IV.ÚS 187/05
V PLATNOSTI- KS Praha 28 Co 475/2004-35
- ÚS IV.ÚS 187/05
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože věc nebyla pravomocně ukončena a stěžovatel stále disponuje procesními prostředky před obecnými soudy. Soud zdůraznil princip subsidiarity, podle něhož Ústavní soud zasahuje až po vyčerpání všech jiných právních prostředků. Námitky týkající se právní moci směnečného platebního rozkazu a neúčelnosti rozhodnutí nebyly přijaty, protože nebyly podány v pravomocném řízení. Rozhodnutí bylo odmítnuto podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
IV. ÚS 187/05 Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2005 o ústavní stížnosti Ing. V. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, AK Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, č. j. 28 Co 475/2004-35, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Praze s odůvodněním, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále princip rovnosti vyjádřený v čl. 37 odst. 3 Listiny a princip zakotvený v čl. 2 odst. 2 Listiny, když soud uplatňoval státní moc mimo rámec stanovený zákonem, a to způsobem, který zákon nestanoví. Stěžovatel uvádí, že Okresní soud pro Prahu - východ usnesením ze dne 8. 4. 2004, č. j. E 602/2004-15, nařídil výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného, a to na základě vykonatelného směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2003, č. j. 50 Cm 46/2003-17. K odvolání povinného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 12. 2004, č. j. 28 Co 475/2004-35, napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel předložil exekuční titul pouze v úředně neověřené kopii a navíc Vrchní soud v Praze bude teprve rozhodovat o včasnosti námitek povinného, že mu směnečný platební rozkaz nebyl řádně doručen, a tudíž nenabyl právní moci. Přípisy ze dne 7. 7. 2004 (č. j. 50 Cm 46/2003-44) a ze dne 26. 11. 2004 (č. j. 50 Cm 46/2003-33), Městský soud v Praze stěžovateli sdělil, že právní moc směnečného platebního rozkazu byla zrušena s tím, že bude rozhodováno o včasnosti námitek povinného vůči směnečnému platebnímu rozkazu, a že předmětný spis byl zaslán Vrchnímu soudu v Praze. Stěžovatel závěry soudu považuje za zcela zjevně nesprávné a neopodstatněné, neboť ke svému návrhu přiložil úředně ověřenou kopii směnečného platební rozkazu s vyznačením doložky právní moci a tato listina se nachází předmětném soudním spise, což právní zástupce stěžovatele ověřil nahlédnutím do spisu v březnu 2005. Dále stěžovatel shledává podivným a nestandardním, že přípisy městského soudu, které neodpovídají skutečnému stavu a nelze je ani v příslušném spise nalézt, jsou způsobilým podkladem pro navazující soudní rozhodnutí. Navíc jsou obsahově nesrozumitelné, neboť v českém právním řádu neexistuje institut zrušení právní moci; stěžovatel také upozorňuje, že v námitkovém řízení má rozhodovat Městský soud v Praze a nikoli Vrchní soud v Praze. Konečně stěžovatel konstatuje, že Krajský soud v Praze rozhodoval na základě odvolání, které jménem povinného podal JUDr. Michal Pacovský, ačkoli doposud nebyla soudu předložena příslušná procesní plná moc - z odvolání je zřejmé, že jej podepsala v substituci blíže neidentifikovaná třetí osoba, a to opět bez přiložené plné moci. Stěžovatel také žádá, aby Ústavní soud jeho stížnost z důvodu naléhavosti věci projednal přednostně a aby přijetí ústavní stížnosti neodmítal ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť uplynul více než rok od podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí a ve věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, čímž stěžovateli může vzniknout vážná a neodvratitelná újma, protože povinný se snaží předmětné nemovitosti převést na třetí osobu. Po zvážení stěžovatelem uváděných okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (podobně usnesení IV. ÚS 372/04, nepublikováno). Předmětné soudní řízení nebylo dosud pravomocně ukončeno, a stěžovatel tak stále disponuje opravnými procesními prostředky uplatnitelnými před obecnými soudy v probíhajícím řízení. Teprve poté, co by stěžovatel využil všech prostředků k ochraně svého práva a konečné rozhodnutí ve věci by stále pokládal za protiústavní, mohl by se se svou ústavní stížností obrátit na Ústavní soud. Vzhledem k tomu, že nebyl splněn jeden ze základních procesních předpokladů dovolující meritorní přezkum ústavní stížnosti, Ústavní soud se stížnostními námitkami nemohl zabývat. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 4. května 2005 JUDr. Miloslav Výborný soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
- MS Praha 50 Cm 46/2003-17
- 50 Cm 46/2003-44