IV.ÚS 1890/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kondrčíka, zastoupeného JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., sídlem Zborovská 1023/21, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. dubna 2026 č. j. 1 As 41/2026-23, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2026 č. j. 41 A 14/2026-44, rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 3. února 2026 č. j. 169205/2025/KUSK a rozhodnutí Městského úřadu Beroun ze dne 2. května 2025 č. j. MBE/42949/2024/VYST-SmL, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, Krajského úřadu Středočeského kraje a Městského úřadu X, jako účastníků řízení, a Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ve správním řízení bránil proti rozhodnutí Městského úřadu X, kterým úřad schválil stavební záměr domovní vrtané studny na pozemku sousedícím s pozemkem stěžovatele. Krajský úřad Středočeského kraje odvolání stěžovatele zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

2. Proti rozhodnutí krajského úřadu se stěžovatel bránil správní žalobou u Krajského soudu v Praze. Ten ji odmítl jako opožděnou, jelikož nebyla podána v zákonem vyžadované měsíční lhůtě. Stěžovatel podal žalobu dne 13. 3. 2026, zákonná lhůta však uběhla již 10. 3. 2026. Podle krajského soudu sice krajský úřad doručil napadené rozhodnutí nesprávně nikoli do datové schránky stěžovatelova právního zástupce, ale do datové schránky advokátní kanceláře, v níž působí. Vyšel však z toho, že materiálně doručeno bylo, neboť právní zástupce stěžovatele k výzvě krajského soudu sdělil, že mu rozhodnutí bylo doručeno dne 10. 2. 2026 a doložil doručenku datové zprávy, z níž plyne doručení do datové schránky KOPECKÝ a Partners, advokátní kancelář, s. r. o. Podle krajského soudu bylo zřejmé, že se zástupce stěžovatele s obsahem napadeného rozhodnutí seznámil již dne 10. 2. 2026 a od tohoto dne je třeba počítat běh žalobní lhůty.

3. Stěžovatel proti usnesení krajského soudu podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou. Uvedl, že doručení sice nebylo formálně bezvadné, tato vada však ve světle rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 5. 11. 2025 č. j. 1 Afs 206/2023-103 nevylučuje závěr o účincích doručení, jelikož zástupce stěžovatele uvedl, že mu bylo rozhodnutí doručeno dne 10. 2. 2026. Pochybení správního orgánu tak nešlo k tíži stěžovatele. Krajský soud při odmítnutí stěžovatelovy žaloby nevycházel z podkladů, s nimiž by stěžovatel nebyl seznámen, nýbrž z procesního postoje stěžovatele. Rozhodnutí tak nebylo překvapivé, neporušovalo legitimní očekávání stěžovatele ani nebylo přepjatě formalistické.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel tvrdí porušení čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá porušení zásady legitimního očekávání, právní jistoty a zákazu přepjatého formalismu. V důsledku odepření soudní ochrany nedošlo k meritornímu soudnímu přezkumu správního rozhodnutí. Stěžovateli tak nebyla ani poskytnuta ani efektivní ochrana jeho vlastnického práva. Zkrácená jednoměsíční lhůta pro žalobu ve stavebních věcech klade na orgány veřejné moci zvýšené požadavky na bezvadnost doručení.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Stěžovatel Ústavnímu soudu nepředkládá argumentaci, se kterou by se již nevypořádaly správní soudy. Argumenty, které předestřel v ústavní stížnosti, vypořádal v napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud, na jehož odůvodnění Ústavní soud odkazuje a neshledává na něm nic protiústavního.

6. Stěžovatel nejprve před krajským soudem tvrdil, že podává žalobu ve dvouměsíční lhůtě podle § 72 odst. 1 s. ř. s. Na výzvu soudu zástupce stěžovatele výslovně uvedl, že mu bylo doručeno dne 10. 2. 2026 a doložil doručenku datové zprávy prokazující doručení do datové schránky své advokátní kanceláře. Při uplatnění speciální jednoměsíční žalobní lhůty podle § 306 odst. 1 stavebního zákona tudíž krajský soud dovodil opožděnost žaloby podané 13. 3. 2026.

7. Ústavní soud k právu na soudní ochranu již dříve uvedl, že byl-li podaný opravný prostředek odmítnut, popřípadě bylo-li řízení o opravném prostředku zastaveno, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky, má takový postup za následek odepření přístupu k soudu, a tím i porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny viz např. nález ze dne 24. 6. 02014 sp. zn. II. ÚS 475/13). Ústavní soud nijak nebagatelizuje význam řádného způsobu doručování. Již dříve upozornil, že datovou schránku advokáta a advokátní kanceláře nelze libovolně zaměňovat (srov. nález ze dne 30. 6. 2022 sp. zn. III. ÚS 2373/21 nebo ze dne 29. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 2583/21). V nynějším případě však záměna datových schránek nevedla k tomu, že by se doručovaná písemnost nedostala do sféry adresáta.

8. Rozhodné je to, co dostatečně shrnuly již obecné soudy: pokud se stěžovatel s obsahem napadeného rozhodnutí prokazatelně seznámil (materiální princip doručení, viz např. citovaný nález I. ÚS 2583/21, bod 30 či nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3026/20), nejsou pro posouzení včasnosti správní žaloby rozhodné dílčí vady doručení. Nelze přisvědčit stěžovateli, že by soudy vyšly z "domněnky" materiálního doručení, resp. "z pouhé pravděpodobnosti či relativní institucionální blízkosti dvou odlišných subjektů". Soudy vyšly z tvrzení právního zástupce stěžovatele o doručení a jím dokládaného okamžiku doručení (byť v té době zřejmě s mylnou představou existence dvouměsíční žalobní lhůty). Jak uvedl již Nejvyšší správní soud, pro materiální doručení je rozhodné, že se zákonný adresát s písemností seznámil nebo mohl seznámit, nikoli jeho následná procesní obrana, je-li v rozporu s jeho dřívějším výslovným tvrzením. To, že je soudní řízení pro zachování právní jistoty účastníků i třetích osob svázáno formálními pravidly ještě neznamená, že jejich dodržování je výrazem přepjatého formalismu.

9. Ústavní soud tak porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu