IV.ÚS 191/02

Rubrum

IV. ÚS 191/02 Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. V. M., advokátem, proti sdělením obvinění Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Hradci Králové, ze dne 6. 3. 1997, čj. ČVS: KVV-44/20-97, ze dne 18. 6. 1997, čj. ČVS:KVV-44/20-97, ze dne 7. 11. 1997, čj. ČVS:KVV-44/20-97, ze dne 16. 3. 1998, čj. ČVS:KVV-44/20-97, ze dne 21. 12. 1998, čj. ČVS:KVV-290/20-98, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti podané proti shora uvedeným sdělením Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Hradci Králové, stěžovatel uvádí, že v jeho věci by mělo být postupováno již podle novelizovaného trestního řádu, což vyplývá z čl. II odst. 2 novely. Napadená sdělení obvinění navíc od samého začátku postrádají podstatné náležitosti nutné pro vedení řádného zákonného procesu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a později byla spojena i se skutečným zásahem do základních práv a svobod uvalením nezákonné vazby. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto, aby Ústavní soud napadená obvinění zrušil. Ze spisu Vrchního státního zastupitelství v Praze, sp. zn. VI VZv 3/2000 Ústavní soud zjistil, že shora uvedenými sděleními Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Hradci Králové, bylo stěžovateli sděleno, že je stíhán jako obviněný z důvodů, v jednotlivých obviněních blíže uvedených. Přípisem Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 1. 2002 bylo stěžovateli posléze sděleno, že všechna podání obvinění stěžovatele směřující proti vneseným obviněním jsou neopodstatněná. Podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu, ve znění před novelou, nasvědčují-li zjištěné skutečnost tomu, že byl spáchán trestný čin a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, zahájí vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání, pokud není důvod k postupu podle § 159 odst. 2 nebo § 159a odst.

1. V citovaném ustanovení jsou dále vymezeny podmínky, jejichž splnění k zahájení trestního stíhání je nezbytné. Vznesení obvinění bylo v konstantní judikatuře Ústavního soudu vykládáno tak, že ze strany orgánu činného v trestním řízení nepředstavuje samo o sobě zásah orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, - šlo o opatření, proti kterému nebyla přípustná stížnost -, splnění všech zákonných podmínek uvedených v citovaných ustanoveních bylo však chápáno jako předpoklad, bez něhož nebylo možno provést některé právní úkony, kupř. vzetí do vazby apod. Jak i Ústavní soud zjišťuje z obsahu již konstatovaného spisu, všechna uvedená obvinění stěžovatele vykazovala náležitosti požadované citovaným ustanovením, takže trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno v souladu se zákonem. To, že stěžovatel v průběhu řízení byl vzat do vazby, není předmětem tohoto řízení, neboť stěžovateli jde ve skutečnosti pouze o to, aby zpětným zrušením napadených obvinění byl vytvořen fiktivní stav, že k zahájení jeho trestního stíhání doposud nedošlo a dovolává se v tomto smyslu i aplikace čl. II odst. 2 novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Smysl posléze uvedeného ustanovení je právě opačný, než jak usuzuje stěžovatel, což mu bylo dostatečně vysvětleno již v konstatovaném přípise Vrchního státního zastupitelství v Praze, kteréžto sdělení stěžovatel sice napadá, nicméně v konečném návrhu se o něm již nezmiňuje. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 18. července 2002 JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu