IV.ÚS 1837/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice Všehrdy, zastoupeného JUDr. Petrem Jirátem, advokátem, sídlem Blatenská 1161/46, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2026 č. j. 4 Tdo 224/2026-906, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2025 č. j. 8 To 90/2025-836 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. července 2025 č. j. 3 T 4/2025-791, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Trestní soudy odsoudily stěžovatele za pokus (zvlášť závažného) zločinu vraždy [§ 21 odst. 1 a § 140 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku] a uložily mu trest odnětí svobody v trvání 12 let (původní trest ve výměře 15 let změnil odvolací trestní soud). Podle trestních soudů stěžovatel zezadu chytil těhotnou poškozenou kolem krku do tzv. kravaty. Tím omezil průtok krve do mozku, v důsledku čehož poškozená ztratila vědomí. Poškozená naštěstí celý incident přežila. Že stěžovatel jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu, má oporu v celé řadě okolností. Stěžovatel zaútočil na poškozenou nečekaně, bezdůvodně (před činem s ní vedl poklidný rozhovor), zezadu a intenzivně. Způsob útoku byl život ohrožující: smrt mohla nastat jak udušením, tak také tzv. tkáňovým dušením po upadnutí do bezvědomí. V každém případě hrozilo nezvratné poškození mozku až smrt. Poté, co poškozená upadla do bezvědomí, stěžovatel ji nechal přímo na místě činu (kolejišti), neujistil se, zda poškozená žije ani se jí nesnažil pomoci, např. alespoň odsunout její bezvládné tělo do bezpečné vzdálenosti od kolejí, přestože jej poškozená (ještě před útokem) upozornila, že tam bude brzy projíždět vlak. Byť se nepodařilo zjistit motiv útoku, zjištění motivu není obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel vznáší tři argumenty: trestní soudy mu neprokázaly úmysl, opomenuly důkaz a porušily ústavní princip "v pochybnostech ve prospěch".

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Zavinění je jedním ze znaků trestného činu, který musí být prokázán a řádně odůvodněn (nález ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1531/23, body 18 a 19). Závěr o zavinění trestní soudy zpravidla budují na objektivních skutečnostech, jako např. povaha, způsob, intenzita provedení či jiné okolnosti objektivní povahy (nález ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. III. ÚS 722/09, část VII). Jmenovitě k nepřímému úmyslu při pokusu o trestný čin vraždy se Ústavní soud vyjádřil ve stěžovatelem cit. nálezu ze dne 21. 9. 2017 sp. zn. I. ÚS 1038/17, body 24 a 25.

5. Trestní soudy podrobně vysvětlily, proč stěžovatel jednal úmyslně. Byť nalézací soud uvádí úmysl přímý (bod 40 rozsudku krajského soudu), kdežto odvolací a dovolací soud úmysl nepřímý, na závěru o zavinění to nic nemění (bod 19 rozsudku vrchního soudu a body 34 až 36 usnesení NS). Trestní soudy dovodily úmysl spáchat vraždu z celé řady objektivních skutečností, zmíněných v bodě 1 shora. Navíc se celý čin odehrál na nebezpečném místě: podél vlakových kolejí, v době, kdy tam měl vlak projíždět (srov. bod 38 rozsudku krajského soudu). Poté, co poškozená upadla do bezvědomí, stěžovatel se neujistil, zda žije, neodsunul její tělo od železniční trati (byť o blížícím se příjezdu vlaku věděl). Jednoduše odešel pryč. Vše vylíčené vytváří mozaiku, která jasně prokazuje úmysl usmrtit poškozenou. Dokazování bylo natolik průkazné, že o porušení zásady in dubio pro reo nemůže být řeč.

6. Trestní soudy nic neopomněly, vysvětlily, že důkazní návrhy neprovedou pro nadbytečnost (viz bod 37 rozsudku krajského soudu a body 27 a 28 usnesení NS). Stěžovateli nepomůže ani jeho polemika se znaleckými posudky - rolí Ústavního soudu není polemizovat se skutkovými zjištěními trestních soudů.

7. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu