IV.ÚS 1855/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Patrika Altnera, a Mgr. Veroniky Altnerové, obou zastoupených JUDr. Václavem Veselým, advokátem, K Vršku 80, Jílové u Prahy, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2025 č. j. 20 Co 109/2025-1540, a o návrhu na odklad vykonatelnosti shora uvedeného usnesení, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Sociální demokracie, sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívají, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 11. 2024 č. j. 24 C 265/2000-1384 s odůvodněním, že obvodní soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu z rozsudku ze dne 30. 5. 2019 č. j. 33 Cdo 2994/2016-818.

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že městský soud nutí soud prvního stupně k tomu, aby v rozporu s výsledky provedeného dokazování vedl stěžovatele jako žalobce ke změně žalobního petitu a žalobního tvrzení tak, aby se po vedlejší účastnici domáhal podstatně nižšího peněžního plnění, než jaké je uvedeno v žalobě. Pokud by byli stěžovatelé k tomuto procesnímu postupu nuceni, pak by zcela nenávratně ztratili možnost domáhat se u obecných soudů celého peněžního plnění, které jim má náležet. Stěžovatelé mají za to, že dovolací soud v jejich věci nepřípustně hodnotil důkazy, které sám neprovedl. Obvodní soud proto podle nich postupoval správně, pokud odepřel shora uvedenému kasačnímu rozsudku dovolacího soudu účinky v té části, v níž dovolací soud činil skutkové závěry a jinak hodnotil důkazy, které sám neprovedl.

4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k přezkumu opodstatněnosti ústavní stížnosti, je jeho povinností posoudit, zda byly splněny všechny procesní předpoklady řízení podle zákona o Ústavním soudu.

5. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

6. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů. Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů k ochraně práv.

7. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a kasační rozhodnutí věcně nepřezkoumává. První takovou výjimku ze závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu, tj. nikoliv konečnému rozhodnutí, Ústavní soud připustil jen za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici [...] a v jejich rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces" [srov. bod 30 nálezu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361)], souhrnně řečeno jen tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo.

8. Kasační rozhodnutí, jímž se ruší rozhodnutí soudu nižšího stupně, a věc se mu vrací k dalšímu řízení, obecně nelze považovat za rozhodnutí konečné, přičemž není rozhodné, zda se jedná o linii civilního, trestního či správního soudnictví. Ústavní soud může v takovém případě s ohledem na zásadu procesní ekonomie přistoupit ke (kvazi)meritornímu přezkumu toliko stran námitek dovolávajících se porušení základního práva na zákonného soudce [srov. např. nálezy ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 2832/18 (N 27/92 SbNU 285), ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 833) a další]. Ve vztahu k námitkám souvisejícím s tvrzeným zásahem do jiných základních práv však Ústavní soud nemá jinou možnost než konstatovat jejich nepřípustnost, protože v jejich případě již má relevanci, že řízení ještě neskončilo a stěžovatel je může uplatnit v pokračujícím řízení.

9. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá uzavřenost takového stadia řízení a ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti rozhodnutí o věci (srov. např. usnesení ze dne 28. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 803/22).

10. V posuzované věci stěžovatelé napadají kasační rozhodnutí městského soudu, kterým byla věc vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně, přičemž jejich námitky spočívají převážně v nesouhlasu s právním názorem, kterým Nejvyšší soud zavázal nižší soudní instance v uvedeném řízení, a se způsobem kterým tento právní názor vyložil a aplikoval odvolací soud. Napadené rozhodnutí není konečné a stěžovatelé nedokládají ani netvrdí naplnění některé z výjimek z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud neshledal výjimečné okolnosti předpokládané v uvedeném ustanovení, a dospěl proto k závěru, že nebyly splněny podmínky k tomu, aby mohl zasáhnout do dosud probíhajícího řízení.

11. V posuzované věci nedochází k odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelů v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení definitivně pravomocně skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany. V rámci přezkumu konečného rozhodnutí lze uplatnit námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení (srov. např. usnesení ze dne 9. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2366/21).

12. Ústavní soud pro úplnost dodává, že ve vztahu k části výroku usnesení městského soudu, kterým bylo pro překážku věci rozhodnuté ohledně úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 18 518 228 Kč od 19. 7. 2000 do 31. 3. 2016 řízení zastaveno, stěžovatelé neuvádějí žádnou věcnou argumentaci, netvrdí vyčerpání všech procesních prostředků, a je zřejmé, že tuto část výroku ústavní stížností materiálně nenapadají, proto ani v této části Ústavní soud neshledal prostor pro svůj věcný přezkum.

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro nepřípustnost. Návrh na odklad vykonatelnosti, jako návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti, proto jej Ústavní soud rovněž odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 14. srpna 2025 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. soudkyně zpravodajka