IV.ÚS 1980/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2026 č. j. 70 Co 27/2026-315, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a M. D. a nezletilého F. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se obrátil na Městský soud v Brně s návrhem, aby určil, že je otcem nezletilého dítěte (vedlejšího účastníka řízení). U soudního jednání rodiče (tj. stěžovatel a vedlejší účastnice řízení) souhlasně prohlásili, že stěžovatel je otcem. Městský soud proto zastavil řízení o určení otcovství (§ 424 zákona o zvláštních řízeních soudních). O nákladech řízení však městský soud rozhodoval samostatným usnesením. Městský soud uložil matce, aby stěžovateli zaplatila náhradu nákladů řízení (celkem 24 200 Kč). Proti tomu se matka odvolala a uspěla. Krajský soud nepřiznal nikomu náhradu nákladů řízení včetně řízení odvolacího. A právě proti rozhodnutí krajského soudu směřuje ústavní stížnost.

2. Krajský soud upozornil, že městský soud zastavil řízení proto, že oba rodiče společně prohlásili, že stěžovatel je otcem dítěte. V takovém případě lze stěží mluvit o tom, že zastavení řízení procesně zavinil ten či onen účastník. Ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu dopadá na jinou procesní situaci (zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby), na nynější procesní situaci (zastavení v důsledku souhlasného prohlášení o otcovství) ale nedopadá. Ani matce krajský soud nepřiznal náhradu nákladů řízení o odvolání, byť s odvoláním uspěla. Důvodem byl její postoj v průběhu řízení, jmenovitě její neochota prohlásit stěžovatele za otce a její snaha zapsat jako otce současného manžela.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti hrubě nesouhlasí, jak krajský soud rozhodl o nákladech řízení. Hlavním viníkem v celé věci byla jednoznačně matka, byla to ona, kdo bránil, aby stěžovatel byl zapsán jako otec dítěte, byť věděla, že je otcem. Proto se stěžovatel musel obrátit na civilní soudy. Krajský soud rozhodl přepjatě formalisticky, nespravedlivě a vnitřně rozporně. Stěžovatel poukazuje na řadu okolností, které podle jeho názoru ospravedlňují, proč matka musí nést náklady řízení (křivé obvinění stěžovatele ze sexuálního zneužívání, znemožnění styku s dítětem, úmysl zapsat někoho jiného jako otce, nerespektování soudního rozhodnutí atd.). Stěžovatel se marně snažil o mimosoudní řešení. Je proto třeba reagovat na tyto schválnosti právě uložením povinnosti nahradit náklady řízení, aby se matka v budoucnu dále nedopouštěla závadného jednání a aby se předešlo zbytečným soudním sporům.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Řízení o určení otcovství skončilo usnesením o zastavení řízení. Obecně platí, že v případě zastavení řízení nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení [§ 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu]. Občanský soudní řád nicméně obsahuje dvě výjimky: zaviněné zastavení řízení a zpětvzetí návrhu pro chování účastníka řízení (§ 146 odst. 2 téhož zákona) (k tomu nález ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20, body 22 až 24). Právě první výjimky se nyní stěžovatel dovolává. Svůj názor opírá o okolnosti, které předcházely zastavení řízení.

6. Ústavní soud má pochopení pro stěžovatelovu náročnou situaci. Nemíní ani omlouvat chování matky. Ostatně sám krajský soud jí nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení právě s odkazem na její postoj před zahájením i během řízení o určení otcovství (viz bod 14 napadeného usnesení). Přesto Ústavní soud nepovažuje za neústavní právní názor krajského soudu, že se § 146 odst. 2 občanského soudního řádu v této věci neuplatní. Tento právní názor má oporu v právní doktríně (bod 9 napadeného usnesení). Nynější věc ani nevykazuje nic, co by naznačovalo systémový nedostatek ústavního významu. I proto se Ústavní soud, který není "nejvyšším nákladovým soudem", musí zdržet zásahu do rozhodování o náhradě nákladů řízení (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34, v navazující judikatuře srov. zejm. nález ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 37).

7. Stěžovatel nemá ani pravdu, že napadené usnesení je vnitřně rozporné. Důvod, proč krajský soud hodnotil chování matky, souvisel s rozhodováním o nákladech odvolacího řízení. Byť matka s odvoláním uspěla, bylo by nespravedlivé jí přiznat náhradu nákladů odvolacího řízení právě vzhledem k širším okolnostem případu (srov. bod 14 napadeného usnesení).

8. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu