IV.ÚS 1987/07
V PLATNOSTI- OS Kolín . P 60/2006-172
- KS Praha 20 Co 119/2007
- ÚS IV.ÚS 1987/07
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože žalobce se nezabýval konkrétním porušením ústavního práva. Soud upozornil, že není oprávněn přezkoumat hodnocení důkazů nebo právní posouzení obecných soudů. Základní právo na rovnost stran a spravedlivý proces nebylo porušeno, protože soudy postupovaly v souladu s ústavními zásadami. Stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. H., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Kolíně III., Politických vězňů 98, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 20 Co 119/2007, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 11. 2006, čj. P 60/2006-172, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 1. 8. 2007 a doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2007 se P. H. (dále též "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze. Dále stěžovatel navrhl zrušit i rozsudek soudu prvého stupně, přičemž v petitu toto rozhodnutí označil jednou jako rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10. 11. 2006, sp. zn. P 60/2006, podruhé jako rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2003, sp. zn. 12 Cm 331/98. Z přiložené kopie rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že správně se jednalo o rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 11. 2006, čj. P 60/2006-172, vydaný v řízení o zvýšení výživného. II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 10. 11. 2006, čj. P 60/2006-172, změnil svůj předchozí rozsudek ze dne 4. 9. 2002, pokud jím bylo rozhodnuto o výživném pro nezl. E., a vyživovací povinnost otce (stěžovatele) k nezletilé od 1. 9. 2005 zvýšil na částku 5 800,- Kč měsíčně s tím, že výživné je splatné k rukám matky vždy do každého 20. dne v měsíci předem (výrok I.), dluh na výživném za dobu od 1. 9. 2005 do 31. 10. 2006 ve výši 14 700,- Kč otci umožnil splácet v měsíčních splátkách 1 200 ,- Kč splatných spolu s běžným výživným počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku k rukám matky pod ztrátou výhody splátek (výrok II.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání oba rodiče nezletilé. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2007 rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že výživné zvýšil na částku 6 000,- Kč měsíčně; dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2005 do 30. 4. 2007 ve výši 25 000,- Kč uložil otci (stěžovateli) splácet ve splátkách po 1 000,- Kč měsíčně počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku; v dalším rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). III. V odůvodnění ústavní stížnosti, postrádajícím jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, stěžovatel poukázal na své majetkové poměry a tvrdil, že obecné soudy nepřihlédly k jeho leasingovým splátkám, čímž porušily princip rovnosti účastníků před soudem dle čl. 96 odst. 1 Ústavy a právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. K tvrzenému porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudem dle článku 96 odst. 1 Ústavy Ústavní soud připomíná, že rovností účastníků v řízení se zabýval v řadě svých rozhodnutí. Např. v nálezu sp. zn. IV.ÚS 13/98 (Sb.n.u., sv. 12, str. 45 a 47) uvedl, že "zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. Je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy České republiky a promítá se také do řady ustanovení procesních předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení § 18, z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatňování jejich práv.". Podle nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (Sb.n.u., sv. 24, str., nález č. 164) "K ústavním principům tvořícím jeden z komponentů základního práva na spravedlivý proces patří i princip "rovnosti zbraní", resp. princip rovnosti příležitostí (čili princip rovnosti všech účastníků řízení) podle čl. 37 odst. 3 Listiny , čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. .... Princip "rovnosti zbraní" (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se výrazně promítl v dosavadní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Lze jej v této souvislosti charakterizovat zejména tím, že dle názoru soudu jeho základem je myšlenka rovnosti, pročež je srovnatelný s principem zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy.". Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel neměl na mysli výše uvedenou procesní nerovnost, nýbrž "nerovnost při skutkovém a právním posouzení této věci". Fakticky tak nesouhlasil se způsobem hodnocení důkazů a právním posouzením věci. V této souvislosti nezbývá než uvést, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů; Ústavní soud není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř., § 2 odst. 6 tr.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování tuto zásadu respektují, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [nález III.ÚS 23/93, Sb.n.u., sv.1, str. 41 (45-46)]. Důvody, pro které odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně, jsou přehledně a zcela srozumitelně v odůvodnění vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry odvolacího i nalézacího soudu, takže stěžovatelovy vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly. Z uvedených důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto, jak ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 14. listopadu 2007 Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.