IV.ÚS 1884/14
V PLATNOSTI- KS Ostrava 22 Af 85/2012-39
- ÚS IV.ÚS 1884/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal předchozí procesní prostředky. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který vyžaduje vyčerpání všech správních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Stěžovatel se domníval, že jeho zájmy jsou zásadně ohroženy způsobem výpočtu základu daně pomocí pomůcek. Ústavní soud však konstatoval, že tento přesah zájmů není podstatný a neodpovídá kritériím ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Radomíra Barnáše, zastoupeného JUDr. Josefem Červinkou, advokátem se sídlem Nový Hrozenkov 843, 756 04 Nový Hrozenkov, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2014, č. j. 22 Af 85/2012-39, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 2. 6. 2014 Ústavnímu soudu doručenou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví označený rozsudek krajského soudu a tvrdí, že jím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, garantovaného Listinou základních práv a svobod. Dříve než Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, přezkoumal, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Podle ustanovení § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná proti každému takovému rozhodnutí, není-li stanoveno jinak. Stěžovatel si je vědom toho, že namísto podání kasační stížnosti napadá v záhlaví uvedený rozsudek krajského soudu přímo ústavní stížností, a proto argumentuje ve prospěch mimořádné přípustnosti své ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a sice naplněním podmínky podstatného přesahu jeho vlastních zájmů. Pokud jde o posuzování podmínek aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je třeba poukázat na kritéria stanovená v dosavadní judikatuře; Ústavní soud v minulosti vyložil, že citované ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, kterou je však třeba vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, nesplňující předpoklady přípustnosti, i podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele z hlediska jejího významu (srov. např. nález ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 599/02; usnesení ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. IV. ÚS 242/03; usnesení ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 836/09; z komentářové literatury srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu - Komentář, 2. vydání, C. H. Beck 2007, str. 574 a násl.). Stěžovatel za takovou významnou skutečnost považuje uplatnění pomůcek pro stanovení daně z příjmů fyzických osob srovnávací metodou obdobných daňových subjektů, kdy pro výpočet základu daně byl ve věci stěžovatele jako srovnatelný subjekt použit podnikatel v Ostravě, což podle stěžovatele zásadně odporuje srovnání podmínek ve Vsetíně, případně v obci Ústí u Vsetína, nebo v obci Janové u Vsetína. Ústavní soud však konstatuje, že uvedené námitky stěžovatele shora uvedený zmíněný výjimečný ráz nemají a stěžovatel tak tvrzený přesah vlastních zájmů nijak nedoložil. Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že otázkou rozložení důkazního břemene v daňovém řízení a zákonnými podmínkami pro stanovení daňové povinnosti dle pomůcek se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že daňové řízení obecně je u nás, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit - tedy břemeno důkazní. Pokud správce daně zákonem určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně. Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno, tj. nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ daně i daň pomocí pomůcek, které má nebo které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem (tedy náhradním způsobem) - [viz např. nález ze dne ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.), nebo usnesení ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 104/03]. Rozsah přezkumné činnosti jak odvolacího správního orgánu, tak soudu ve vztahu k takto stanovené daňové povinnosti je proto omezen a soustřeďuje se zásadně (jen) k dodržení zákonných (procesních) podmínek pro užití tohoto postupu stanovení daně. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho základních práv poskytuje a nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2014 Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.