IV.ÚS 1820/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele O. S., zastoupeného Mgr. et Mgr. Davidem Průšou, advokátem, sídlem V Luhu 754/18, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2026 č. j. 30 Cdo 493/2026-168, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem ze dne 25. 3. 2025 č. j. 16 C 17/2024-125 o žalobě stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (jako žalované v původním řízení, resp. vedlejší účastnici v řízení o ústavní stížnosti) o zaplacení částky 10 197 038,96 Kč. Stěžovatel se domáhal odškodnění za škodu a nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s trestním stíháním pro zločin zpronevěry a podvodu, zahájeného orgánem Policie České republiky dne 17. 8. 2018, které bylo usnesením Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 2. 2. 2023 zrušeno a věc byla odložena. Žalovaná částka podle stěžovatele představovala úroky z prodlení ze srážek ze mzdy (147 038,96 Kč), náhradu za nezákonnou pořádkovou pokutu (50 000 Kč) a nemajetkovou újmu (10 000 000 Kč, vypočtenou dle tabulkového platu státních zástupců za dobu trvání řízení). Obvodní soud dokazováním zjistil, že ze mzdy stěžovatele byly v období od prosince 2018 do června 2020 prováděny srážky v celkové výši 392 239 Kč (vrácené a připsané na účet dne 27. 6. 2023), a že mu byly usneseními Policie České republiky ze dne 2. 10. 2018 a 2. 12. 2019 uloženy dvě pořádkové pokuty (15 000 Kč a 25 000 Kč) za nedostavení se bez omluvy k výslechu. Při posouzení věci aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). U nároku na nemajetkovou újmu shledal obvodní soud důvodnou námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí. Podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. počala šestiměsíční lhůta běžet dnem následujícím po právní moci usnesení o odložení věci (dne 15. 4. 2023), po rozhodnutí ministerstva dne 29. 1. 2024 běžel zbytek této lhůty (5 dní) do 5. 2. 2024, přičemž žaloba byla podána až dne 11. 4. 2024. Obvodní soud tvrzení, že by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, odmítl s odkazem na judikaturu Ústavního soudu. Nárok na úroky z prodlení obvodní soud zamítl s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018 sp. zn. 30 Cdo 58/2018, neboť stěžovatel netvrdil ani neprokázal úmysl zajištěné prostředky zhodnotit. Nárok na náhradu za pořádkové pokuty zamítl pro absenci příčinné souvislosti mezi zrušeným usnesením o zahájení stíhání a uložením pokut.

2. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2025 č. j. 25 Co 225/2025-145 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Městský soud shledal, že obvodní soud řádně zjistil skutkový stav a věc i právně správně posoudil. K otázce promlčení městský soud uvedl, že stěžovatel se o právní moci usnesení ze dne 15. 4. 2023 o odložení věci dozvěděl nejpozději dne 11. 5. 2023 ze sdělení okresního státního zastupitelství. Okolnost, že zároveň nebylo rozhodnuto o vrácení peněžních prostředků stěžovateli nebo stěžovatelovy obavy z nového stíhání nemají na běh lhůty vliv. Námitku rozporu s dobrými mravy neshledal důvodnou, neboť stěžovateli podle městského soudu nic nebránilo v tom, aby žalobu uplatnil včas. U otázky úroků z prodlení odlišil zákonný úrok z prodlení od nároku na náhradu ušlého zisku z peněžních prostředků, který není automatický a musí být tvrzen a prokázán; stěžovatel přitom ani po výzvě dle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu svůj nárok v tomto rozsahu neprokázal. K pořádkovým pokutám potvrdil, že stát neodpovídá za škodu způsobenou vlastním porušením povinností stěžovatele.

3. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pro vady a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč. Nejvyšší soud konstatoval, že ačkoli stěžovatel napadl rozsudek městského soudu v celém rozsahu, konkrétní dovolací důvod vymezil pouze ve vztahu k nároku na nemajetkovou újmu, a to zpochybněním počátku běhu "prekluzivní doby" (správně promlčecí lhůty), zatímco ve vztahu ke zbývajícím nárokům na náhradu škody žádný dovolací důvod neuvedl. Dovolání dále v žádné své části neobsahovalo údaj, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, což zakládá jeho vadu i ve vztahu k té právní otázce, kterou stěžovatel formuloval. Poukázal-li stěžovatel v bodě 12 dovolání na nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 563/03, učinil tak dle Nejvyššího soudu bez sdělení, který z důvodů přípustnosti dovolání dle § 237 občanského soudního řádu má být tímto nálezem naplněn. Naopak v souvislosti s ním trpí procesní vadou (nevypořádání se se vším, co vyšlo v řízení najevo), k níž lze přihlédnout pouze pokud by dovolání bylo ve vztahu k vymezené právní otázce přípustné.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že se Nejvyšší soud meritem věci vůbec nezabýval a dovolání odmítl toliko formálně s odůvodněním, že se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Navíc stěžovatelovo dovolání má trpět neodstraněnými vadami dle § 241b odst. 3 občanského soudního řádu, ač stěžovateli nebyla uložena žádná lhůta k odstranění vad podle tohoto ustanovení. K otázce počátku promlčecí lhůty stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nepřehledný postup orgánů činných v trestním řízení. Ten znemožňuje určit okamžik, kdy se o vzniku újmy (škody) dozvěděl. Pokud by soudy ve stěžovatelově věci důsledně vycházely z dosavadní judikatury, měla by lhůta začít běžet již doručením usnesení ze dne 2. 2. 2023, jímž bylo zrušeno usnesení ze dne 11. 1. 2023 o zahájení trestního stíhání a věc odložena, zatímco soudy počítaly počátek lhůty až ode dne právní moci usnesení o odložení věci. Navíc dané usnesení o odložení věci by nemělo být považováno za definitivní skončení věci, nýbrž jen za "oddychový čas" pro policejní orgán, který v mezidobí shromažďoval další důkazy pro zahájení dalšího trestního stíhání stěžovatele. Pokud pak Nejvyšší soud vázal počátek lhůty na okamžik vědomosti o vzniku újmy, lze takový výklad vztáhnout jen na řízení, které je fakticky, nikoli jen formálně skončeno; za počátek subjektivní promlčecí doby je tak nutno považovat až právní moc usnesení, ze kterého plyne, že orgány činné v trestním řízení nebudou v řízení dále pokračovat - např. právní moc usnesení o vrácení věci. Nevypořádá-li se naopak soud se zásadní otázkou počátku běhu subjektivní lhůty, je jeho rozhodnutí vadné.

5. Podle stěžovatele rovněž nemůže obstát názor, že výši újmy lze upřesnit až v soudním řízení, neboť by to znamenalo, že řízení před Ministerstvem spravedlnosti je jen povinným mezistupněm. Soudy rovněž nesmí při posuzování nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. opomíjet jejich ústavní původ a podstatu ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Dále stěžovatel uvádí, že uplatnění námitky promlčení nemůže jít k jeho tíži. V této souvislosti poukazuje na to, že dozorový státní zástupce sice vydal usnesení o odložení věci dne 2. 2. 2023, avšak současně nerozhodl o vrácení věci; pokyn k jejímu vrácení zaslal až dne 24. 4. 2023, tedy devět dní po právní moci usnesení o odložení. Stěžovatel konečně zpochybňuje, zda usnesení policejního komisaře, jimiž byly nařízeny srážky z jeho mzdy, obsahově odpovídají § 47 trestního řádu (zajištění nároku poškozeného) nebo § 79a trestního řádu (zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti). V této souvislosti odkazuje na judikaturu, podle níž je účelem zajištění podle § 47 odst. 1 trestního řádu zachování hodnoty a použitelnosti majetku pro uspokojení nároku poškozeného, přičemž majetkem obviněného se rozumí souhrn všech jeho majetkových hodnot. Dále namítá, že doba trvání zajištění byla delší, než po jakou trvala právní moc usnesení o odložení věci.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není jim instančně nadřazen. Do rozhodovací činnosti soudů zasahuje jen dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

7. Stěžovatel v nyní posuzované věci brojí výlučně proti usnesení Nejvyššího soudu. Předmětem ústavněprávního přezkumu se proto primárně mohly stát toliko námitky směřující proti rozhodnutí tohoto soudu. K námitce stěžovatele, že Nejvyšší soud dovolání odmítl toliko formálně a nezabýval se meritem věci, přičemž mu neposkytl lhůtu k odstranění vad podle § 241b odst. 3 občanského soudního řádu, si Ústavní soud vyžádal dovolání stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že jeho dovolání skutečně vykazuje deficity, na které v napadeném usnesení poukázal Nejvyšší soud. Odmítnutí dovolání pro vady, které zjevně nesplňuje zákonem předepsané náležitosti, proto nepředstavuje přepjatý formalismus ani odepření spravedlnosti. Zjistil-li Nejvyšší soud, že vady nebyly ve lhůtě k dovolání odstraněny, dovolání bez dalšího odmítl postupem podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. Postup Nejvyššího soudu nevybočil z mezí ústavnosti. Z ústavní stížnosti navíc vyplývá, že stěžovatel závěry Nejvyššího soudu o absenci předepsaných náležitostí dovolání ani nijak důsledně nerozporuje, vystačí si naopak s výtkou, že ho Nejvyšší soud nevyzval k odstranění vad.

8. Jak bylo uvedeno, stěžovatel napadá a požaduje zrušení výhradně usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto nepřistoupil k přezkumu rozhodnutí soudů nižších stupňů. K dalším námitkám stěžovatele, které se přímo netýkají důvodů, na nichž je rozhodnutí Nejvyššího soudu založeno, se proto Ústavní soud nevyjadřuje. Toliko pro úplnost a nad rámec nezbytného Ústavní soud připomíná, že předmětem řízení, završeného napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, není přezkum zákonnosti, proporcionality ani trvání zajišťovacího usnesení, ale náhrada újmy vzniklé v souvislosti s trestním stíháním. K tomu lze připomenout, že podle ustálené rozhodovací praxe každé samostatně zahájené a odsouzením neskončené trestní stíhání představuje samostatný odpovědnostní titul ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Pro každý takový izolovaný titul běží promlčecí lhůta nezávisle, a to od právní moci rozhodnutí, kterým konkrétní trestní řízení končí. Soudy proto postupovaly ústavně souladně, pokud promlčecí lhůty posuzovaly ke každému trestnímu stíhaní stěžovatele samostatně. Právo na náhradu škody (újmy) způsobené při výkonu veřejné moci nepožívá ústavní ochrany bez jakéhokoli časového omezení; zákonem stanovená promlčecí doba představuje legitimní omezení tohoto práva sloužící právní jistotě a její řádná aplikace k vyprázdnění dotčeného základního práva nevede. Vznesení námitky promlčení je legitimním procesním právem žalovaného, jež v zásadě dobrým mravům neodporuje, a to i tehdy, je-li žalovaným stát (srov. nález ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 76/17). Časový odstup mezi vydáním usnesení o odložení věci dne 2. 2. 2023 a vydáním pokynů k vrácení zajištěné věci, na něž stěžovatel poukazuje, se týká výlučně navazujícího úkonu vrácení zajištěného majetku, nikoli sdělení či zpřístupnění informace o tom, že trestní stíhání bylo pravomocně skončeno. Tuto skutečnost se stěžovatel dozvěděl nejpozději dne 11. 5. 2023 a od tohoto okamžiku mu nic nebránilo nárok na náhradu nemajetkové újmy včas uplatnit.

9. Podobně lze nad rámec nezbytného doplnit, že pokud jde o nárok na úroky z prodlení ze srážek ze mzdy ve výši 147 038,96 Kč, Ústavní soud připomíná, že tuto otázku již vyčerpávajícím způsobem a ústavně souladně vypořádal obvodní soud, s jehož závěry se ztotožnil i městský soud. Na jejich závěry lze jednoduše odkázat a není nutné je zde rekapitulovat.

10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu