IV.ÚS 1920/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Ivem Školou, LL.M., advokátem, sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2026 č. j. 4 Tdo 259/2026-400, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 11. září 2025 č. j. 14 To 178/2025-369 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 22. dubna 2025 č. j. 7 T 155/2024-336, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Z ústavní stížnosti i jejích příloh se podává, že Okresní soud v Jindřichově Hradci uznal stěžovatele nyní napadeným rozsudkem vinným přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku. Za to mu uložil úhrnný trest odnětí svobody na 18 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dva a půl roku. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel v období v rozsudku definovaném prostřednictvím účtů na sociálních sítích komunikoval s tehdy třináctiletou poškozenou, jíž pod záminkou fiktivní brigády nabízel finanční odměnu až 45 000 Kč za zasílání intimních fotografií a videí, a následně jí vyhrožoval zveřejněním již zaslaných materiálů. Soud obhajobu stěžovatele označil za vyvrácenou uceleným řetězcem nepřímých důkazů, zejména zjištěním sbírky dětské pornografie v jeho mobilním telefonu i stolním počítači a jednoznačným propojením konkrétních účtů na sociálních sítích s IP adresami jeho matky (jejím telefonem) a jeho středoškolským e-mailem. Při výměře trestu soud zohlednil stěžovatelovu dosavadní bezúhonnost a absenci přímých zdravotních následků u poškozené a uložil tak trest ryze výchovný.

2. Odvolání podané stěžovatelem Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře napadeným usnesením zamítl. Konstatoval, že okresní soud postupoval správně. Doplnil dokazování o listinné důkazy vztahující se k instagramovým účtům a k obsahu stěžovatelem vydaných zařízení. Zdůraznil, že zjištěné skutečnosti tvoří uzavřenou a ničím nenarušenou soustavu nepřímých důkazů. Upozornil mj. na fakt, že ačkoliv si stěžovatel nový mobilní telefon pořídil až v červnu 2023, i v něm byla nalezena komunikace obsahující nabídky "brigády" spočívající v zasílání intimních materiálů, u níž byly použity totožné či obdobné charakteristické slovní obraty jako v komunikaci s poškozenou. Návrhy stěžovatele na další dokazování soud odmítl jako nadbytečné, neboť zjištěný skutkový stav považoval za prokázaný bez důvodných pochybností.

3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Uzavřel, že stěžovatelovy námitky jsou pouze polemikou se způsobem hodnocení důkazů a opakováním předchozí obhajoby. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (usnesení ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 2947/08) a Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek velkého senátu ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999 č. 30544/96) Nejvyšší soud zdůraznil, že soudy nižších stupňů logicky vysvětlily své úvahy a neměly povinnost vyhovět všem důkazním návrhům. Oba nižší soudy se řádně vypořádaly s návrhem na vyžádání dat od společnosti Meta Platforms Ireland Ltd. i s předloženým odborným vyjádřením Mgr. Martina Ludmy. Skutkové závěry tak netrpěly extrémním rozporem s provedenými důkazy.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá, že obecné soudy odmítly přibrat znalce z oboru kriminalistiky se specializací na počítačovou a informační kriminalitu a příliš akcentovaly zprávu správce školní IT sítě a zástupce ředitelky gymnázia, jehož byl stěžovatel v rozhodném období studentem. Soudy si také měly vyžádat kompletní zálohy účtů od společnosti Meta Platforms Ireland Ltd., aby bylo možné znalecky určit, zda právě stěžovatel z konkrétního zařízení k účtům na sociálních sítích přistupoval. Soudy si však odborné závěry učinily samy z povrchní analytické zprávy policie a vlastního laického srovnání jazykového stylu jednotlivých příspěvků, čímž řízení zatížily existencí opomenutých důkazů (srov. nálezy ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 1904/20, bod 17; ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94). Stěžovatel byl tímto postupem znevýhodněn i proto, že obžaloba opírala svá tvrzení o odborně-technické podklady, které si nemohl jako obviněný sám opatřit a nemohl tak na ně reagovat (srov. nález ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 1904/20, bod 21). Nadbytečnost navrhovaného znaleckého zkoumání je podle stěžovatele vyvrácena i tím, že jeho důkazním návrhům bylo v jiné obdobné věci vyhověno, a to zejména ke zodpovězení otázek totožnosti osoby, která měla trestnou činnost, kladenou stěžovateli za vinu, páchat, a dále k upřesnění způsobu uložení souborů a k otázce přístupu do e-mailů.

5. Odsuzující výrok v případě stěžovatele navíc stojí výlučně na nepřímých důkazech. V zařízeních stěžovatele nebyla nalezena komunikace s poškozenou ani její intimní materiály, IP adresy nebyly se stěžovatelem ztotožněny a policejní šetření připustilo, že pod jednou IP adresou může vystupovat větší počet uživatelů. Spojení účtů na sociálních sítích se stěžovatelem bylo dovozeno převážně přes osobu jeho matky, přes její telefonní číslo a její připojení k internetu, případně přes stěžovatelův školní e-mail. To jsou nanejvýš indicie, nikoliv důkaz o osobním ovládání účtů na sociálních sítích. Přetrvávající pochybnosti o totožnosti pachatele měly být podle zásady in dubio pro reo vyloženy v jeho prospěch (srov. nález ze dne 30. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 1095/15, bod 20). Stěžovatel dále namítá porušení presumpce neviny s odkazem na dosud neskončenou jinou trestní věc. Soudy totiž při hodnocení věrohodnosti stěžovatelem nyní použité obhajoby vyšly z nálezu dětské pornografie v zařízení stěžovatele, ačkoliv tento skutek je předmětem samostatného, dosud pravomocně neskončeného řízení. Konečně stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí spočívající v nedostatečném vypořádání se s odborným vyjádření, které poukázalo na absenci databáze uživatele v záloze telefonu, na neprovedenou analýzu routeru a na neanalyzované uložené účty a hesla. Reakce soudů, že zpracovatel odborného vyjádření neměl k dispozici kompletní spis, na tyto výhrady věcně neodpovídá.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje jen dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal.

7. Stěžovatel předně namítá existenci tzv. opomenutých důkazů a porušení rovnosti zbraní s odkazem na nálezy sp. zn. II. ÚS 1904/20 (bod 17 a 21) a ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94. Brojí proti tomu, že soudy odmítly přibrat znalce z oboru kriminalistiky se specializací na počítačovou a informační kriminalitu a nevyžádaly si kompletní zálohy účtů od společnosti Meta Platforms Ireland Ltd. k určení, zda z konkrétního zařízení přistupoval k účtům právě on. Těmto námitkám nelze přisvědčit. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, přičemž soud není povinen provést všechny navržené důkazy, pokud již provedené dokazování poskytuje dostatečný základ pro vydání rozhodnutí a soud svůj postup řádně odůvodní. Jak přesvědčivě vyložil již Nejvyšší soud v napadeném usnesení, soudy nižších stupňů tyto důkazní návrhy neopomněly, nýbrž se jimi zabývaly a jejich neprovedení racionálně vysvětlily tím, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn jinými důkazy. V řízení bylo též dostatečně vysvětleno, z jakých IP adres byla trestná činnost páchána a že tyto IP adresy mají souvislost s domácností, v níž žil stěžovatel. Závadové obrazové materiály, jakož i komunikace s poškozenou, byly policejním orgánem zajištěny i v mobilním telefonu a v počítači stěžovatele. Pro posouzení podílu stěžovatele na uvedené trestné činnosti není podstatné jiné trestní řízení, jehož předmětem je zjišťování, zda se stěžovatel obdobné trestné činnosti dopouštěl i vůči jiným poškozeným. Nedůvodná je v této souvislosti rovněž námitka, že obžaloba opírala svá tvrzení o odborně-technické podklady (analytickou zprávu policie), na které stěžovatel nemohl reagovat, čímž měl být znevýhodněn; stěžovatel měl plnou možnost tyto podklady v řízení rozporovat a reálně tak i učinil předložením konkurujícího odborného vyjádření.

8. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí spočívající v nedostatečném vypořádání se s odborným vyjádřením předloženým stěžovatelem. Soudy toto odborné vyjádření nepominuly, konstatovaly však, že zpracovatel vycházel pouze z předaných dokladů a neměl k dispozici celý trestní spis, v němž jsou důkazy, které dostatečně potvrzují, kdo byl uživatelem daných účtů. Nebyla proto potřeba dalšího technického prověřování. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení podle stěžovatelova tvrzení v jiné trestní věci jeho důkazním návrhům vyhověly, není v posuzované věci relevantní. Každá trestní věc je posuzována individuálně na základě konkrétní důkazní situace. Přibrání znalce v jiné věci neprokazuje, že by v nynějším řízení, v němž soudy disponovaly uzavřeným řetězcem důkazů, byl skutkový stav zjištěn nedostatečně.

9. K námitce, že odsuzující výrok stojí výlučně na nepřímých důkazech, lze uvést, že trestní řád neupřednostňuje přímé důkazy před nepřímými. Tvoří-li nepřímé důkazy logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, která vylučuje reálnou možnost, že by se činu dopustila jiná osoba, jsou plně způsobilé být podkladem pro výrok o vině. Obecné soudy hodnotily důkazy v nyní posuzované věci jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Propojení IP adres, telefonního čísla matky a stěžovatelova školního e-mailu (s doručenými notifikačními zprávami) vytvořilo ucelený důkazní řetězec. Porovnání slovních spojení, která stěžovatel využíval pro komunikaci s poškozenými dívkami, pak tvořila jen okrajové doplnění pro zhodnocení dané věci - stěžovatelova vina na soudy uváděné jazykové shodě založena není. Soudy toliko uvedenou jazykovou shodu nepřehlédly a ve svých rozhodnutích ji pro doplnění zmínily. Jelikož obecným soudům po zhodnocení tohoto řetězce důkazů nevyvstaly důvodné pochybnosti o totožnosti pachatele, nebyly dány podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo. Postup soudů tedy není v rozporu se stěžovatelem namítaným nálezem sp. zn. I. ÚS 1095/15.

10. Konečně se Ústavní soud neztotožnil s námitkou porušení presumpce neviny, založené na tom, že soudy při hodnocení věrohodnosti stěžovatelovy obhajoby vyšly z nálezu pornografie ve stěžovatelových zařízeních, ačkoliv uvedené má souviset s jiným jednáním, které je předmětem samostatného, dosud pravomocně neskončeného řízení. Ústavní soud v tomto kontextu v prvé řadě uvádí, že v zařízeních stěžovatele byly nalezeny závadové materiály zachycující různé osoby. Soudy takto zajištěný materiál vztahovaly právě k nezletilé, která je poškozenou v řízení, z něhož vzešla nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí. Okolnost, že elektronická zařízení vydaná stěžovatelem obsahují i materiály zobrazující jiné poškozené, na nyní posuzovanou věc nemá vliv. Obecné soudy přitom v napadených rozhodnutích nevyslovily vinu stěžovatele za jednání projednávané v jiném řízení, ani nepředjímaly jeho výsledek. Zohlednily pouze objektivní faktický stav - tedy fyzickou existenci specifických souborů v zařízeních, k nimž měl stěžovatel přístup a která užíval. Takový postup při hodnocení důkazů nevybočuje z mezí ústavnosti a princip presumpce neviny neporušuje.

11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu