IV.ÚS 1953/09
V PLATNOSTI- ÚS 12 Nc 5854/2008
- MS Praha 19 Co 109/2009-99
- ÚS IV.ÚS 1953/09
Citované zákony (2)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Diag Human SE, se sídlem Pradafant 7, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Bělohorská 35, Praha 6, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 109/2009-99 ze dne 29. dubna 2009 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 12 Nc 5854/2008 ze dne 27. listopadu 2008 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 22. července 2009, učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněným podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 6. října 2009, se stěžovatel s odkazem na porušení jeho základních práv na spravedlivý proces a na zákonného soudce zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 12. října 2009 stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí, aniž by určil které ze v záhlaví citovaných rozhodnutí má na mysli. Při shromažďování podkladů Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 12 Nc 5854/2008, který si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a též od právního zástupce stěžovatele, že stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností, v souladu s poučením uvedeným v rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 109/2009-99 ze dne 29. dubna 2009, dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Jeho přípustnost je dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Po posouzení uvedené okolnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Při interpretaci právě citovaného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ani u mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze i takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou tedy je pouze to, aby jej příslušný subjekt uplatnil řádně (tedy např. včas a v případě dovolání, jehož přípustnost je dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, zejména aby stěžovatel způsobem, jakým dovolání podá, otevřel prostor pro to, aby dovolací soud měl příležitost posuzovat pro rozhodnutí ve věci stěžejní právní otázku a její specifický judikatorní význam a případně pak dovolání projednat). Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v projednávané věci podal dovolání, tedy mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jeho přípustnost je dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a z jeho obsahu je zřejmé, že na tento důvod není pouze formálně odkazováno, ale stěžovatel skutečně předkládá důvody, které mohou být s to jej naplnit a otevřít prostor pro projednání tohoto dovolání. Jestliže podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, probíhá tedy před obecnými soudy příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod a není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti. S ohledem na tuto skutečnost ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání doručeného Ústavnímu soudu dne 14. října 2009 (návrhu na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí), spočívající v jeho neurčitosti stran určení rozhodnutí, jehož se má odklad vykonatelnosti dotýkat, neboť odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 16. října 2009 Vlasta Formánková soudkyně zpravodajka
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.