IV.ÚS 1906/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Aurus Investments, a.s., sídlem Hlinky 49/126, Brno, zastoupené JUDr. Tomášem Radou, Ph.D., advokátem, sídlem Šumavská 525/33, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2026 č. j. 21 Co 75/2026-273 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. března 2026 č. j. 29 Nc 22/2026-53, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Agentura SAIN, spol. s r.o., sídlem Pisárecká 525/7a, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i jejích příloh se podává, že stěžovatelka koupila v roce 2024 od statutárního města Brna pozemky, na nichž se nachází kanalizační přípojka a přečerpávací stanice; vedlejší účastnice je vlastnicí sousední budovy. Spor se týká práva vedlejší účastnice vést odpadní vody z její budovy přes pozemky stěžovatelky až do veřejné kanalizační stoky.

2. Městský soud v Brně napadeným usnesením nařídil předběžné opatření a uložil stěžovatelce, aby se zdržela jednání bránících odvodu odpadních vod a případně obnovila jejich odvod (výrok I). Dále nařídil, aby vedlejší účastnice podala do jednoho měsíce od právní moci usnesení žalobu o určení vlastnického práva k příslušným zařízením inženýrských sítí, popřípadě žalobu o uložení povinnosti stěžovatelce zdržet se protiprávního jednání bránícího odvodu odpadních vod (výrok II), a aby zaplatila soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok III). Městský soud vyšel mimo jiné ze zjištění, že právní předchůdkyně vedlejší účastnice jako oprávněná a společnost Černá a fialová s.r.o. jako povinná uzavřeli dne 29. 11. 2006 smlouvu o vybudování a provozu kanalizační přípojky a podzemní přečerpávací stanice, podle níž měla uvedená společnost umožnit vybudování dvou přípojek napojených na tuto stanici a jejich užívání k vypouštění odpadních vod. Dále vyšel z dohody o narovnání ze dne 30. 6. 2016, kterou Ministerstvo obrany potvrdilo existenci podzemní kanalizační přípojky ve vlastnictví vedlejší účastnice. Městský soud rovněž přihlédl ke kupní smlouvě ze dne 17. 7. 2024, kterou stěžovatelka jako kupující uzavřela se statutárním městem Brnem, v níž se stěžovatelka výslovně zavázala nebránit vedlejší účastnici v užívání přípojek tak, jak byly užívány ke dni uzavření smlouvy. Vzal za osvědčené, že vedlejší účastnice se přihlásila k platbě stočného a uzavřela smlouvu o odvádění odpadních vod s právnickou osobou Brněnské vodárny a kanalizace, a.s., a že dopisem ze dne 24. 2. 2026 vyzvala stěžovatelka vedlejší účastnici, aby se zdržela zásahů do přípojek a přečerpávací stanice a jejich užívání. Naléhavost věci spatřoval v tom, že v budově vedlejší účastnice provozuje podnikatelskou činnost hudební klub s akcemi naplánovanými od března 2026, přičemž bez funkční kanalizace by budova nebyla využitelná, což by způsobilo újmu jak vedlejší účastnici jako vlastnici, tak i nájemci.

3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Brně o odvolání stěžovatelky rozhodl nyní napadeným usnesením, jímž námitkám stěžovatelky proti samotnému nařízení předběžného opatření nepřisvědčil, usnesení soudu prvního stupně však změnil - formálně ve výroku I a věcně, co do přesného vymezení žaloby ve věci samé, ve výroku II. Krajský soud toliko shledal, že městský soud nesprávně formuloval výrokovou část II svého rozhodnutí, když dal vedlejší účastnici na výběr mezi žalobou o určení vlastnického práva a žalobou na zdržení se jednání; rozhodnutí městského soudu proto krajský soud změnil. Výrok I změnil jen formulačně.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Uvádí, že Ústavní soud sice obecným soudům přiznává při rozhodování o předběžných opatřeních širokou diskreci, i tato rozhodnutí však podléhají omezenému testu ústavnosti. Musí mít zákonný podklad, musí o nich rozhodnout k tomu příslušný orgán, aniž by se dopustil svévole. Za svévoli je třeba považovat zejména extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovým stavem, nerespektování kogentní normy nebo rozhodování bez bližších kritérií (srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98).

5. Jádro stěžovatelčiny argumentace pak spočívá v tvrzení, že soudy tento standard nedodržely. Nesprávně totiž dovodily, že vedlejší účastnici svědčí právo vést odpadní vody přes pozemky stěžovatelky do přečerpávací stanice, a to na základě chybného posouzení tří na sebe navazujících listin:

1. Smlouvy z roku 2006 (strany smlouvy: Ministerstvo obrany a obchodní společnost Černá a fialová s.r.o.): Smlouva podle stěžovatelky jasně rozlišovala vlastnictví jednotlivých částí díla. Přípojky vybudované Ministerstvem obrany měly zůstat v jeho vlastnictví, zatímco přípojku a přečerpávací stanici vybudovanou společností Černá a fialová s.r.o. si měla ponechat ve vlastnictví tato společnost.

2. Dohody o narovnání z roku 2016 (strany dohody: vedlejší účastnice a Ministerstvo obrany): Tato listina měla podle stěžovatelky vyřešit pouze dřívější spor o vlastnictví budovy vedlejší účastnice. Soudy ji však vyložily nad rámec jejího obsahu a nesprávně z ní dovodily, že přípojka vedlejší účastnice je na přečerpávací stanici již napojena. Zcela přitom opomenuly zohlednit přílohu č. 5 této dohody, která hovoří výslovně jen o přípravě k napojení do šachtice, nikoliv o napojení dokončeném.

3. Kupní smlouvy z roku 2024 (strany smlouvy: stěžovatelka a statutární město Brno): Na základě této kupní smlouvy přešla na stěžovatelku práva a povinnosti z původní smlouvy z roku 2006. Krajský soud ale podle stěžovatelky nesprávně vyložil čl. 9 této smlouvy tak, že jím na vedlejší účastnici přešel hmotněprávní nárok užívat přípojku a stanici. Ve skutečnosti tento článek stěžovatelce zakládá pouze povinnost nebránit vedlejší účastnici v užívání přípojky a stanice, a to výhradně v takovém rozsahu, který k danému okamžiku již fakticky existoval.

6. Ke dni 17. 7. 2024 (kdy mezi vedlejší účastnicí jako kupující a statutárním městem Brnem jako prodávajícím byla uzavřena kupní smlouva) navíc vedlejší účastnice budovu neužívala a užívání kanalizace nijak neosvědčila, k zajištění vlastního odvodu odpadních vod přistoupila až bezprostředně před podáním návrhu na předběžné opatření. Soudy podle stěžovatelky tuto skutečnost zcela ignorovaly, čímž fakticky legitimizovaly "černé pasažérství" vedlejší účastnice. Ta dříve odvod odpadních vod řešila externí jímkou postavenou bez stavebního povolení, kterou svépomocně napojila na řádně kolaudovanou kanalizaci stěžovatelky, a teprve poté se tohoto stavu odvádění odpadních vod dovolávala.

7. Na tomto skutkovém základě stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces; odkazuje na nález ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 52/13, podle něhož dochází k porušení spravedlivého procesu, odporuje-li rozhodnutí obsahu spisu (resp. je-li s ním v očividném rozporu v důsledku extrémně vadného hodnocení skutkového stavu). Tvrdí, že právě opomenutí přílohy č. 5 dohody o narovnání a nesprávný výklad čl. 9 kupní smlouvy z roku 2024, uzavřené mezi stěžovatelkou a statutárním městem Brnem, takový rozpor zakládají.

8. Namítá také nerespektování § 75c odst. 1 občanského soudního řádu vyžadujícího alespoň osvědčení rozhodných skutečností, přičemž časová tíseň při rozhodování o předběžném opatření (lhůta 7 dnů) nemůže ospravedlnit nekonzistentní posouzení listin ani spoléhání se na spekulativní domněnky. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že se soudy nevypořádaly s otázkou, jakým způsobem vedlejší účastnice užívala přípojky ke dni 17. 7. 2024, a to i přesto, že tuto námitku výslovně uplatnila v odvolání, to považuje za projev svévole. Odkazuje na nálezy ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 390/23 a ze dne 8. 10. 2024 sp. zn. III. ÚS 1858/24.

9. Dále stěžovatelka namítá, že napadené předběžné opatření - které jí fakticky ukládá strpět užívání přípojky a stanice v rozsahu přesahujícím to, co bylo k rozhodnému dni skutečně užíváno - je obsahově totožné s rozhodnutím ve věci samé, což je i podle nálezu ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3749/17 nepřípustné; výjimku připouští Ústavní soud pouze u nekalé soutěže nebo ochrany spotřebitele (srov. usnesení ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 419/14 a nález ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11), což na projednávanou věc nedopadá. Požadavek prokázání potřeby předběžné úpravy musí být podle stěžovatelky přísnější než pouhé osvědčení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 36/07), přičemž vedlejší účastnice tento požadavek nesplnila, neboť odvod odpadní vody dlouhodobě řešila externí jímkou a teprve těsně před podáním návrhu se svépomocně napojila na kanalizaci stěžovatelky.

10. Stěžovatelka je za situace vyvolané napadenými rozhodnutími nucena strpět užívání majetku nacházejícího se na jejím pozemku, ačkoliv takový nárok nevyplývá z dohody o narovnání ani z kupní smlouvy. Namítá, že obecné soudy tímto výkladem poskytly nadstandardní ochranu pouze tvrzenému majetkovému právu vedlejší účastnice na její úkor. Vůbec se nezabývaly přiměřeností opatření v kontextu probíhajícího řízení o prohlášení dotčené budovy za kulturní památku (jde o budovu na pozemku stěžovatelky), ačkoliv tato skutečnost byla seznatelná z kupní smlouvy a stěžovatelka na ni v řízení výslovně upozornila.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Pro úplnost je třeba dodat, že ani stěžovatelčin návrh na zrušení předběžného opatření ve smyslu § 77 odst. 2 občanského soudního řádu, zmíněný v ústavní stížnosti, nemá vliv na přípustnost či posouzení důvodnosti této ústavní stížnosti (viz obdobně nález ze dne 13. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1888/13).

12. Pokud ale stěžovatelka ústavní stížností žádá zrušit rovněž výrokové části usnesení městského soudu, které již byly změněny rozhodnutím krajského soudu, pak k rozhodování o ústavnosti těchto výrokových částí usnesení městského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán měnit, co již bylo změněno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není jim instančně nadřazen. Do rozhodovací činnosti zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

14. Ústavní soud zastává k přezkumu rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních dlouhodobě zdrženlivý postoj, neboť tato rozhodnutí jsou pouze dočasného charakteru, nezasahují do práv a povinností účastníků řízení konečným způsobem a není jimi předjímán konečný výsledek řízení ve věci samé (srov. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 nebo usnesení ze dne 22. 10. 2024 sp. zn. III. ÚS 2052/24). Ústavní soud proto podrobuje nařízení předběžného opatření - jak sama stěžovatelka v ústavní stížnosti naznačuje - toliko omezenému testu ústavnosti. Při něm zkoumá výlučně to, zda napadené rozhodnutí mělo zákonný podklad podle čl. 2 odst. 2 Listiny, zda bylo vydáno k tomu příslušným orgánem podle čl. 38 odst. 1 Listiny a zda není projevem svévole či libovůle ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu by mohl být pouze natolik excesivní zásah do základních práv a svobod, který by na první pohled vyžadoval bezprostřední ingerenci v podobě zrušení rozhodnutí (srov. nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 či usnesení ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 467/25).

15. V posuzované věci Ústavní soud shledal, že tyto ústavněprávní mantinely byly dodrženy. Předběžné opatření bylo vydáno příslušným soudem na základě jasné zákonné úpravy obsažené v občanském soudním řádu a k návrhu vedlejší účastnice. Ústavní soud neshledal v postupu soudů ani žádný projev svévole. Z odůvodnění napadených usnesení je zřejmé, že se soudy řádně zabývaly splněním předpokladů pro nařízení předběžného opatření i naléhavostí zatímní úpravy poměrů, a to v rozsahu a kvalitě odpovídající dané fázi řízení. Jak Ústavní soud opakovaně připomíná, obecné soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření, zejména s ohledem na striktní limitní lhůty pro rozhodnutí, objektivně nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními stejně důsledně a do hloubky jako při rozhodování ve věci samé, přičemž požadavek rychlosti řízení a okamžitého zatímního řešení situace přirozeně převládá nad úplným prokazováním uplatněného nároku (srov. usnesení ze dne 16. 4. 2025 sp. zn. II. ÚS 3158/23 nebo ze dne 4. 3. 2025 sp. zn. III. ÚS 2844/24). Účel opatření spočívá výhradně v zatímní úpravě práv a povinností účastníků tak, aby nebyl zmařen účel řízení (srov. usnesení ze dne 30. 7. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2033/25).

16. Dále je třeba odmítnout námitku stěžovatelky upínající se ke dni 17. 7. 2024 a tvrzené nerespektování kogentního § 75c odst. 1 občanského soudního řádu. Soudy nejednaly v rozporu s povinností adekvátně se vypořádat s argumenty či důkazy ve smyslu stěžovatelkou odkazovaných nálezů Ústavního soudu. Městský soud shledal za osvědčené, že vedlejší účastnice se přihlásila k platbě stočného, uzavřela smlouvu o odvádění odpadních vod a dne 18. 2. 2026 provedla kontrolu funkčnosti potrubí. Krajský soud k tomu poznamenal, že převzatý závazek zajistit odvádění odpadních vod již ze své podstaty předpokládá, že vody nebudou na pozemku stagnovat, nýbrž budou odtékat vybudovaným potrubím do stoky. Potřebu zatímní úpravy poměrů nadto stěžovatelka vyvolala bezprostředně sama tím, že dne 23. 2. 2026 zahájila výkopové práce s použitím bagru a kanalizaci fyzicky přerušila, načež vyzvala vedlejší účastnici ke zdržení se jejího užívání. Krajský soud také přiléhavě odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. Cpjn 202/2016 s tím, že rozhodující je stav ke dni vyhlášení usnesení soudu prvního stupně a odvolací řízení zde plní jen přezkumnou funkci.

17. Konečně neobstojí ani tvrzení stěžovatelky, že předběžné opatření je obsahově totožné s rozhodnutím ve věci samé nebo že nesplňuje požadavky na míru prokázání potřeby předběžné úpravy. Krajský soud korigoval výrok městského soudu tím, že odstranil duplicitní povinnosti. Zároveň výslovně uložil vedlejší účastnici povinnost podat žalobu znějící výlučně na uložení povinnosti zdržet se protiprávního jednání, přičemž konstatoval, že otázka vlastnictví inženýrských sítí zůstává pro účely tohoto stádia otázkou ryze předběžnou. Toto opatření tak pouze konzervuje stav nezbytný pro fungování nemovitosti, aniž by konečný výsledek sporu nepřípustně předjímalo. Ani krajský soud výrokem svého rozhodnutí nepředjímal, resp. nezměnitelně do budoucna neurčoval poměry mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. V případě stěžovatelky tak nenastala situace, že by krajský soud v podstatě vyloučil jakékoliv rozhodnutí o věci samé (opačně by tomu bylo například tehdy, pokud by soud předběžným opatření například odložil dítěti zahájení povinné školní docházky o jeden rok, byť o této věci měl rozhodovat k tomu příslušný soud v řízení o věci samé, a důsledky rozhodnutí o předběžném opatření by od určitého okamžiku nešlo změnit). V nyní posuzovaném případě naopak i krajský soud rozhodl o poměrech mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí jen dočasně a jeho rozhodnutí může být v budoucnu jiným soudem reálně změněno, jeho důsledky nejsou nevratné.

18. Obecné soudy rovněž provedly dostatečný test proporcionality a vyvážení zájmů, když uzavřely, že nemožnost odvodu odpadních vod fakticky vylučuje jakoukoliv smysluplnou realizaci vlastnického práva k budově nezávisle na jejím aktuálním uživateli a hrozí újmou většího rozsahu, zatímco stěžovatelce dočasným uložením povinnosti vážná újma nevzniká. Skutečnost, že probíhá řízení o prohlášení budovy v areálu patřící stěžovatelce za kulturní památku, na nutnosti odvrátit tuto újmu hrozící vedlejší účastnici nic nemění, tím spíše za situace, kdy byla infrastruktura narušena aktivním a fyzickým zásahem samotné stěžovatelky.

19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatelky zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu