci. Stěžovatel nové důkazy předložil až v odvolacím řízení, jež je ve sporném civilním řízení vybudováno na systému tzv. neúplné apelace. Za stávající právní úpravy nové skutečnosti lze, nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 205a o.s.ř., uplatnit v žalobě na obnovu řízení, nikoliv v řízení odvolacím. S touto otázkou se dle názoru Ústavního soudu odvolací soud řádně v odůvodnění svého rozsudku vyrovnal (str. 5 rozsudku). Také ostatní závěry odvolacího soudu považuje Ústavní soud za logické a vyplývající z provedeného dokazování. Pokud jde o námitku, postrádající podrobnější ústavněprávní argumentaci, že napadeným rozsudky bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil (např. svazek 1, nález č. 5, Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR), že nemůže jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale teprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má, resp. jehož existence má teprve být soudem (v daném případě v rámci posouzení předběžné otázky) zjištěna. Jinak řečeno, pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, jak tomu bylo v případě stěžovatele. V tomto směru se judikatura Ústavního soudu neodchyluje od judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která též ustáleně za "majetek" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě považuje buď "majetek existující" (existing possessions), nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději" (legitimate expectations) vykonávat vlastnické právo (viz např. Jantner proti Slovensku, Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, Soudní judikatura 2/2003, str. 97 a násl.). Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 4. března 2004 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.