IV.ÚS 1891/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatelky městské části Praha 13, sídlem Sluneční náměstí 2580/13, Praha 5 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2026 č. j. MSPH 76 INS 15984/2012, 176 ICm 2744/2013, 29 ICdo 196/2023-489 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2026 č. j. 176 ICm 2744/2013, 104 VSPH 886/2022-504 (MSPH 76 INS 15984/2012), za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Jiřího Švihly, sídlem Lannova tř. 16/13, České Budějovice, insolvenčního správce dlužnice KEY INVESTMENTS a.s., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i princip právní jistoty, předvídatelnosti soudních rozhodnutí a vázanosti veřejné moci zákonem ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. V řízení o odpůrčí žalobě podané vedlejším účastníkem v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice Nejvyšší soud k dovolání vedlejšího účastníka napadeným rozsudkem zrušil předchozí rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2023 č. j. 176 ICm 2744/2013, 104 VSPH 886/2022-443 (MSPH 76 INS 15984/2012) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Vrchní soud následně vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu napadeným usnesením zrušil jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2022 č. j. 176 ICm 2744/2013-402, jímž byla žaloba zamítnuta, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Za daného stavu podává stěžovatelka ústavní stížnost. Domnívá se, že ústavní stížnost je přípustná, neboť proti napadeným rozhodnutím nejsou přípustné žádné řádné a mimořádné opravné prostředky. Nejvyššímu soudu vytýká překročení mezí dovolacího přezkumu, překvapivost rozhodnutí a nepřípustné dotváření práva.

5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci k takovému závěru nedospěl.

6. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí skončených, v nichž případnou neústavnost již nelze napravit jiným způsobem. Ústavní stížnost je tedy prostředkem ochrany nastupujícím teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů (srov. např. usnesení ze dne 13. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 295/24).

7. Do neskončených řízení proto Ústavní soud zásadně nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance k dalšímu řízení (z mnoha viz již citované usnesení sp. zn. III. ÚS 295/24). Na závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti přitom nemá vliv, že orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, je vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí. Tato okolnost nezakládá ani "uzavřenost" řízení, ani se tím neklade překážka k případné pozdější ústavněprávní oponentuře proti skutečně konečnému rozhodnutí ve věci.

8. Podanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu a usnesení vrchního soudu, kterými byl postupně rozsudek městského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. S ohledem na výše uvedené je třeba vyjít z toho, že nejde o konečná rozhodnutí ve věci samé, ale o rozhodnutí, jimiž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka i nadále uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadená rozhodnutí za rozhodnutí [podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], jež by byla způsobilá sama o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky. Jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládají nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. nálezy ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), či ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04 (N 72/37 SbNU 23, 31) a další].

9. Ústavní soud nezjistil a stěžovatelka ani nepředkládá žádná tvrzení spočívající v přesahu vlastních zájmů ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, která by umožnila výjimečné přijetí ústavní stížnosti bez vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

10. Z výše uvedených důvodů soudkyně zpravodajka ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítla.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. soudkyně zpravodajka