IV.ÚS 1814/16
V PLATNOSTI- OS Chomutov 5 T 40/2011
- KS Ústí 5 To 135/2015-2833
- NS 6 Tdo 88/2016
- ÚS IV.ÚS 1814/16
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se zabýval návrhem na zrušení rozsudků, které vyloučily porušení ústavních práv stěžovatelky. Soudy však důkladně zvážily skutkový stav, provedly dostatečné dokazování a rozhodnutí správně odůvodnily. Ústavní soud nepřijal návrh, protože nebyly prokázány porušení základních práv podle čl. 36 až 39 Listiny.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici v Praze - Ruzyni, pobočce ve Velkých Přílepech, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2016, č. j. 6 Tdo 88/2016-73, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. července 2015, č. j. 5 To 135/2015-2833, a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. ledna 2015, č. j. 5 T 40/2011-2752, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, v čl. 36 odst. 1 a 2, v čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle ustanovení § 198 odst. 1 a 2 písm. c) a d) trestního zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků do věznice s dozorem, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu práce v oblasti poskytování zdravotních a sociálních služeb na dobu pěti roků. Krajský soud v Ústí nad Labem citovaným usnesením odvolání ve vztahu ke stěžovatelce zamítl; její dovolání napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav, nesprávně hodnotily provedené důkazy a rozhodly v rozporu s nimi, neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu, zamítnutí důkazních návrhů neodůvodnily a nevypořádaly se s obhajobou stěžovatelky. Nejvyšší soud pak pouze posuzoval naplnění formálních nedostatků dovolání, aniž by se zabýval aspektem porušení zaručených práv stěžovatelky. Konkrétně stěžovatelka popsala následující pochybení: Nalézací soud v rozsudku zaměnil označení právní normy a namísto trestního zákoníku uvedl trestní řád, což napravil až po rozhodnutí odvolacího soudu jako chybu v psaní, aby zajistil soulad s vyhlášeným rozsudkem. Jak je ale z protokolu patrné, i zde byl nesprávně uveden trestní řád. Dále stěžovatelka popsala, které jí navržené důkazy soud neprovedl, a rovněž poukázala na nejasnou souvislost mezí spáchaným trestným činem a její faktickou činností; má za to, že soudy se s objektivní stránkou trestného činu nedostatečně vypořádaly. Odvolací soud nesprávně shledal rozsah dokazování za dostatečný a provedení navržených důkazů vyhodnotil za nadbytečné. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 490/04, sp. zn. III. ÚS 578/04, sp. zn. I. ÚS 553/05) navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavně právní argumentace je založena na projevu nesouhlasu se závěry obecných soudů, aniž by stěžovatelka blíže specifikovala, čím mělo konkrétně dojít k porušení jejích základních práv. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavní soud konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti není oprávněn do rozhodování soudů zasahovat, mimo případy, kdy by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí ústavně zaručených základních lidských práv. Současně je nutno konstatovat, že ne každý postup obecného soudu, který by byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, povede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, nalézací soud se věcí důkladně zabýval, provedl několik desítek svědeckých výpovědí, z nichž si vytvořil ucelený obraz o chodu domova se zvláštním režimem, který stěžovatelka vedla. Zjistil přitom, že stěžovatelka byla s druhou odsouzenou jedinými kvalifikovanými pracovnicemi, což bylo s ohledem na charakter klientů domova nedostatečné. Zařízení bylo provozováno v nevyhovujících podmínkách a odpovědnost za to nesla jednoznačně především stěžovatelka. Byl prokázán nedobrý vliv pobytu na klienty, zejména na ty bez častějšího kontaktu s rodinnými příslušníky. Z rozhodnutí nalézacího soudu je zřejmé, že se zabýval naplněním všech znaků skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby; shledal přitom naplnění subjektivní i objektivní stránky, což srozumitelně popsal. Rovněž soud odvolací se věcí zabýval v dostatečném rozsahu, pokud přitom neshledal potřebu dalšího dokazování, respektive zhodnotil dokazování provedené nalézacím soudem jako dostatečné, nelze v tomto postupu bez dalšího shledat jakékoliv zkrácení stěžovatelky v jejích právech. Ústavní princip nezávislosti soudů při výkonu jejich je nutno chápat tak, že soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak je hodnotit. Soudy nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného. Je samozřejmě nezbytné, aby soudy v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ustanovení § 125 trestního řádu), což se v daném případě, na rozdíl od přesvědčení stěžovatelky, stalo. Nejvyšší soud pak dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než na který pamatuje ustanovení § 265b trestního řádu. Také Nejvyšší soud přitom poukázal na naplnění znaků stíhaného zločinu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že by obecné soudy v jejím případě zasáhly do jejích naříkaných základních práv. Soudy ve svých rozhodnutích opakovaně konstatovaly naplnění závěru o trestnosti jednání stěžovatelky (čl. 39 Listiny) a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily - proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah. Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu tedy senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.