IV.ÚS 1934/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., t. č. ve Věznici Ostrov, zastoupeného Mgr. Štěpánem Jaklem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2026 č. j. 8 Tdo 484/2025-14463, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2024 č. j. 4 To 57/2023-13171 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2022 č. j. 3 T 52/2019-12118, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let, peněžitý trest v celkové výměře 100 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu tří let.

3. Napadeným rozsudkem bylo odsouzeno celkem 16 obžalovaných, jejichž trestná činnost měla charakter daňového podvodu s prvky karuselového řetězce a v podrobnostech je popsána v napadených rozhodnutích. Několik dalších obžalovaných bylo rozsudkem krajského soudu viny zproštěno.

4. Stěžovatel měl být do této trestné činnosti zapojen (stručně řečeno) tím, že jako statutární zástupce společnosti K. a zplnomocněný zástupce společnosti W. řádně nevedl účetnictví, prováděl za tyto společnosti plnění za fiktivní podnikatelskou činnost v oblasti reklamy na společnost A., na základě dispozičního oprávnění k bankovním účtům prováděl hotovostní výběry jednotlivých finančních prostředků nebo přeposílal finanční prostředky, i když věděl, že společnosti nevykonávají žádnou reálnou podnikatelskou činnost. Dále nechal zahrnout fiktivní podnikatelskou činnost (vydané faktury) do účetnictví společností a zároveň předkládal daňová přiznání k dani z přidané hodnoty i dani z příjmů právnických osob na místně příslušný finanční úřad, aby předstíral prováděnou fiktivní činnost v oblasti reklamní činnosti, čímž se podílel na páchání trestné činnosti zkrácení daně ve společnosti A. Celkově se svou aktivitou v obou společnostech podílel na zkrácení daně ve výši 21 917 674,96 Kč.

5. Odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl. Zamítl rovněž odvolání dalších tří obžalovaných a odvolání státního zástupce podané v neprospěch některých obžalovaných. Ve vztahu k několika obžalovaným rozsudek soudu prvního stupně zrušil a ve věci sám rozhodl (stěžovatele se to však netýkalo). Odvolací soud rovněž k odvolání státního zástupce zrušil zprošťující výroky ohledně několika obžalovaných a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

6. Proti rozsudku vrchního soudu podal dovolání stěžovatel a dalších pět obžalovaných, jakož i nejvyšší státní zástupce v neprospěch obžalované právnické osoby. Všechna dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná.

II. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel má za to, že z odůvodnění rozsudku krajského soudu není zřejmé, z jakých důvodů soud rozhodl o jeho vině. Nalézací soud zcela rezignoval na logické odůvodnění svého vnitřního přesvědčení, které však nemůže být projevem libovůle, nýbrž musí být založeno na racionálním, komplexním a vyčerpávajícím hodnocení důkazů. Tuto vadu nenapravil ani soud odvolací. Jelikož soudy dostatečně nevysvětlily, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jak dospěly k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty, došlo podle stěžovatele k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými zjištěními, což přímo zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces.

8. Závěry soudů obou stupňů vychází výlučně ze spekulativní domněnky a argumentace, že většina společností v údajném podvodném řetězci byla řízena tzv. bílými koňmi, nevykonávala běžnou ekonomickou činnost a nedisponovala majetkem a zaměstnanci. Soudy ignorovaly obhajobu stěžovatele, že reklamní byznys je vysoce specifický. Oboru reklamy se stěžovatel profesně věnuje již více než 20 let, vytvořil rozsáhlou sít odběratelů i dodavatelů a realizoval reálné plnění pro celou řadu velkých sportovních a kulturních akcí. Vysoké hotovostní výběry, jež byly stěžovateli přičítány k tíži, představují v tomto oboru při odměňování subdodavatelů, brigádníků a produkčních týmů na akcích běžnou a zcela legální praxi v den konání akce. Proti tvrzení orgánů činných v trestním řízení o údajné fiktivnosti plnění stojí konzistentní vysvětlení stěžovatele podpořené povahou trhu s reklamou, přetrvávají proto zásadní a důvodné pochybnosti o jeho vině.

9. Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily znalecký posudek zpracovaný ústavem Česká znalecká, a.s., a poukazuje na šetření Ministerstva spravedlnosti, které znaleckému ústavu vytklo, že posudek vychází z apriorních zadání orgánů činných v trestním řízení a činí nepodložené a spekulativní závěry o fiktivnosti zdanitelného plnění. Stěžovatel dále poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které ani případné prokázání, že určitá faktura je tzv. fiktivní či vystavená nepříslušným subjektem, neznamená automaticky trestní odpovědnost za zkrácení daně. U reklamních aktivit společností stěžovatele došlo k obstarání služeb pro koncové zákazníky, což potvrdila i fotodokumentace k fakturám. Výnosy stěžovatele by nemohly existovat, kdyby reálně neinvestoval prostředky do subdodavatelských plnění. Soudy navzdory obhajobě stěžovatele odmítly propočítat tyto reálné náklady, což vedlo k účelové maximalizaci údajné škody.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Pouze obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti. Ústavní soud rovněž není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94).

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá skutkové závěry trestních soudů, zpochybňuje provedené dokazování a způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. V řízení o ústavní stížnosti se však nelze domáhat zpochybnění soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, resp. že je dán tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. K tomu však v posuzované věci nedošlo.

12. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, trestní soudy provedly rozsáhlé dokazování, na jehož základě učinily závěr o tom, jak se trestná činnost udála. Charakter a způsob páchání trestné činnosti obecné soudy objasnily na základě četných svědeckých výpovědí (výpověď jednoho ze spoluobviněných, výpovědi zástupců jednotlivých obchodních společností - tzv. bílých koní), jakož i množství listinných důkazů (zejm. bankovní výpisy, zprávy příslušných finančních úřadů, výpisy z obchodního rejstříku, zprávy České správy sociálního zabezpečení) a několika znaleckých posudků (posudek znalce v oboru kybernetika, výpočetní technika, posudek znalecké kanceláře z oboru ekonomika Česká znalecká, a.s., posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence zpracovaný Pražskou znaleckou kanceláří, s.r.o., předložený jedním z obžalovaných). Provedené důkazy trestní soudy řádně zhodnotily a své hodnotící úvahy náležitě vtělily do textu napadených rozhodnutí. Trestní soudy se rovněž věnovaly konkrétnímu zapojení stěžovatele do trestné činnosti a dostatečně vysvětlily, z jakých skutečností dovodily závěr o jeho vině (zejm. bod 79 rozsudku vrchního soudu, body 372 až 376 rozsudku krajského soudu).

13. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy předložily detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele a řádně se vypořádaly s námitkami, které v průběhu trestního řízení na svou obhajobu vznášel. Své závěry o vině soudy založily na dostatečně důkladném a vyčerpávajícím dokazování, jakož i na adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení. K závěru, že skutková zjištění jsou s nimi v extrémním nesouladu, Ústavní soud nedospěl, a neshledal tedy důvod pro svůj kasační zásah.

14. Napadenými rozhodnutími nebyla zasažena ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu