IV.ÚS 1863/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. Jiřího Kučery, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Kofroněm, advokátem, sídlem Bartoškova 305/3, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2026 č. j. 22 Cdo 1005/2026-353, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. února 2026 č. j. 28 Co 308/2025-311 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. září 2025 č. j. 20 C 18/2023-252, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Vladislava Mlsny, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.

2. Vedlejší účastník se podanou žalobou domáhal proti stěžovateli zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovité věci (pozemku o celkové výměře 5 831 m2 v žalobě blíže specifikovaného).

3. Okresní soud v Příbrami napadeným rozhodnutím žalobě vyhověl a zrušil spoluvlastnictví vedlejšího účastníka a stěžovatele k původnímu pozemku (výrok I), do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka přikázal pozemek o výměře 3 887 m2 (rozlohou odpovídající 2/3 spoluvlastnického podílu) vzniklý oddělením z původního pozemku podle geometrického plánu (výrok II), do výlučného vlastnictví stěžovatele přikázal pozemek o výměře 1 944 m2 (rozlohou odpovídající 1/3 spoluvlastnického podílu) vzniklý rovněž oddělením z původního pozemku podle geometrického plánu (výrok III), vedlejšímu účastníkovi uložil zaplatit stěžovateli vypořádací podíl ve výši 3 883 166 Kč (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok V) a o nákladech řízení státu (výroky VI a VII).

4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III); řízení o odvolání vedlejšího účastníka zastavil (výrok I). Ve shodě s okresním soudem (i oběma spoluvlastníky) považoval rozdělení pozemku na dva za dobře možné. Sporné bylo, jaká část pozemku připadne konkrétnímu spoluvlastníkovi. Vzhledem k tomu, že pozemek nebyl rozdělen na dvě stejně hodnotné části (byť velikostně odpovídající podílům obou spoluvlastníků), postupoval okresní soud správně, vyrovnal-li rozdíl v hodnotě pomocí náhrady v penězích. Krajský soud se shodl s okresním soudem i s přikázáním nově vytvořeného pozemku ve východní (hodnotnější) části původního pozemku vedlejšímu účastníkovi a v západní části stěžovateli.

5. Následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož nebylo přípustné (výrok I). Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku krajského soudu zamítl (výrok II) a stěžovateli uložil nahradit náklady dovolacího řízení ve výši 75 346,70 Kč (výrok III). Soudy nižších stupňů zvolený způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku (reálným rozdělením věci s částečnou peněžitou náhradou) nikterak nevybočily z mezí ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž rozdělení společné věci nemusí vést ke vzniku nových věcí odpovídajících přesně výši ideálních podílů spoluvlastníků. Nesouhlas některého ze spoluvlastníků ani skutečnost, že určitý způsob rozdělení věci není pro všechny spoluvlastníky zcela ideální, neznamená, že by tímto způsobem nebylo možné věc rozdělit. Při přikázání jednotlivých částí původního pozemku jednotlivým spoluvlastníkům soudy zohlednily, že západní část pozemku sousedí s pozemky ve vlastnictví rodiny stěžovatele a přes západní část pozemku rovněž vede jediná přístupová cesta k molu, které má v pronájmu otec stěžovatele. Stěžovatel přitom opakovaně argumentoval rodinnou vazbou na pozemky, které jsou dědictvím po jeho dědečkovi, což soudy hodnotily ve prospěch přikázání právě západní části pozemku do vlastnictví stěžovatele, aby se jednotlivé pozemky ve vlastnictví stěžovatele a jeho rodiny propojily. Kvůli vysoce konfliktním vztahům mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem nepovažovaly soudy za vhodné řešení, aby vedlejšímu účastníkovi byla přikázána západní část pozemku, která by tak byla vklíněna mezi pozemky ve vlastnictví stěžovatele a jeho rodinných příslušníků (bratra a otce). Na správném závěru soudů o tom, že nejvhodnějším řešením je v dané věci přikázání východní části vedlejšímu účastníkovi a západní části stěžovateli, by nic nezměnilo ani případné mírné posunutí hranice mezi pozemky (tak aby měly oba pozemky stejnou hodnotu a nevznikl žádný doplatek).

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel poukazuje na to, že soudy upozadily kritérium hospodárnosti rozdělení původního pozemku (s minimalizací vyrovnání v penězích), aniž by však na tuto skutečnost upozornily a umožnily účastníkům řízení reagovat. Stěžovatelem navrhovaná varianta vedla k vyšší celkové hodnotě rozdělené věci a nižšímu vypořádacímu doplatku, přesto soudy tuto možnost nezkoumaly. Okresnímu soudu vytýká postup při jednání konaném dne 9. 9. 2025, kdy formuloval pravidlo, podle něhož má být zvoleno hospodárnější řešení, ale toto pravidlo spojil s variantou, která hospodárnější nebyla. Tento rozpor nebyl odstraněn, ani vysvětlen, čímž bylo zasaženo do legitimního očekávání stěžovatele. Porušení práva na soudní ochranu spočívá podle stěžovatele tedy v tom, že okresní soud vytvořil legitimní procesní očekávání, že rozhodné bude znalecké ekonomické srovnání obou variant, přičemž význam rozhodovacích kritérií změnil až na konci řízení. Nejvyšší soud následně postupoval přepjatě formalisticky. Porušení vlastnického práva spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy zvolily variantu, která vedla k výrazně vyššímu peněžitému dorovnání, ačkoliv z dokazování vyplynulo, že ekonomicky výhodnější je varianta navrhovaná stěžovatelem a při posunutí hranice mezi oběma pozemky bylo namístě zkoumat, zda lze vypořádací doplatek snížit či dokonce zcela eliminovat. Stěžovatel zdůrazňuje, že přesnější hodnotové rozdělení původního pozemku nebylo vyloučeno a napadená rozhodnutí představují nepřiměřený zásah do vlastnického práva stěžovatele. Stěžovatel namítá rovněž protiústavnost výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení. Poukazuje na charakter řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jakož i na rozhodování soudů nižších stupňů o nákladech řízení, kdy žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na jejich náhradu. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

8. Ústavní soud předesílá, že právní úprava zrušení a vypořádání spoluvlastnictví obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, poskytuje obecným soudům značnou míru volnosti při uvážení všech relevantních okolností konkrétního případu. Občanský zákoník neobsahuje kritéria pro vypořádání spoluvlastnictví, a tak poskytuje soudům širokou diskreci v tom, aby si tato kritéria samy stanovily. Soud však musí v rozhodnutí ozřejmit, která kritéria považuje v dané věci za relevantní, musí je posoudit ve vzájemné souvislosti a musí odůvodnit, co jej vedlo k rozdělení věci a přikázání určité části společné věci konkrétnímu spoluvlastníkovi. Ústavní soud není povolán tyto jejich závěry, za předpokladu, že jsou řádně odůvodněny, jakkoliv přehodnocovat, a to ani v případě, že by se s nimi sám neztotožňoval.

9. Ve věcech, v nichž je dán poměrně široký prostor pro uvážení obecných soudů, je možnost zásahu Ústavního soudu z povahy věci značně zúžena, a to na případy, kdy dané rozhodování nese známky excesu, tedy kdy obecné soudy své rozhodnutí opřou o skutečnosti, které jsou z právního hlediska irelevantní nebo očividně nepodstatné, a naopak podstatné skutečnosti pominou (přiměřeně viz usnesení ze dne 9. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2673/21 nebo ze dne 8. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1993/09).

10. Námitky stěžovatele, spočívající v zásadě v tom, že obecné soudy v dané věci neodpovídajícím a nesprávným způsobem vypořádaly podílové spoluvlastnictví, neboť nevyhověly stěžovatelem preferované variantě, resp. nezkoumaly další možnosti, nemají ústavně právní relevanci, neboť stěžovatel ve skutečnosti brojí proti neúspěchu v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany.

11. Obecné soudy (zejména krajský soud) jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily, jaké úvahy je vedly k dané podobě rozdělení pozemku a přikázání té které části konkrétnímu spoluvlastníkovi. Přihlédly k vazbám stěžovatele (osobním i majetkovým) k rozdělovanému pozemku i k sousedním pozemkům, jakož i ke vzájemným vztahům mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem (viz zejména body 21 a 22 rozsudku okresního soudu, body 30 a 31 rozsudku krajského soudu a body 15 a 16 usnesení Nejvyššího soudu). Původní pozemek rozdělily na dvě části, které rozlohou přesně odpovídají spoluvlastnickým podílům, přičemž o jeho rozdělení severojižním směrem nebylo sporu s ohledem na nutnost přístupu na veřejnou komunikaci z obou nově vzniklých pozemků. Skutečnost, že část pozemku přikázaná stěžovateli má nižší hodnotu (zejména kvůli jeho sklonu) se projevila v povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit stěžovateli vypořádací podíl. Jak správně připomenul i Nejvyšší soud, samotná skutečnost, že určitý způsob rozdělení nemovité věci není pro všechny spoluvlastníky zcela ideální, neznamená, že by tímto způsobem nebylo možné společnou nemovitost rozdělit, přičemž je akceptovatelné, že nově vzniklé nemovité věci bude možné užívat např. méně komfortním způsobem či s určitými omezeními oproti dosavadnímu stavu před rozdělením. K případné další variantě rozdělení pozemku (mírnému posunutí hranice tak, aby oba nově vzniklé pozemky měly stejnou hodnotu) se vyjádřil Nejvyšší soud s tím, že ani tento způsob vypořádání by s ohledem na výše zmiňované důvody (vztahy mezi spoluvlastníky a vazby na sousední pozemky) nevedl k jinému přikázání pozemků (tedy k přikázání pozemku nacházejícímu se ve východní části stěžovateli). V postupu obecných soudů nelze spatřovat žádné pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní roviny, a to ani z pohledu porušení práva na soudní ochranu, ani z pohledu porušení práva na ochranu vlastnictví.

12. Námitka stěžovatele, že upřednostnění jiných kritérií před ekonomickým hlediskem pro něj bylo překvapivé, není s ohledem na charakter řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a velký prostor k úvahám, které mají obecné soudy při rozhodování o něm k dispozici, relevantní. Stěžovateli nemohlo vzniknout žádné legitimní očekávání, že ekonomické hledisko bude jediným a stěžejním kritériem, podle něhož bude rozhodnuto.

13. Jde-li o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale za předvídatelný důsledek toho, že stěžovatel v dovolání neuplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci, resp. zda rozhodnutí není protiústavní typicky pro absenci jeho odůvodnění jako projev soudní svévole. K tomu však v posuzované věci nedošlo, když usnesení Nejvyššího soudu je řádně odůvodněno a s ohledem na shora uvedené je patrné, že se krajský soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví může navíc Nejvyšší soud zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že byly zjevně nepřiměřené, což v posuzované věci nebylo možno dovodit.

14. Namítal-li stěžovatel, že mu neměla být uložena povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízením, neboť jde o řízení charakteru iudicii duplicis, nevypořádává se s ustáleným přístupem Ústavního soudu k této otázce. Problematika náhrady nákladů řízení totiž může nabýt ústavněprávní roviny jen výjimečně. Lze sice přitakat stěžovateli, že v řízení, které má povahu iudicii duplicis platí, že je-li žalobě vyhověno a nejsou-li dány jiné významné okolnosti (např. obstrukční jednání některého z účastníků), nese si každý z účastníků svoje náklady řízení, avšak tato zásada se plně uplatní pouze v řízení nalézacím (tzn. ve stávajícím případě v řízení před okresním soudem a krajským soudem). Rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, nepředstavuje stricto sensu rozhodnutí ve věci samé, nýbrž jde o procesní rozhodnutí, kterým se zkoumají podmínky přípustnosti dovolání. Pro takové rozhodnutí se pak uplatní obecné zásady pro rozhodování o nákladech řízení, včetně případné zásady úspěchu ve věci.

15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

16. Vzhledem k tomu, že bylo bezodkladně rozhodnuto o samotné ústavní stížnosti, nebylo třeba, aby Ústavní soud samostatně rozhodoval o žádosti stěžovatele o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu