IV.ÚS 1919/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů L. M. C. a M. M., zastoupených Mgr. Bc. Hanou Vančurovou, advokátkou, sídlem Řeznická 367/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2026 č. j. 8 Tdo 116/2026-517, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. srpna 2025 č. j. 5 To 185/2025-443 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. května 2025 č. j. 91 T 175/2024-376, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně uznal stěžovatele vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Skutek měl spočívat v tom, že (zjednodušeně řečeno) pod příslibem úhrady 1 800 000 Kč a zřízení věcného břemene doživotního užívání pro poškozenou na sebe nechali převést její družstevní podíl v bytovém družstvu spojený s právem užívání bytu, přičemž od počátku měli v úmyslu slib vůči poškozené nesplnit, věcné břemeno v její prospěch nezřídili a slíbenou úhradu jí neposkytli. Soud vzal za rozhodující vzájemně souladné výpovědi poškozené, jejího přítele a její sousedky i autentickou SMS komunikaci z roku 2023, a naopak odmítl obhajobu stěžovatelů, že šlo pouze o dohodu o úhradě nákladů za bydlení. Platby družstvu vyhodnotil jako zákonnou povinnost vlastníků, nikoli jako plnění vůči poškozené, znalecký posudek k hodnotě věcného břemene označil za irelevantní, neboť břemeno nebylo nikdy zřízeno ani zapsáno, a tvrzení o absenci komunikace mezi nimi a poškozenou vyvrátil vlastními výpověďmi stěžovatelů z přípravného řízení. Dovodil úmysl přímý a uložil oběma stěžovatelům trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na pět let a povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 1 800 000 Kč.

2. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně zrušil rozsudek městského soudu ve výroku o náhradě škody a poškozenou odkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve výrocích o vině a trestu zůstal rozsudek nezměněn. S hodnocením důkazů provedeným městským soudem se krajský soud ztotožnil - dílčí rozpory ve výpovědích svědků (poškozené) přičetl jejich věku a časovému odstupu, nikoli jejich nevěrohodnosti. Znalecký posudek k hodnotě věcného břemene hodnotil jako pro věc bezvýznamný. Hodnota věcného břemene nemohla být plněním, které by bylo možné započítat proti způsobené škodě. Námitka obhajoby, že tuto hodnotu je třeba odečíst od tržní ceny bytu, je neopodstatněná. Tvrzenou liknavost poškozené vysvětlil její důvěrou ve stěžovatele. Výrok o náhradě škody nicméně zrušil, neboť souběžně probíhající řízení o určení vlastnictví k družstevnímu podílu by v případě, že by v něm poškozená byla úspěšná, mohlo vést k obohacení poškozené.

3. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněná. Žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy neshledal. Verze obhajoby, podle níž dohoda o úhradě 1 800 000 Kč neexistovala, postrádá logiku. Postrádalo by ekonomicky smysl, aby poškozená převedla byt v hodnotě 2 800 000 až 3 200 000 Kč na osoby, které jí nebyly blízké, prakticky bezúplatně, tedy pouze výměnou za možnost v bytě dožít, aniž by tím jakkoli zlepšila své zajištění na stáří. Poškozená vypověděla, že byt se rozhodla prodat právě proto, aby si na důchod přilepšila. K namítanému rozporu ohledně přítomnosti poškozené při jednání o částce, za níž hodlala byt prodat, Nejvyšší soud uvedl, že dovolatelé vytrhli dílčí tvrzení poškozené z kontextu. K namítané subsidiaritě trestní represe konstatoval, že jednání stěžovatelů vybočilo z rámce běžných občanskoprávních sporů a naplnilo všechny znaky zločinu podvodu, aniž byly zjištěny okolnosti vylučující přiměřenost trestní represe.

II. Argumentace stěžovatelů

4. Stěžovatelé tvrdí porušení základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Městský soud bezdůvodně zamítl jejich návrh na vypracování znaleckého posudku k určení tržní hodnoty bytu zatíženého věcným břemenem doživotního bezplatného užívání. Hodnota takto zatíženého bytu spolu s náklady, jež stěžovatelé dlouhodobě hradí, neodpovídá tvrzenému obohacení a vyvrací závěr o podvodném úmyslu. Soudy nevzaly v úvahu jimi předloženou e-mailovou a SMS komunikaci s poškozenou, kterou dokládali, že poškozená s dosavadním způsobem plnění dohody mezi nimi souhlasila. Soudy rovněž nevzaly v potaz předkládané ekonomické výpočty, podle nichž úspora na nákladech bydlení, kterou poškozená dohodou se stěžovateli získala, dosahuje např. za dobu 20 let částky 1 500 000 až 2 200 000 Kč. Vyvrací, že by poškozená z převodu bytu neměla žádný hospodářský prospěch. Soudy nevysvětlily, proč upřednostnily výpověď poškozené před odborným vyjádřením znalce, který ocenil věcné břemeno na 2 390 000 Kč. Sami stěžovatelé přitom připravili smlouvu o věcném břemeni již v roce 2020 a opakovaně ji poškozené nabízeli. Tvrdí extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Soudy nezohlednily zásadní rozpory mezi výpověďmi poškozené a jejího přítele. Oba původně přiznali, že k domluvě o částce 1 800 000 Kč za získání bytu nikdy nedošlo a že poškozená u žádné takové domluvy nebyla přítomna. Dovolávají se zákazu deformace důkazů a vyvozování skutkových závěrů, které z racionálního hodnocení důkazů logicky nevyplývají. Soudy měly povinnost rozhodnout při neodstranitelných pochybnostech v jejich prospěch. Namítají porušení zásady subsidiarity trestní represe, neboť jde o čistě občanskoprávní spor, resp. o výklad dohody.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

6. Žádají-li stěžovatelé zrušit rovněž výrok rozsudku městského soudu o náhradě škody, který již byl zrušen rozhodnutím krajského soudu, pak k rozhodování o ústavnosti takového výroku městského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud neshledal.

8. Většina argumentů stěžovatelů se týká zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů. To však náleží primárně trestním soudům, do jejichž rozhodovací činnosti Ústavní soud zasahuje pouze ve výjimečných případech, kdy by hodnocení důkazů vykazovalo znaky libovůle nebo kdy by mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními existoval extrémní rozpor. Nic takového Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Stěžovatelé v zásadě opětovně předkládají argumentaci uplatněnou již v trestním řízení, která je založena na prosazování jejich vlastní skutkové verze. Není úkolem Ústavního soudu, aby hodnocení důkazů znovu podrobně přezkoumával.

9. Obecné soudy své závěry logicky a přesvědčivě vysvětlily. Pokud jde o znalecký posudek vyčíslující hodnotu věcného břemene na částku 2 390 000 Kč, obecné soudy konstatovaly, že tento posudek je pro věc irelevantní, neboť vycházel z (nesprávného) předpokladu, že náklady na bydlení hradí za poškozenou stěžovatelé. Soudy vyšly z toho, že pokud by stěžovatelé dodrželi dohodu s poškozenou, pak by si poškozená veškeré náklady spojené s bydlením hradila sama. Soudy též dostatečně vysvětlily, že podstatou jejich trestného jednání bylo to, že od počátku neměli v úmyslu zaplatit poškozené ústně sjednanou finanční částku. Soudy při tomto závěru vyšly z uceleného řetězce důkazů (mimo jiné autentická SMS komunikace z léta roku 2023, v níž poškozená dlužnou částku výslovně a konkrétně zmiňovala, další svědecké výpovědi). Tvrzenému extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem tak Ústavní soud nemohl přisvědčit.

10. K námitce porušení zásady in dubio pro reo dovozené z údajných zásadních rozporů ve výpovědích poškozené a jejího přítele, Ústavní soud uvádí, že ani tato není důvodná. Jak již uvedl Nejvyšší soud, zásada in dubio pro reo se uplatní pouze tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné a rozumné, přičemž pokud se je podaří odstranit pečlivým zvážením všech okolností případu v jejich souhrnu, není důvod rozhodovat ve prospěch obviněného. Soudy přesvědčivě zdůvodnily, že v posuzované věci žádné takové neodstranitelné pochybnosti nezůstaly. Argumentace stěžovatelů je postavena na zdůrazňování dílčích pasáží výpovědi poškozené týkající se vzájemných schůzek vytržených z celkového kontextu. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že poškozená sice nebyla přítomna u úplně první konverzace mezi stěžovateli a jejím přítelem, avšak byla přítomna následnému společnému setkání, na kterém byla ústní dohoda o úhradě 1 800 000 Kč za přítomnosti všech zúčastněných osob finálně potvrzena. Dílčí nepřesnosti ve výpovědích krajský soud vysvětlil vysokým věkem poškozené a jejího přítele a časovým odstupem zhruba pěti let od události, nikoliv jejich nevěrohodností.

11. Stran námitky porušení zásady subsidiarity trestní represe (principu ultima ratio), Ústavní soud poznamenává, že ani zde neshledal ústavně relevantní pochybení. Přestože trestní právo plní funkci krajního prostředku, uplatnění trestní odpovědnosti je podle ustálené judikatury (např. nálezu ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1148/09) vyloučeno pouze tehdy, lze-li naplnění všech funkcí trestní odpovědnosti dosáhnout jiným způsobem. V projednávané věci soudy dostatečně zdůvodnily, že skutek stěžovatelů vybočil z rámce běžných občanskoprávních vztahů, neboť stěžovatelé od samého počátku jednali v podvodném úmyslu a využili důvěry a nezkušenosti poškozené. Nic neústavního nelze shledat ani v závěru, že nabídky na smírné řešení učiněné stěžovateli až v druhé polovině roku 2023 (srov. např. odst. 10 odůvodnění usnesení krajského soudu), nemohou zhojit jejich původní úmysl. K námitce, že došlo k porušení práva nebýt stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, stěžovatelé nad rámec předchozí argumentace nic dalšího neuvádějí, a i tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatele zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu