IV.ÚS 180/03
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se opakoval v námitkách, které již byly řádně vyřešeny nižším soudem. Soud se nezabýval opakovaným předkládáním stejných argumentů, protože proti rozhodnutí obecného soudu není přípustný opravný prostředek. Ústavní soud tedy nesmí být využíván jako další soudní instance.
Rubrum
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Z. P., zastoupeného R. S., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. 1. 2002, čj. 0 Nc 4276/2002-27, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 3. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil výrok II. usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21. 1. 2002, čj. 0Nc 4276/2002-27, kterým byl potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce, vydaný soudním exekutorem Exekutorského úřadu v Ústí nad Orlicí JUDr. T. M. dne 6. 12. 2002, čj. EX 264/02-23. Citovaným příkazem bylo mj. nařízeno uhradit odměnu exekutora ve výši 60 000 Kč. Stěžovatel v odůvodnění své stížnosti uvedl, obdobně jako ve svém návrhu na zastavení exekuce, že vymáhanou částku 400 000 Kč dobrovolně uhradil dne 18. 11. 2002, tedy ještě před doručením usnesení o nařízení exekuce i exekučních příkazů. Poukázal na ust. § 47 odst. 2 exekučního řádu, dle něhož se podle exekučního příkazu exekuce provede po právní moci usnesení o nařízení exekuce, přičemž v jeho případě usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci dne 6. 12. 2002. Před tímto datem vymáhanou částku uhradil a tudíž dle jeho přesvědčení po nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce tato již provedena být nemohla a právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo. S těmito jeho námitkami se napadené usnesení okresního soudu řádně nevypořádalo, čímž bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Okresní soud v Ústí nad Orlicí, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v ústavní stížnosti stěžovatel vznesl stejnou výhradu, kterou uplatnil již v opravném prostředku proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 6. 12. 2002, tedy že vymáhanou pohledávku oprávněné dobrovolně zaplatil ještě před doručením usnesení o nařízení exekuce a exekučních příkazů, a tudíž pověřený soudní exekutor pohledávku nevymohl, a proto mu nevznikl ani nárok na odměnu z výše vymoženého plnění ve smyslu ust. § 5 odst. 1 vyhl.č. 330/2001 Sb. Nesouhlasí s tvrzením, že okresní soud se v napadeném usnesení nevypořádal s výše uvedenými argumenty. Je toho názoru, že v tomto směru je napadené rozhodnutí dostatečně podrobně odůvodněno, a to konkrétně v 9. a 10. odstavci odůvodnění. Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením podmínek pro úhradu nákladů exekuce exekutorovi, jak bylo učiněno okresním soudem a jak jsou stanoveny v zák.č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, a prováděcí vyhlášce k němu č. 330/2001 Sb. Svůj nesouhlas s právním posouzením věci stěžovatel již uvedl v opravném prostředku (námitkách) k okresnímu soudu, a tento soud se s nimi, dle názoru Ústavního soudu, úplně a přesvědčivým způsobem v odůvodnění napadeného usnesení vyrovnal. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecným soudem a staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, a to za situace, kdy podle ust. § 88 odst. 4 exekučního řádu proti rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Z ústavní stížnosti tedy nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 21. srpna 2003 JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.