IV.ÚS 1806/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. R. S. a 2. D. S., t. č. ve Vazební věznici Praha Ruzyně, obou zastoupených Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2026 sp. zn. 2 To 33/2026 a usnesení evropského pověřeného žalobce ze dne 13. dubna 2026 č. j. I.000548/2022-186, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Úřadu evropského veřejného žalobce - pracoviště Ostrava, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitury Ostrava ze dne 14. 10. 2025 č. j. NCOZ-7702-377/TČ-2022-417705-F-C bylo zahájeno trestní stíhání druhého stěžovatele pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Celková výše škody má činit 429 080 496 Kč.

3. Policejní orgán současně postupem podle § 79f odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zajistil jako náhradní hodnotu za výnos z trestné činnosti peněžní prostředky druhého stěžovatele mj. na bankovním účtu. Stížnost proti tomuto usnesení Vrchní soud v Olomouci zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou.

4. Obviněný druhý stěžovatel společně se svým otcem, prvním stěžovatelem, jenž v trestním řízení vystupuje z pozice zúčastněné osoby, následně podali žádost o zrušení zajištění, již odůvodnili tím, že skutečným vlastníkem zajištěných peněžních prostředků ve výši 307 820 eur je první stěžovatel. Peníze měly pocházet z prodeje jeho nemovitosti v Ruské federaci. Evropský pověřený žalobce tuto žádost v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl, neboť důvody zajištění nadále trvají.

5. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelé bránili stížností, kterou vrchní soud nyní napadeným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Vrchní soud uvedl, že důkazní situace se oproti rozhodování při samotném zajištění finančních prostředků v podstatě nezměnila. Nepřisvědčil námitce stěžovatelů, že peníze měl mít obviněný druhý stěžovatel jen v určité "úschově" či že by s takovými prostředky měl v budoucnu nakládat právě jeho otec. Přihlédl k tomu, že druhý stěžovatel byl jediným vlastníkem bankovního účtu a s finančními prostředky volně disponoval a postupně je spotřebovával (otec mu převedl zhruba 322 000 eur). Vrchní soud zdůraznil, že to byl právě on, kdo "přímo bance deklaroval, že finanční prostředky budou ze strany jeho otce zaslány na jeho účet k tomu, aby byly užity ve prospěch obviněného coby českého státního příslušníka." II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé s těmito rozhodnutími nesouhlasí a navrhují jejich zrušení. Mají za to, že závěr o vlastnictví zajištěných prostředků není výsledkem dokazování, ale pouhé neověřené domněnky. Namítají, že orgány činné v trestním řízení měly k objasnění vlastnictví těchto prostředků provést další důkazy (zejména výslechy obou stěžovatelů). Zásah do majetkové sféry třetí osoby, tj. prvního stěžovatele, považují za nepřiměřený.

III. Posouzení opodstatněnosti účastní stížnosti

7. Zásahy Ústavního soudu proti rozhodnutím, jimiž nebylo vyhověno žádosti o vrácení zajištěné náhradní hodnoty, připadají do úvahy jen za zcela mimořádných situací, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. Ústavní soud sice připustil, že i tímto způsobem mohou být zasažena základní práva jednotlivce, k tomu však nedojde, jsou-li splněny příslušné zákonné podmínky, není-li zajištění paušální povahy, je-li délka zajištění přiměřená a je-li dodržena přiměřenost zásahu do vlastnického práva (srov. usnesení ze dne 20. 8. 2025 sp. zn. III. ÚS 2244/25, bod 11).

8. I v podmínkách nyní posuzovaného případu lze připomenout, že použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí majetkových hodnot majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi. Cílem sledovaným právní úpravou je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 či usnesení ze dne 15. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 358/14). Při přezkumu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení týkajících se zajištění majetkových hodnot vychází Ústavní soud z toho, že ač zajištění citelně omezuje vlastnické právo, jde o omezení dočasné, přechodné povahy, které nemůže předjímat výsledek trestního řízení. U majetkových zajišťovacích institutů je proto třeba zohlednit jak jejich dočasnou povahu, tak jejich smysl a účel (srov. nález ze dne 9. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2713/18).

9. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil základní kritéria pro posouzení ústavní konformity zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů, jež se přiměřeně uplatní rovněž v kontextu řízení o žádosti o zrušení zajištění: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za neústavní zásah do jejích vlastnických práv (srov. např. nález ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14).

10. K posouzení, zda jsou naplněna shora naznačená kritéria, jsou v prvé řadě povolány orgány činné v trestním řízení, zejména obecné soudy. Mají-li soudy dostát požadavkům kladeným na ně ústavními předpisy, musí při svém rozhodování o otázkách týkajících se zajištění majetku respektovat garance čl. 36 a násl. Listiny, které dotčenému subjektu zaručují právo na soudní ochranu. Z hlediska práva na soudní ochranu je podstatné, aby rozhodnutí týkající se zajištění bylo dostatečně odůvodněno.

11. V těchto mantinelech se orgány činné v trestním řízení v posuzované věci pohybovaly. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatelů směřující ke zrušení zajištění mají zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány a nejsou projevem svévole. Ústavní soud proto neshledal důvod pro jejich zrušení.

12. Z napadených rozhodnutí je dostatečně patro, jakými úvahami se orgány činné v trestním řízení řídily, dospěly-li k závěru, že důvody zajištění prostředků na bankovním účtu druhého stěžovatele nadále trvají. Jak již bylo zmíněno výše, druhý stěžovatel je vlastníkem a jedinou osobou, která měla právo se zajištěným účtem disponovat. Finanční prostředky zaslané mu ve dvou platbách jeho otcem druhý stěžovatel ještě před jejich zajištěním volně používal. Banku sám informoval, že prostředky jsou určeny na rekonstrukci jeho rodinného domu. Vzhledem k takto zjištěným okolnostem nelze závěr o trvání zajištění účtu druhého stěžovatele považovat za projev zjevné libovůle (srov. výše obecná východiska). Pro Ústavní soud je současně rozhodné, že zajištění účtu druhého stěžovatele trvá relativně krátce (od 14. 10. 2025) s tím, že objem zajištěných prostředků zcela zjevně nepřesahuje výši škody, již měl druhý stěžovatel trestnou činností způsobit. Omezení dispozičního práva s prostředky na zajištěném účtu je tedy dočasným přiměřeným zásahem, který odpovídá ústavněprávním požadavkům. Ústavní soud považuje za případnou rovněž úvahu evropského pověřeného žalobce, že bylo-li by účelem obou finančních transakcí dostat peníze prvního stěžovatele do bankovního prostoru Evropské unie, jak uváděli stěžovatelé (srov. usnesení evropského pověřeného žalobce, bod 5), šlo by o obcházení stávajících protiruských sankčních opatření, kterému nelze poskytnout právní ochranu. Zároveň vyvolává podezření z možného spáchání trestného činu porušení mezinárodních sankcí podle § 410 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, což zvyšuje důvodnost trvání předmětného zajištění (srov. tamtéž, bod 11).

13. Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu